Bulharsko po 13 letech

Cílovou stanicí byl Burgas, odkud jsme dále cestovali do 35 km vzdáleného Nesebaru. Po jednodenním výletě do Nesebaru před mnoha lety jsem velmi toužila toto krásné město lépe poznat.

 NESEBAR leží na úzkém poloostrově. Nachází se v něm spousta nádherných architektonických skvostů, staré hradby, vzácná naleziště vykopávek i velmi zajímavé domy. Ty jsou postaveny na  úzkém zděném přízemí, pak bývá přistavěno širší první nebo i druhé patro ze dřeva, které je podpíráno dřevěnými trámy, a tyto se opírají o zděné přízemí. Při procházce úzkými uličkami se turistům zdá, že se horní části domů téměř dotýkají. Všechny kostely jsou velmi staré, původně řecké - všude jsou spousty turistů, zvláště v jednom nezastřešeném kostele.

Do starého města vede z předměstí Nesebaru úzká dlouhá šíje připomínající most, vedle silnice tam stojí veliký dřevěný mlýn. Severně od Nesebaru se nachází Slunečné pobřeží, které je možno projet v otevřeném vláčku, před ním je velký Akvapark.

Ubytování jsem hodlala zařídit až na místě samém v jejich CK - ve Starém Nesebaru jich bylo několik. Cestování v přeplněném autobusu s mnoha zavazadly a sportovním kočárkem nebyla žádná legrace. Já jsem po celou dobu visela na tyči, sevřená ze všech stran jako sardinka v konzervě, ale aspoň jsem nemohla upadnout. Naštěstí se dcerka s kočárkem a zavazadly vklínila do rohu zadní plošiny autobusu, malý seděl v kočárku a ona si sedla na zavazadla.
Oddechli jsme si, když jsme dorazili do Nesebaru a hned jsme zamířili na adresu CK. Já šla dovnitř zařídit vše potřebné a dcerka čekala venku s malým bráškou a zavazadly. Po chvíli za mnou přišel malý synek, zatahal mne za rukáv a říkal „mama, HAM“. Druhé narozeniny měl právě oslavit na této dovolené a zatím mluvil bez tvoření vět. Řekla jsem, ať mu setra rozpůlí broskev, že jsou v sáčku v tašce nahoře. Pak jsem již obdržela adresu našich hostitelů a vyšla jsem před kancelář, kde mne čekalo nemilé překvapení. Dcerka tam stála s rozpůlenou broskví, ale chlapeček nikde, když vyšel ven, dcerka ho neviděla a on se vydal sám na cestu za dobrodružstvím. Běhaly jsme úzkými uličkami, volaly, hledaly a zoufaly jsme si. Naštěstí jedni čeští manželé, přicházející zdola od přístavu, ho tam uviděli, jak stojí u zábradlí a s údivem si prohlíží jachty a lodě. Když jsme k němu doběhly, ukazoval malým prstíkem do dálky, kde na obzoru rychle plula štíhlá dlouhá loď, která mu připomínala letadlo, takže volal to svoje Tydlidydliloooo! Byly jsme s dcerkou šťastné, že se mu nic nestalo a zamířili jsme na poskytnutou adresu dle plánku.

Tam jsme  již byli očekáváni příjemnými manželi, hovořícími dobře rusky. Maria byla učitelkou, její manžel Jurij byl v invalidním důchodu po mozkové příhodě a staral se o domácnost a o hosty. Ubytovali nás v podkrovní místnosti se soc. zařízením a širokánskou postelí i pěkným výhledem na moře. K dispozici nám byla i jejich kuchyně, kde jsme si připravovali snídaně i večeře, děti se tam po večerech koukaly v TV na pohádky a my jsme si dlouho do noci povídali. Jednou se dcerka rozzlobila na malého brášku a řekla mu: „Ty jsi ale blbec“ a on jí na to odpověděl: „A Ty jsi zase bubeška“. Jurij se hned tázal, co to slovo znamená, pokusila jsem se mu vysvětlit rusky, že je to „takoj malěnkij débil -  no děvuška“. Jemu se to slůvko velmi zalíbilo a od té doby se naše i jejich děti oslovovaly „bubeško“!

 K moři jsme to neměli daleko, brávali jsme si s sebou ovoce a kupovali cestou zpět rybičky i některé bulharské pokrmy ve stáncích. Hostitelé nám jednou taky nabídli k ochutnání „slávky jedlé“, ale pouze malý syn je chtěl ochutnat. Pak jsme tam oslavili všichni společně druhé narozeniny mého chlapečka, hodlali jsme zůstat tři týdny, tak se nám u nich líbilo. Jen pak mne opět zradilo moje střevo, které mne trápilo od dětství a hlavně na výletech a na dovolené v cizím prostředí se nevhodně ozývalo. Maria se mnou šla k doktorovi, ten mne poslal ihned do nemocnice - ti milí lidé se o děti těch pár dní skvěle postarali. Protože jsem se ocitla na nemocenské  a lékař mi zakázal cestovat nejméně 10 dní, poslala jsem do práce telegram a přetáhli jsme dovolenou až přes začátek září. Musela jsem sice dodržovat přísnou dietu, ale tím pádem jsme dovolenkovali déle nežli měsíc. V nemocnici vedle mne ležela pacientka, žijící spoustu let v Bulharsku - ale pocházející z Drážďan a s tou jsme se spřátelili a napřesrok na její pozvání přijeli opět na dovolenou do Bulharska - tentokrát do bulharsko-turecké vesnice jižně od Burgasu.