co jsem si dovolil zaplnit část plochy Chytré Ženy prastarými vzpomínkami. Dnes to bude spíše „nostalgické zamyšlení“.
Příští rok by to mohlo být, dovolí-li to, jak občas pravím - Nejvyšší a Matka Příroda - pětašedesát let, kdy to s mojí jedinou celoživotní partnerkou, v dobrém i zlém, společně táhneme životem.
Bude to - jak jsem si vygúgloval - svatba, dokonce „kamenná“.
Dodržel jsem zvyklosti, k minulým kulatým a půlkulatým výročím jsem věnoval zlato, smaragd i diamant, ale kámen, milé přítelkyně, drazí přátelé???
Se značnou porcí černého humoru se nabízí myšlenka, co si tak věnovat vzájemně kámen „náhrobní“.

Na kterou, bohužel už nevystoupím. Dokonce již po dva roky vzdávám i méně náročné houbařské cesty na Staré Hamry, kde jak známo - pět, nebo šest? plakalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova.
Je více míst, kam bych se rád buď znovu, nebo poprvé podíval, leč nelze. Není to o penězích, Strana a vláda nám poskytla slevu, využívám ale jen tu na MHD, ale holt nohy nám „ale avšak neslouží“, jak pravil Jiří Suchý, coby stařičký poustevník Rudi Šrédr /foneticky/ v Kytici - znalci a znalkyně jistě pamatují.
Navíc i má dorozumívací schopnost je mým „hluchem“ značně omezena, občas ze zdvořilosti přitakávám na něco, o čem nemám páru a mohl bych se ocitnout, místo pod Troskami, někde na Šumavě.
To by nebylo tak zlé - přiznám životní trauma - víte, že jsem za celý dlouhý život na Šumavě nikdy nebyl? A že jsem chtěl - to je jako v tom starém vtipu, jak praví jeden druhému: „Víš, Franto, já bych chtěl ještě jednou pomilovat Brigitte Bardotovou!“ „Neříkej, Pepo, ty jsi pomiloval BB?“ „To ne, ale už jsem jednou chtěl?“ Blbý, že áno?
Zbytek republiky, i ten delší, původní, jsem prošel, projel mnohokrát, ba i za kopečky jsem částečně nahlédl, nejhezčí leta značně omezeně, sebrali mi, prevíti, na dvacet let pas. Nahradil jsem si to ale rafinovaně, cestováním do hlubin země, kolem sedmi set metrů dolů a nahoru, to taky vydalo nějaký ten kilometr.
Nedostal jsem se na Osoblažsko, kde jsem poznal a vzal si již vzpomenutou celoživotní průvodkyni, nevrátil jsem se do oblasti vojákování - laskavé čtenářky vědí, že to byl Český ráj, hlavně Hruboskalsko a severní Čechy s Děčínem a Hřenskem. I v blízkém okolí se mnoho změnilo. Zavřeli mi důl, kde jsem v potu tváře „chléb svůj dobýval“. Dokonce jsem propásl symbolické vytěžení posledního vozíku uhlí, i když jsem mohl být váženou „celebritou“, neboť jsem byl na první šichtě, někdy v šedesátém roce, kdy se vytěžil vozík první.
Valašsko, krajinu skoro rodnou, mi občas připomenou fotografie a videa, které mi „přeposílá“ má milá sestřička, občas se virtuálně projdu díky vzpomenutému „gúglování“.
Jsou i další radosti, které starému dědkovi /zbytečné zdvojení - starý a dědek/ přináší technika. Nejstarší pravnučku si mohu přehrát na videu z jejího prvního veřejného vystoupení u klavíru a nejmladší, devítiměsíční, jako plaváčka v bazénu. Dostala diplom, pradědek i prababka mají pochopitelně radost, stejně jako z dalších čtyř pravnoučat - každý, každá v něčem vynikají.
Takže vlastně - jakápak nostalgie? Berme život, jaký je, snažme se z něj „vyzobat“ to příjemnější a smířit se s tím, co pravil jeden, pro mne již zapomenutý, snad klasik:
„Na životě je zvláštní to /a spravedlivé, dodávám já/, že z něj nikdo nevyvázne živý!“
A co Vy, přítelkyně, přátelé, vrstevníci i generace mladší, jaký je Váš pohled na život: Chtěl jsem se původně zeptat na „životní filosofii - či filozofii “- vzdal jsem to, zažil jsem mnoho změn pravopisu, a konečně, vzpomeňte na Besídku zvláštní školy dvojice Š+G, kde v povídce „Moje jízda tramvají“ filos/z/ofa ušlapali...
Přeji hezký den - Jarda
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz