Dušičky, svátek zesnulých

Jako každý rok, vypravil jsem se v den Památky zesnulých na hřbitov. Pořádně jsem se předzásobil. Už s týdenním předstihem jsem navštívil supermarket a v něm vybral deset svíček v ozdobném skleněném obalu. Vybíral jsem především ty červené, nejhezčí, aby to rodiče, prarodiče a teta se strejdou a přátelé měli pěkné. Rodičům jsem přikoupil ještě věneček z větviček, šišek a dalších plodů lesa.

Vše jsem naložil do auta, kde jsem to v kufru nechal. Po pár dnech jsem vyrazil na cestu z Ostravy do Frýdku-Místku, kde má naše rodina na hřbitově rodinné hroby. Cesta proběhla v pořádku.

Vystoupil jsem před branou hřbitova, do kapsy si dal zapalovač a z kufru jsem vytáhl dvě papírové nákupní tašky ze supermarketu. Ušel jsem dva kroky a uslyšel ránu. Dna nákupních tašek se protrhla a pod nohami jsem v okamžiku měl hromadu střepů. Čtyři z deseti skleněných obalů na svíčky se rozbily. Musel jsem zpět do auta, kde vozím smetáček a lopatičku a střepy jsem smetl a společně s taškami, které vzaly za své, vyhodil. Jsem ekologicky smýšlející člověk, ale zlaté igelitky, pomyslel jsem si. Alespoň svíčky zůstaly celé. Nerozbité svíčky jsem zapálil na hrobech nejbližších a hledal aspoň zavařovací sklenice, do kterých bych uložil svíčky z rozbitých obalů. Na hřbitově se často povalují různé zavařovací sklenice, jak jimi lidé zalévají, nebo do nich ukládají větvičky a květiny místo do váziček. Ty už nepotřebné jsem chtěl nalézt. Procházel jsem mezi hroby a hledal.

Po nějaké době, kdy mi chyběla už jen jedna sklenice, mě oslovila hlídka městské policie. Tu zavolala všímavá návštěvnice hřbitova. Považovala mě totiž za hřbitovního zloděje, případně vandala.

„Já přijel normálně na hrob svým blízkým,“ řekl jsem.

Po chvíli se mi podařilo vysvětlit městským strážníkům, co se událo. Ukázal jsem jim také střepy a torza papírových tašek v kontejneru. Strážníci mi dokonce pomohli najít chybějící čtvrtou zavařovačku. Byl jsem rád, že hřbitov má poctivé návštěvníky, kteří dbají na pořádek a hlídají, jestli tu nikdo nekrade a neničí hroby a výzdobu.

Návštěva hřbitova nakonec dopadla dobře. To jsem si říkal až do chvíle, kdy jsem byl konečně doma v Ostravě. Byl jsem promrzlý, hladový a unavený. Chtěl jsem si na chvilku lehnout, odpočinout si před zítřejší ranní směnou. Mám vlastně nachystaný budík? Hledal jsem telefon. Ten ovšem nebyl ani v kapse, ani v autě. Musel jsem ho zapomenout na hřbitově! Jak jsem byl rozrušený z rozbitých hřbitovních obalů na svíčky, kontrolou městské policie, musel jsem ho někde vytratit. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si výzdobu stejně jako každý rok fotil právě mobilním telefonem. To jsem ho ještě měl. Teď už jsem opět seděl za volantem svého vozu, a přestože jsem moc nedoufal, jel jsem zpět do Frýdku-Místku. Naštěstí policie bděla někde jinde a mě, přestože jsem překročil povolenou rychlost, nezastavila. Obešel jsem hrob po hrobu. Mobil nikde nebyl. Bohužel jsem neměl jiný telefon, abych zkusil ten svůj prozvonit. Byla už tma.

„Pane, bude se zavírat,“ promluvila ke mně žena ze správy hřbitova.

„Já chápu, ale ztratil jsem tu někde telefon.“

„Telefon? A kdy?“

Bezradně jsem rozhodil rukama.

„No, už to bude nějakou dobu, ale třeba, chtěl jsem to zkusit.“

„Prozváněl jste ho?“

Vysvětlil jsem ženě, že nemám čím.

„Řekněte mi své číslo,“ poručila.

Trvalo to pár okamžiků a uslyšeli jsme můj vyzváněcí tón. Šel jsem po zvuku. Byl to hrob rodičů. Ten jsem kontroloval jako první, telefon jsem neviděl. Ani teď jsem ho neviděl.

„Podívejte, tady je,“ usmála se paní a v ruce držela víčko z obalu na svíčku. Telefon ležel vedle zapálené svíčky. Kupodivu se teplem nepoškodil.

Tak přece jenom ty Dušičky letos dopadly dobře, říkal jsem si, když jsem jel podruhé ze hřbitova. Domů jsem dojel už v pořádku a ihned po sprše a večeři zamířil do postele.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete