Na koncertě skupiny Nazareth v Ostravě

K loňským Vánocům nám dcerka darovala vstupenky na koncert skupiny Nazareth v Ostravě. Když jsme se tedy 27. února 2026 vydaly s manželem do Ostravy na koncert námi oblíbené skotské hardrockové legendy Nazareth, už od samého začátku jsem očekávala něco výjimečného.

Hudba této kapely mě provází prakticky celý život a je pro mě mnohem víc než jen kulisa všedních dní. Nejprve jsem jejich písně poslouchala už od puberty z vinylových desek, později z kazet a CD. Pamatuji si, jak jsem si některé skladby pouštěla pořád dokola, až jsem je znala téměř nazpaměť. Byly chvíle, kdy jejich hudba zněla na diskotékách, v mém pokoji, doprovázela mě při cestách, při setkáních s přáteli, ale i v tichých okamžicích, kdy jsem byla ponořená do vlastních myšlenek.

Vidět a slyšet Nazareth naživo pro mě proto znamenalo mnohem víc než jen další koncert. Byl to návrat ke vzpomínkám, k emocím, k letům, která už jsou dávno za mnou, ale přesto ve mně zůstávají. A možná právě proto jsem si ten večer chtěla vychutnat úplně jinak než kdy dřív pomaleji, vnímavěji, s větší pokorou k tomu, co všechno tahle hudba v mém životě znamenala.

Na koncertě skupiny Nazareth v Ostravě Už samotná cesta do Ostravy měla své kouzlo. Byl chladný únorový podvečer, slunečný den se chýlil ke konci a vzduch měl tu zvláštní svěží ostrost a město pomalu přecházelo do večerního rytmu. Do Ostravy to máme kousek, a tak jsme nemuseli řešit problém s dopravou nebo nocováním. Rozhodli jsme se pro cestu autem, i když jsem počítala s problematickým parkováním. Ale návrat v nočních hodinách autobusem s přestupy nás nelákal.

Když jsme s manželem přijížděli autem k oblasti Dolních Vítkovic, rostly mé obavy z parkování. O to víc jsem byla mile překvapená, že parkovacích míst bylo dost a nebyla ani zpoplatněná. Cestou z parkoviště přibývalo lidí, kteří směřovali stejným směrem jako my. Bylo zvláštní a zároveň krásné být součástí toho tichého proudu lidí, kteří mají stejný cíl. Vnímala jsem jejich energii, očekávání i drobné úsměvy, které jsme si mezi sebou vyměňovali, aniž bychom se znali.

Když jsme s manželem dorazili k aule Gong, překvapila mě hned na první pohled organizace celé akce. Vše působilo klidně, přehledně a bez zbytečného chaosu. Nikde žádné tlačenice, žádné nervózní fronty, dokonce ani u šaten se netvořily dlouhé zástupy. Lidé přicházeli postupně, s úsměvem, někteří si ještě venku povídali, jiní už mířili dovnitř, postávali v hloučcích v ruce občerstvení. Měla jsem pocit, že ten večer začíná velmi nenápadně, ale o to příjemněji.

Jakmile jsme vstoupili dovnitř, atmosféra se změnila. V sále bylo cítit očekávání, lehké napětí, ale i radost. Byla to zvláštní směs emocí, která se nedá úplně popsat slovy, ale člověk ji okamžitě vnímá. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala lidi. Publikum bylo neuvěřitelně pestré. Vedle sebe seděli fanoušci, kteří Nazareth poslouchali už v sedmdesátých letech, i lidé o generaci či dvě mladší. Někteří přišli v typických rockových tričkách, kožených bundách a s výrazem, který říkal, že tohle je jejich svět. Jiní působili spíš nenápadně – možná byste je na první pohled tipovali spíš na návštěvníky divadla než rockového koncertu. A právě to mě na tom bavilo nejvíc – ta různorodost, a přitom společná vlna očekávání, která všechny spojovala.

