Doba opuštěných hnízd

A deštníků, dodávám já...   Znáte to, opadalo, podzimními barvami zkrášlené, listí stromů, nebylo dostatečně nahrazeno sněhovou přikrývkou a ve větvích se tu a tam objevuje někdejší útulek, zprvu ptačích vajíček, později mláďat. Dítko pochopí, co to znamená, mít vlasy rozčepýřené jako vrabčí či vraní hnízdo, pokud si z toho vůbec něco dělá.  
  
Proč „opuštěné deštníky“, vysvětlím záhy. Je tu doba dešťů, postpodzimních a předzimních plískanic. Vyjdete s pomocníkem potřebným, deštníkem, otevřete, máte skládací a ajta - drát povolil, potah pošramocený - co dělat, dosloužila ochrana účesu a odění.     

Pomoc je nasnadě - prodejna blízká - mají vše, od špendlíku až po lokomotivu - pravilo se kdysi v Divotvorném hrnci pana Jana Wericha. Není tedy divu, že již na několikerého odložence jsem narazil v průchodu za obchodem mého oblíbeného prodejce. Chodím k němu na levnou obuv - zpravidla jednosezónní. Obchod přecpaný, výběr přenáramný. Majitel zaměstnává dvě důchodkyně, raději se neptám, zda na smlouvu. Roztomilou češtinou mi radí při nákupu bot - číslování je poněkud vachrlaté, moje tři a čtyřiačtyřicítka odpovídá asijské pět - případně šestačtyřicítce. K mému konstatování, že bota je těsná či volná se dozvídám: „Ty nebój, to pude toprý, tó se natahne, vis“ nebo také „...nebój, to se srazi“. Pokud se domníváte, že patřím mezi „socky“, které neví, kde mají kupovat, vyvedu Vás z omylu. Ve značkové prodejně zakoupil můj nejmladší syn obuv podobného tvaru, za cenu o jeden řád vyšší /tedy desetkrát dražší/, nevydržela mu ani tu jednu sezónu a při reklamaci se dozvěděl že „je nosil asi v nevhodném počasí...“

Odbočil jsem - chtěl jsem se dostat k tomu, že odložené, odhozené deštníky u mne vyvolávají několikero vzpomínek, s tímto, nejen módním doplňkem spojené. První z doby protektorátní - v předválečném Hlasateli pana Foglara jsme se inspirovali samoletkou Rychlých šípů a coby „výškovzduchorychlopadač“ jsme na skákání ze stohu použili obrovský deštník mé maminky. Marně se po něm později pídila, holt nevydržel, stejně jako v kresleném seriálu Rychlonožkovi. Budete-li se někdy nudit, najděte si příhody vzorných hochů na PC. My  to museli vyhledávat ve starých zásobách, po válce čekat na nová čísla Vpředu či Junáka, pak dlouhá pauza, no, až jsme z toho vyrostli. K tomu deštníku - teprve později jsem se domákl toho, že se mu pravilo „čembrlejn“, po tom lordovi, co nás prodal v Mnichově - ale to je již jiná kapitola. Pár let pauza - šedesátá léta - hornické dny a na nich prodejní šlágr - skládací deštníky - zajistil je pro manželky horníků  tehdejší generální /dříve havíř, úderník/ Jaroslav Miska. Zajímavá postava ostravsko-karvinského revíru, mimo jiné také naučil pít havíře kvalitní plzeňské pivo. Dnes by se divil, kam jeho revír dovedli novodobí uhlobaroni.

Deštníky dále - pominu-li jejich úlohu v divadelním představení „Svatba pod deštníky“- čtenářky a čtenáři mých starších vzpomínek vědí, o čem je řeč, pak je to setkání s odborníkem - deštníkářem. O něco starší kamarád a spolupracovník, Jožka K. Patřil k méně oblíbené etnické skupině, sám vystudoval, stal se důlním technikem, své děti dovedl až k absolvování vysokých škol. Pár příslušníků svého etnika, kteří se odhodlali pracovat v podzemí dolů, řídil tvrdě a neúprosně, měl na ně zvýšené nároky a dobrý vliv. Dva z nich, už také dlouhodobé penzisty, občas potkávám a na svého „vychovatele“ vzpomínají v dobrém. Výborný muzikant, dobrý společník, v důchodu nezahálel. K opravám hudebních nástrojů, hlavně houslí /dovedl i kytary, klarinety a cimbály/ si přibral také, v té době ještě trhem nepřehlcené deštníky. Klasické, i ty stále na menší velikost skládací. Odmítal lámající se hliník. „To mi sem nenos, takovej šunt!“ Ještě dnes mi to zní v uších. Měl jsem u něj protekci, široký okruh příbuzenstva dodnes jím renovované deštníky využívá. Před lety, v jednom dni nad rozebranými houslemi odešel, škoda, mohl tu „ještě pobejt“... Vidíte, moji milí, moje drahé, kam může zavést staříka pohled na opuštěný, polámaný a odhozený deštník. Ty své si chráním, když je deštivo, raději nevycházím, mohly by mi zmoknout, že áno? Přeji vše dobré a kdybychom se letos nesetkali „Šťastné a veselé...“