Málem vzdaný výšlap k Velickému plesu a vodopádům

Ráno nás probudilo sluníčko. Hned jsme tedy s dcerou začaly plánovat, kam dnes půjdeme. Rozhodly jsme se pro vodopády Studeného potoka a potom Velické pleso a Velický vodopád. Električkou jsme jely do Starého Smokovce a odtud pěšky na Hrebienok jinou cestou než minule.

Odtud jsme zašly k Bílikově chatě, která je moc hezky zrekonstruovaná. K vodopádům už to je jen kousek. Vydaly jsme se proti proudu Studeného potoka, který zde protéká výrazným terénním zlomem a vytváří různé kaskády a vodopády. Nacházejí se v ústí Velké studené doliny nedaleko rozcestí turistických cest. Vodopády jsou tu čtyři: Dlouhý, Velký, Skrytý a Malý. Šířka toku je v průměru dva a půl metru. Kdybychom měly více času, tak bych si tu sedla na kámen a dívala se. Je to krásné, jak voda skáče z kamene na kámen a je průzračně čistá. Potom následuje ještě Obrovský vodopád, ale tam jsme dnes nešly, protože jsme ho viděly cestou ze Skalnatého plesa.

Vrátily jsme se na Hrebienok jinou cestou a odtud pokračovaly k Velickému plesu. Stoupáme do svahu až do kosodřevinového porostu. Místy musíme lézt z jednoho kamene na druhý a cesta je dost náročná. Jak dcera poznamenala: „Skáčeme tu jako kamzíci, ale cíl pořád vidět není.“ Také se mi zdá, že už jdeme nějak dlouho. Když jsme potkaly turisty, kteří šli opačným směrem, tak jsem se jich ptala, zda to je ještě daleko. Ujistili mne, že už bude cesta lepší a už se blížíme k cíli. To mne potěšilo.

Vpravo od stezky se nachází Slavkovská dolina, která není přístupná turistům. Je zde přísně chráněná přírodní rezervace, protože se tu vyskytuje vzácná vegetace s endemickými druhy a živočichy. Pomalu přecházíme vrchol a mírně klesáme do Velické doliny. A tu se nám ukáže krásný pohled. Sliezský dom, Velické pleso, Velický vodopád a to vše z jedné strany uzavřeno horami a z druhé strany otevřená krajina s pohledem dolů. Nádhera. Přicházíme k Velickému plesu, které má rozlohu 2,229 hektarů, maximální hloubka je 4,6 metrů. Plesem protéká Velický potok, který přitéká od Velického vodopádu. Říká se mu také Věčný dažď. Celková výška vodopádu je asi patnáct metrů a šířka čtyři metry. Okolí plesa je porostlé kosodřevinou. Na břehu plesa je nejvýše položený horský hotel Sliezsky dom z roku 1968. V roce 1995 toto místo navštívil papež Jan Pavel II., který zde vysvětil dřevěný kříž. Koupíme si u stánku s občerstvením malou svačinu a kocháme se tou krásou. Dnešní túra se nám zdála nejnáročnější. Shodly jsme se ale na tom, že to stálo za to. Líbí se nám tu snad nejvíce ze všech míst, která jsme navštívily.

Cestu zpět volíme tu nejméně náročnou – asfaltovou. Je sice delší, protože se klikatí do doliny, ale to nám zatím nevadí. Musíme trochu ulevit nohám, které to měly dnes velmi náročné.  Asi v polovině cesty jsme se rozhodly, že odbočíme na lesní kamenitou cestu, po které jsme měly v plánu jít původně. Šlo se nám celkem dobře a tak jsme dorazily do Tatranské Polianky na električku. Měly jsme štěstí, protože odjížděla za deset minut. Kdybychom ji nestihly, tak další jela až za hodinu. Po návratu do penzionu jsme se navečeřely a odpočívaly. Shodly jsme se na tom, že zítra už nikam daleko nepůjdeme, protože dnes to bylo opravdu náročné.

Jednu chvíli, když jsme odpočívaly, tak dcera navrhla, že se vrátíme, že to prostě vzdáme. Představila jsem si, že budu skákat znovu po těch vysokých kamenech a to ještě směrem dolů. To bych asi nedala. Návrat jsem tedy zavrhla a doufala, že cesta bude lepší a dorazíme do cíle v pořádku. V této chvíli šly okolo dvě postarší ženy. Štrádovaly si tu po horské cestě plné kamenů, jako by snad ani nebyly unavené. To v nás opět vzbudilo elán a sílu. Přece když to zvládnou ony, tak proč ne my? Je pravda, že na takové túry nejsme zvyklé. Jen občas vyrazíme do hor, ale kondičku trochu snad máme. Přeci se hned nevzdáme. To bychom se připravily o nádherný zážitek v cíli.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10