Večer otevřela jako předkapela pražská skupina Precedens. Přiznám se, že jsem ji do té doby příliš neznala, zatímco manžel ano. O to víc jsem byla zvědavá. Udivil mě poměrně velkorysý prostor, který kapela dostala, hráli téměř jednu hodinu, což nebývá úplně samozřejmé, a od prvních tónů bylo jasné, že ho dokážou naplno využít. Nebyl to jen krátký úvod, ale plnohodnotné vystoupení, které mě postupně vtahovalo do své nálady a atmosféry.

Kapela si postupně získávala pozornost publika a já jsem cítila, jak se s každou další skladbou víc a víc uvolňuji. Velmi mě zaujala zpěvačka Daniela Langrová. Působila přirozeně, sebejistě a zároveň velmi lidsky. Její hlas měl příjemnou barvu a dokázal být jemný i výrazný, podle toho, co si skladba žádala. V některých písních byl její projev až křehký a emotivní, jindy naopak energický a plný síly. Bylo vidět, že si vystoupení opravdu užívá a že je s kapelou dokonale sehraná. Hudebníci kolem ní působili klidně, profesionálně a jistě, a celek tak působil velmi kompaktně a přesvědčivě.

Velkým překvapením pro mě byl také zvuk v sále. Často se stává, že předkapely mají horší zvuk než hlavní hvězda večera, ale tady tomu bylo jinak. Zvuk byl krásně čistý, dokonale vyladěný a příjemný na poslech. Jednotlivé nástroje se nepřekrývaly a textům bylo dobře rozumět. Publikum reagovalo čím dál srdečněji. Zpočátku spíše opatrně, ale postupně se atmosféra uvolňovala a potlesk sílil s každou další skladbou. Pro mě osobně bylo vystoupení Precedens velmi příjemným překvapením a vlastně i objevem. Hodina jejich hraní utekla rychleji, než bych čekala.

Po krátké přestávce, která následovala po vystoupení Precedens, se začala atmosféra v sále nenápadně měnit. Technici na pódiu připravovali nástroje, ladily se poslední detaily a světla se postupně ztlumovala. Lidé se začali přesouvat blíž k pódiu, někdo si připravoval telefon, jiný jen tiše sledoval scénu. V sále bylo cítit napětí, které se stupňovalo každou vteřinou. I já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep a jak roste očekávání.

A pak přišel ten okamžik. Jakmile se na pódiu objevili členové skupiny Nazareth, sálem projela vlna obrovského nadšení. S prvními tóny zaburácel sálem silný a obrovský potlesk. Měl v sobě velkou dávku radosti, respektu i určitou nostalgii. V tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu stojím tady v hledišti a poslouchám na živo kapelu, která mě životem provází tolik let. Byl to zvláštní, téměř dojemný moment, který se nedá úplně přenést slovy.

Koncert začal a s ním i hudební cesta, na kterou jsem se tak dlouho těšila. Zazněly největší hity „Broken Down Angel“, „Bad Bad Boy“, „Hair of the Dog“ i legendární „Love Hurts“. Právě při této skladbě přišel jeden z nejsilnějších momentů večera. Lidé zpívali téměř jednohlasně, tancovali v uličkách, pod podiem a tleskali do rytmu a na chvíli jako by všichni splynuli v jeden celek. Byl to okamžik, kdy hudba překročila hranici mezi pódiem a publikem a kdy jsem měla pocit, že jsme všichni propojení.

Zvuk byl naprosto skvělý. Silný, dynamický, ale zároveň čistý. Kytary měly nádherný zvuk, sólová kytara byla úžasná, bicí mělo pevný rytmus a baskytara dodávala skladbám hloubku, kterou jsem cítila až v těle. A právě v tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak moc je živá hudba nenahraditelná. Nejde jen o to, co slyšíte, ale i o to, co cítíte, vibrace po celém těle až se dotknou na duši, rytmus udržovaný bicími, společný dech lidí kolem vás, atmosféru, která se nedá zopakovat. Kapela působila velmi spokojeně, bylo vidět, že si koncert opravdu užívá. Komunikovali s publikem, usmívali se, vtipkovali a aktivně reagovali na potlesk. Nepůsobilo to jako rutina, ale jako skutečné setkání lidí, které spojuje hudba napříč lety.

