Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo VII

Nevzdávám se, trénuji vesele dál. Už umím sama chodit na ozářky! Teď usedám v čekárně mezi župánky. Jak nám je veselo. Mám přezdívku růžový župánek, milé. Teprve teď si uvědomuji, jak špatné to bylo! Vidím přivážet pacošíky na lehátku či v křesle, kteří mají úplně průsvitnou barvu.

Asi i já ji měla. Celou dobu, co má maličkost byla připoutána na lůžko, oko mé nespatřilo zrcadlo, abych uzřela své Já. O mytí vlasů ani nepíšu, to, co na hlavě bylo, se dalo pojmenovat provázky či spletenec čehosi. Jen vlas to nepřipomínalo. Pruhovaný župánek, co sedí vedle, poplácává moji ručku, ví, kudy se mé myšlenky vydávají. Pohledem se střetáváme, rozumíme si, i on prošel touto zkouškou. Jeho oči říkají: "Holka, nevzdáme se, tak lehce nás nedostanou!" Přitakám, to si piš!

Tady se pozastavíme, neb pro lidičky, co neví, jak ozářky probíhají, malé vysvětlení. Víte, toto vyšetření se provádí ve speciálním prostoru, nikdo Vás tam nedoprovází, jste zde sami. Místnost je veliká, prostorná, zdi silné. Uprostřed je stůl, lavice něco jako na CT, nad vámi přístroj, značně rozměrný, který se otáčí přesně na body, které máte lékařem předem vyznačeny, každý bod jedna minuta. Mašinka vydává zvuk podobný bzučení. Prostě prozpěvuje si, jak říkají kouzelníčci. Ti vás pozorují z místnosti za sklem, něco jako na RTG, ovšem za mnohem silnější zdí.
V této nemocnici - sanatoriu byl ještě vchod jako když jdete do tunelu, takové zvláštní. Ale milé. Zajímavé. Poprvé, když jsem sem přijela, můj zrak spočinul na lavici, která byla plná pokladů. I já tam jeden objevila, bulánek. Takový malý naducaný, sic jich tam leželo více, ale tento byl ten Můj. Ač jsem nedokázala nic jiného než ležet, jinak poznávám přitažlivost zemskou, v tomto případě sedím a očekávám donesení mazlíčka. Od té doby je vždy připraven, jen co vejdu, abych položila hlavinku na jeho krásné bříško, udělala hají. Můj společník. Nerada bych viděla ze záznamu svoji tvář, ta musela vyzařovat tolik mračna, neb celou dobu čtyř minut promlouvám k Dráčku slovy nepublikovatelnými dřív než po 22.00 hodině. Musím mu vysvětlit, aby to vzdal, jinak uvidí! Vycházím ven, kde čekají moji spolubojovníci. Jdeme si popovídat, přesněji doříct, vyměnit informace, na které už nezbyl čas, do jídelny.  Zde se stravuje skupina lidí, co nemají donášku na pokoj, tedy označení ležák, já už nemám toto pojmenování, ale  privilegium zůstává. Papám na pokoji. V jídelně se smějeme, vyprávíme vše možné, i zpíváme. Prostě se bavíme, ne pod bedlivým zrakem domorodců, kdepak, jen tak. Však naše skupinka je známá svojí "bujarostí" nápadů, jak udělat veselo. Vše končí, je oběd, musím zpět. Na pokoji mám překvapení, novou, po nekonečných dnech samoty, spolunocležnici. Sice starší paní, ale záhy zjišťuji mladou duchem, to bude kulišáren.

A také že bylo. Jí více než já a hlavně není vybíravá jak já. Tu má potrava mizí na její talířek a já jsem chválena, jak hezky konečně papkám. Jasně, pomlčíme obě. Její prací byla cukrárna, přesně prodavačka a ještě pochází z mého města, jak miloučké. Probíráme všechna zákoutí, kde tato laskominka byla, až na jednu zašitou jsem věděla vše. Ne že by se má paměť vrátila, kdepak, stále mám potíže, ale vzpomínky, když se povídá, zůstávají. Tak probíráme laskominy a vzpomínáme přímo barvitě na jejich chuť. Stačí zavřít oči a už je máte přímo na jazyku. Jak lahodné.
Právě v tomto okamžiku nás navštěvuje Dr. psycholožka a chce nás! Připravit na život po nemoci, jak nemáme propadat žalu, starostem, bolu a bůh ví čemu ještě. Koukáme jak dvě sovičky, co jsou probuzeny ze spánku, zrovna jsme rozbalovaly pomyslnou čokoládovou tyčinku Kokosku, mnohé si možná vzpomenete na tu bááááááááááječnou chuť, a teď přijde TOTO a rovnou s myšlenkama tak nepatřičnýma! Inu, mládě jedno. Tu spolutrpitelka nasadí brýle a prý- co je? Co potřebuje? Na znovu vyslovená slova kouká a prý zda já rozumím, co ta osoba vlastně tady dělá? Tu dr. kouká a přemýšlí, kam se to proboha dostala, k jakým lidem, kolik bude muset vynaložit sil, aby nás VYLÉČILA. Nebojte, netrápíme ji dlouho, dostává vysvětlení, kde jsme právě a co dělaly, když nás navštívila. Nezná tyčinku Kokosku, ale připojuje se k naší debatě, která se právě ubírá směrem vánoční pečení, je brána na milost, s ohledem jejího mládí, zde by mohla uplatniti i své schopnosti. Uplatnila, něco řekla, až když se dostáváme na výrobu vánočky, nesměle odpovídá: "Já ji kupuju." Tu sousedka třeští oči a z úst jí vykluzují slova podobná: no jo, mládí,to jsou věci, a další komentáříky. Dr. klopí zrak, ale dostává papír a tužku, zapisuje vše, co radíme, její tvář září štěstím. Jak sluníčko. Prohlíží si naše tváře, kroutí hlavou a vyluzuje slova: "Teda, holky, to jsem ještě nezažila!" Nevadí, nevnímáme slovo holky, ač od mláděte vidíme jen tu rozzářenou tvář s pusinkou do O. Jsme pozvány na její pokoj, neb potřebuje kafe a ráda by další receptíky, tož oblékáme župánky, vesele se bavíme a jdeme. Naše skupinka neproklouzla oku kouzelníčka, který se usmívá. Vidím ho a mrkám. Odpovídá mrknutím.

Však brzo se dozví, proč ten smích, co se ozývá. Ale ne z našich úst, ale od mladé kouzelnice, když vypráví, co právě zažila. Jak nás chtěla poučit, poradit, ale byla to právě Ona, kdo byl poražen. Vídáme se ještě několikrát, ale už nikdy jako pacoš - lékař, ale spíš pomoc s pochmurným pacientem, který byl poslán na náš pokoj, kde se rozdává smích. Tak byl pojmenován. A já? Inu, trénuji svoji chůzi dál, přece mám další termín, který bych tak ráda strávila doma: 5.12., ale podaří se? Kdepak, nepodařilo. Ovšem počkejte, já Vám dokážu, že pojedu! Ale to zase příště.