Teta Margit a strýc Michal

Po vyhlášení tématu na měsíc březen se mi před očima vynořily tváře dvou do té doby celkem neznámých lidí, navíc cizinců. Tento příběh se stal už dávno, ale vzpomínám si na všechno, jako by to bylo vloni.

Bylo to v čase, když jsme bydleli v Spišské Nové Vsi a manžel pracoval na stavbě mostu v Bratislavě. Pracovali v desetidenních pracovních cyklech, takže jezdil domů jen každý druhý víkend. Náš syn měl tehdy zhruba tři roky a manžel jemu i mně velmi chyběl. Proto jsme se dohodli, že když nebude moct přijet domů on, přijedeme my do Trnavy a manžel aspoň na pár hodin po práci "doběhne" za námi, vždyť z Bratislavy do Trnavy to není daleko. Bydlet jsme mohli u mých rodičů anebo u tchána, takže i staří rodiče se těšili, že si užijí vnoučka.

A tak jsem každý druhý týden už ve čtvrtek nachystala tašky s věcmi na oblečení pro syna i pro sebe, v pátek jsem po práci vyzdvihla malého ze školky, doma jsme se rychle převlékli, zamkli byt a vydali se na stanici k rychlíku. Vždy jsem už během týdne koupila místenky (jízdenky na cestu vlakem jsme nepotřebovali, měli jsme režijky), protože vlaky bývaly přeplněné a protože cesta ze Spišské Nové Vsi trvala šest a půl hodiny, bylo nemyslitelné, abych s malým dítětem stála tak dlouhou dobu na chodbičce. Jednou se ale stalo, že jsem místenky nestihla koupit předem a ačkoli jsme přišli na stanici v dostatečném časovém předstihu, místenky byly už vyprodané. "Co teď?" - proběhlo mi hlavou -, "máme se vrátit domů, anebo riskovat, že najdeme volné místo na sezení, anebo že aspoň dítě pustí někdo sednout?"

Nakonec jsem se rozhodla, že pojedeme, vždyť v Trnavě nás všichni čekali a syn mě přesvědčoval, že bude hodný a bude i stát, jen aby mohl být s tatínkem. Nastoupili jsme tedy do vlaku, ale volné místo jsem hledala marně. Stáli jsme tedy na chodbičce u okna a já jsem už začala litovat, že jsme se
vůbec vydali na cestu. V Popradě přistoupili další cestující a já jsem
musela vzít syna do náručí, aby ho neumačkali. Při představě, že takto
procestujeme šest hodin,  mi bylo do pláče.

Když jsme se pohnuli z Popradu, otevřely se dveře u kupé a jeden starší
pán mi ukázal, abych  si šla se synem sednout na jeho místo. Vděčně
jsem to nabídnuté místo přijala. Dokonce jsme seděli u okna, což se  Mirkovi velmi líbilo, protože tak mohl pozorovat auta, která jsme předjížděli, což byla jeho oblíbená činnost při cestování. Naproti nám seděla jedna paní a ta se na syna stále usmívala, nabídla mu i bonbón, ale nerozpovídala se. Bylo mi líto
toho pána, že kvůli nám stojí, nabídla jsem mu tedy, že se budeme střídat, ale
on se jen usmál a nechal nás sedět. Naštěstí v Žilině vystoupili z našeho kupé dva cestující a tak si přišel sednout i ten ochotný pán. Když jsem mu děkovala za ochotu, zjistila jsem, že nerozumí  slovensky. Hovořil takovou zvláštní rusko-maďarskou řečí, ale protože jsem ruštinu ovládala poměrně dobře, dalo se vyrozumět,  o čem mluví.

A tak jsem se dozvěděla, že cestuje s manželkou z Užhorodu, kde bydleli,
do Bratislavy ke známým, kteří je pozvali na návštěvu, jak si museli
doma vyřizovat povolení na cestu, že na Ukrajině mají (lépe řečeno
v té době měli) lidé pasy na policii a vydali  jim ho jen tehdy, pokud bylo předloženo povolení na cestu. Ten pán se jmenoval Michal, řekl, že jeho manželka je Margit, ale neumí dobře ani rusky, proto se příliš nezapojuje do
rozhovoru, že doma mají ženatého syna, vdanou dceru a mají malou vnučku.
Zkrátka celou cestu jsme si povídali a  ani jsme nezpozorovali, že jsme v
Piešťanoch. Pomalu už bylo na čase, abychom se připravili na vystupování a
tehdy strýc Michal řekl, že jsme jim velmi zpříjemnili cestu a navrhl,
abychom si navzájem vyměnili adresy, že si budeme psát.

Od té doby jsme si skutečně dopisovali a Mirko často vzpomínal na strýčka Michala a tetu Margit, se kterými se "skamarádil" ve vlaku. Byla jsem přesvědčená o tom, že ty dva už nikdy v životě neuvidím, ale asi po dvou letech jsme najednou dostali telegram, ve kterém stálo, že za dva dny přijedou na Slovensko a protože nás chtěli vidět, cestu si naplánovali tak, že budou mít ve Spišské Nové Vsi asi tři hodiny přestávku.

V určený den jsme je s manželem (který je znal jen z dopisů) a synem čekali na stanici. Vítali jsme se navzájem tak, jako by to byla rodina a potom jsme je zavedli k nám. Strýc Michal a teta Margit donesli Mirkovi stavebnici a traktor,
manželovi džbán na pivo a mně pánev, my jsme zas pro ně koupili na
památku knihu o Slovensku, psanou kromě jiného i v ruštině, pro jejich vnučku jsme koupili krásnou panenku ve slovenském kroji, čokolády a bonbóny, a  rovněž jsme je pohostili obědem.