Velkou roli v celém zážitku hrálo i samotné místo konání koncertu. Dolní oblast Vítkovice má jedinečnou atmosféru, která se nedá ničím nahradit. Když jsem se během koncertu rozhlédla kolem sebe, uvědomila jsem si, kde vlastně jsem. V prostoru, kde se kdysi až do totalitního režimu, těžilo uhlí, vyráběl koks a tavilo železo. Ostrava byla vždycky místem, které bylo symbolem průmyslu, práce a každodenního života mnoha generací.

Historie tohoto areálu sahá až do roku 1828, kdy zde vznikly železárny. Postupně se průmysl rozrůstal, přibývaly vysoké pece, další provozy a celý komplex se stal jedním z nejvýznamnějších průmyslových center v regionu. Zásadním momentem bylo otevření dolu Hlubina v roce 1857, díky kterému vznikl unikátní celek, místo, kde na sebe navazovaly všechny fáze výroby. Těžba uhlí zde skončila v roce 1991 a poslední vysoké pece byly odstaveny v roce 1998. Na první pohled by se mohlo zdát, že tím příběh tohoto místa skončil. Ale není to pravda. Dnes mají Dolní Vítkovice úplně jinou tvář. Když se zde procházím, vidím obrovské ocelové konstrukce, potrubí a vysoké pece, které působí monumentálně, možná trochu drsně, ale zároveň fascinujícím způsobem krásně. A mezi tím vším se pohybují lidé, zní hudba a vznikají nové příběhy.

Jednou z dominant areálu Dolních Vítkovic je vyhlídková věž s kavárnou, odkud je nádherný výhled na Ostravu i okolní krajinu až po Beskydy s Lysou horou. Součástí areálu je také Velký svět techniky a Malý svět techniky U6, které lákají děti i dospělé a dokazují, že i technika může být zábavná a inspirující.

A právě v ten večer mi došlo, jak silně tohle místo žije. Každé léto se sem vrací festival Colours of Ostrava, a také rockový festival Rock in Ostrava. Najednou jsem měla pocit, že koncert Nazareth je jen jedním z mnoha okamžiků, které se tady odehrávají, a že každý z nich má svou vlastní atmosféru a svůj vlastní příběh.

Čas během koncertu ubíhal neuvěřitelně rychle. Najednou se blížil konec a nikomu se nechtělo odcházet domů do postele, nikdo nebyl unavený ani ospalý. Potlesk sílil, lidé si vyžádali přídavek v podobě dalších pěti písní a snažili se ten večer ještě na chvíli zastavit. I já jsem si přála, aby to ještě neskončilo, aby ta atmosféra vydržela co nejdéle.

Když jsme pak vyšli ven do chladné únorové noci, měla jsem pocit, že ten úžasný večer ještě pokračuje. V hlavě mi stále zněly melodie, v těle doznívaly vibrace hudby a v srdci zůstával zvláštní pocit klidu a radosti. Cestou domů jsme si s manželem zavzpomínali na léta mládí, vraceli jsme se k jednotlivým momentům koncertu a shodli jsme se na jednom, že byl to jeden z nejkrásnějších hudebních zážitků, které jsme spolu v posledních letech prožili.

Nazareth v Ostravě mi znovu připomněli, že opravdová hudba nestárne. Jen zraje, získává hloubku a sílu. A tenhle večer byl přesně takový. Plný vzpomínek, emocí a tiché radosti, která ve mně zůstane ještě dlouho poté, co poslední tón dozněl.

Janagla - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete