Třetí pokus

Upřesním - nemohu spát v době, kdy spát bych měl, v době k této činnosti vyhrazené, řekněme od desáté večerní do šesté ranní. Usnu, ale po dlouhém bdění, případně polobdění, probouzím se a co teď s tím. Pravda, mohl bych o něčem snít, když náhodou bdím, dokonce něco vymyslet, ale prosím Vás, co chytrého může nevyspalý člověk vymyslet?

Možná jsou géniové, kterým na rozdíl ode mne, to zapaluje v době, o které je zde řeč, no řeč, spíše řádky. Problém je ale také v tom, že „spánkový deficit“ - se projevuje - dám příklad v tom, že v jedenáct dopoledne se rozhodnu si ke zbytku nedělní pečené kuřecí čtvrtky uvařit  rýži - sáčkovanou - podle návodu bude hotová za 15 - 17 minut /vím, že to bude nejspíš za dvacet/.  Zajdu vedle do pokoje k televizi, usnu ve vteřině, jako bych upadl do bezvědomí, probudím se za 3/4 hodiny, jsem poučen - od vaření už nikdy neodejdu. Kdo čistil kastrol od připálené rýže a větrá byt, dá mi za pravdu.

Když jsme u té televize - dívám se na Zlaté úhoře, krásný film, pánové Hrušínský, Heřmánek, dětské role, vzpomínky Oty Pavla - výpadek - probouzím se do poloviny Ranče u Zelené sedmy...Neležím, sedím zakloněný v otáčivém křesle u PC, bolí mě za krkem, spánek bez kontroly. Kolik jsem takhle zaspal rozuzlení detektivních příběhů, Poirota, Maigreta, krimiseriálu u Anděla nebo na Prvním oddělení. O Poldovi Matáskovi ani nemluvě.

Bůhsuď - staré kosti reagují na změnu polohy, občas „bolí nožičky“ jak pravíval pan Werich, blahé paměti. S jídlem a pitím končím kolem páté odpolední, tam by to snad mohlo být v pořádku. Snažit se usnout při přerušeném spánku? Moc se to nedaří. Poslední dobou - třeba od druhé do čtvrté ranní odcházím do kuchyně a věnuji se přípravě snídaně a oběda, škrabání brambor, výrobě salátu či kompotu, nakrájení masa na dušení - řízky neklepu. Pokus, usnout nad knihou, se ukazuje v noci marným, zato v tom denním mžikovém usínání je to natotata /Nevíte, odkud je tohle rčení a proč to není „natomama“?/.

Doplňuji, poslední dobou, nedobrovolné bdění samokulturou. Zpívám si, jen tak pro sebe, repertoár mám rozsáhlý, někdy rozmanitý, jindy tématický. Připomínky pěveckých souborů, které jsem za ta léta své existence vystřídal a /se skromnosti mi vlastní/ také někdy vedl. Též vzdávám hold svým oblíbencům - vévodí jim texty pánů V+W, S+Š - měl jsem štěstí a užil jsem si návštěvy zlatých let Semaforu. Též doba školní, učňovská, v sukně zeleném, krátkých období skautingu a trampování, dá možnost si, jen tak pro sebe zapět - když k tomu přidáme odposlechnuté operní a operetní zpěvy v ostravských a brněnských divadlech, vidíte, jaký mám široký záběr.

Malá příhoda, co se mi nestalo, vlastně stalo, je to pár dní: Při tom nenadálém nočním probouzení se mi vybavila melodie a tři sloky lašské lidové písničky „Ztratila se kravarečka v lese“. Řeknete si: „No a, co má být?“ Zvláštní je to, že tuto písničku jsem naposledy slyšel a zpíval v pondělním ranním vlaku při cestě do průmyslovky ve Vítkovicích v roce 1953. Učila mě ji kamarádka mého spolužáka, Ládi Kopetě z Hodoňovic /nyní je to součást obce Bašky u Frýdku-Místku/. Je to tedy, pokud dobře počítám, 72 let. V kterém záhybu mé mozkovny byla ta melodie i slova uschovány a proč se rozhodly se objevit nyní?

                

A poradíte mi, co s tím nočním bděním a denním nepředvídaným usínáním? Já vím, v mém věku bych si s tím už neměl dělat starost. No jo, ale moje milá sestřička /zdravotní/ mi minulý týden při třetí injekci proti klíšťové encefalitidě řekla: „Pane Š, tak tady do očkovacího průkazu píši, že následující injekci budete mít na jaře 2028.“ Mých, letos se blížících devadesát, se zatetelilo radostí - někdo Ti věří. To ale není nic proti tomu, jak optimistické jsou instituce a úřady. Podle průkazky zdravotní pojišťovny tu mám být do roku 2037 a stát mi chce dát novou občanku až v roce 2053. Máte to také tak, milé čtenářky a drazí přátelé? Tak dobré dny a dá-li Nejvyšší a Matka Příroda.

ještě někdy na přečtenou - Váš Jarda

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz