Úspěch se neodpouští

Mám kamarádku. Měla jsem kamarádku? Jak to vlastně je? Radka pracuje na OSSZ zabezpečení v našem městě, oddělení důchodů. Je tam vedoucí. Má, stejně jako já, syna. Dokonce jsou ve stejném věku. Radka má ještě mladší dceru. A tak jsme se často navštěvovaly. Z našich dětí se stali kamarádi.

Syn byl ještě malý, když jsem ovdověla. Radka mi pomáhala vyřizovat vdovský a pro syna sirotčí důchod. Byla mi oporou. Když syn později velmi vážně onemocněl, také jsem se svěřila Radce. Syn má velmi vážné onemocnění, které se nedá vyléčit. Léčí se, ale medicína zatím není na takové úrovni, aby ji vyléčila. Tehdy mě Radka politovala. Nikterak nemoc nesnižuje inteligenci. Naopak, můj syn byl na základní škole premiantem třídy. Po základní škole nastoupil na odbornou střední školu. I Radčin syn nastoupil na střední školu, on na gymnázium. Každý rok jsem byla zvyklá odevzdávat potvrzení o studiu, které je potřeba pro nárok na sirotčí důchod, přes kamarádku. Nebyl v tom problém. Byla jsem jí za to vděčná. Ušetřila mi cestu na úřad.

Můj syn odmaturoval jako nejlepší student z ročníku. Radčin syn ovšem u maturity neuspěl. Musel dělat opravné zkoušky. Tehdy jsem si toho poprvé všimla. Pozvala jsem Radku k sobě na kávu. Vždy souhlasila. Tentokrát mě ale odbyla s tím, že mně se to žije, když nemám žádné starosti. Manžel mi umřel a syn odmaturoval. Ne, já nemám žádné starosti! Můj syn je úspěšný i přes svou nemoc. Nemoc, která mnohým vzala život! Nemoc, s kterou si medicína neví dodnes rady. Já jsem bez starostí. Mám stejné vzdělání jako Radka, ale pracuji v běžném dělnickém prostředí, protože mi zemřel manžel a já se musela starat o rodinu a o domácnost sama, a pak jsem neměla potřebné známosti. Přešla jsem Radčinu nevraživost. Však ono ji to přejde.

Jednoho dne jsem potkala Radku na ulici. „Jak se máš?“ tvářila se přátelsky. Její syn konečně udělal maturitu. Přihlásil se na vysokou školu. I můj syn měl podanou přihlášku. Když jsem ji potkala příště, pochlubila jsem se, že syn byl přijat. Radka ohrnula ret a bez pozdravu odešla. Až když jsem potkala její dceru, dozvěděla jsem se, že jejího bratra na vysokou nepřijali. Další rok to zkusil znovu. Sama mi zavolala, že už má doma taky vysokoškoláka. To byl můj syn ve druhém ročníku vysoké školy. Odstěhoval se, protože nechtěl do školy dojíždět. Nestíhal to, protože musel být často v nemocnici v krajském městě na léčení. Pronajal si ve městě, ve kterém studoval, byt. Něco málo jsem mu přispěla, on ale chtěl být samostatný. Financoval si byt ze svého důchodu a chodil při studiu na brigády. Mou pomoc odmítal, protože věděl, že já sama to mám těžké.

Pogratulovala jsem Radce k přijetí jejího syna na vysokou, ač ona mně před rokem ne. Byla to ale slušnost. Po roce potřeboval syn odevzdat na sociálku doklad o studiu, aby měl dál nárok na sirotčí důchod. Měl toho ale hodně. Studoval, chodil na brigády a hodně času trávil v nemocnici. Poprosil mě, jestli bych mu potvrzení neodevzdala buď já sama, nebo prostřednictvím tety Radky. Ano, můj syn oslovoval Radku „teto“ a stejně tak oslovovaly Radčiny děti mě. Vždy jsem nás považovala za takovou vzdálenou rodinu. Samozřejmě, že jsem synovi chtěla vyjít vstříc. Má pracovní doba se ale neshoduje s pracovní dobou sociálky. Při ranních směnách odcházím z domu dřív, než se budova otevírá a vracím se v době, kdy už je zavřeno. Odpolední mívám jen občas o víkendu, a to úředníci nepracují. Proto jsem se obrátila na Radku.

„Taky by si to mohl odnést sám,“ řekla, ale potvrzení ode mne převzala. To řekla ta, která synovi vyvařuje, pere, žehlí, uklízí a obě děti živí. I její děti mají brigády. Na rozdíl od mého syna si za ně kupují kraviny, které nepotřebují. Můj syn začal žít s přítelkyní. I ona studovala vysokou školu. Ze své skromné výplaty jsem mu poslala občas to, co jsem mohla. Taky jsem stěží vyšla.

Dlouho jsem Radku neviděla. Nějak jsem se s ní netoužila ani setkat. Jednou za rok jsem ji navštívila o víkendu, když jsem měla čas, s novým oznámením o studiu. Aby mě s ním nevyhodila, vždy jsem jí koupila nějaký dar. Ano, já si ji vlastně kupovala! Můj syn ale podstupoval náročnou biologickou léčbu, byl unavený a měl spoustu práce. Ve dne pracoval, chodil na přednášky, každou chvíli byl v nemocnici a po nocích se učil.

Když jsem opět po čase Radku potkala, zmínila jsem se, že můj syn je už bakalář. „Tss…“ usykla a zmizela. Nechápala jsem. Až od naší společné známé jsem se dozvěděla, že Radčin syn neudělal nějaké zkoušky a musí rok opakovat. Nakonec i on se stal bakalářem, což mi následně Radka nezapomněla oznámit. Jenže můj syn pokračoval na inženýra. Byl uhoněný, unavený a nemoc se moc nelepšila. Uvědomoval si ale, že potřebuje vzdělání, když je nemocný. Nemůže jako jiní dělat někde na lince, ranní, odpolední, noční. Jako vývojář a vedoucí pracovník může pracovat i přes svou nemoc. Slyšel o lidech, kteří s jeho nemocí zůstali sedět s rukama v klíně, protože je stát živí. Mají invalidní důchod a jsou v pohodě. To syn nechtěl. Chtěl být užitečný. Za dva roky se z něj stal inženýr.

Na svou promoci pozval i Radku. Znal ji přece od malička. Ta nepřijela. Na ulici mi na můj pozdrav jen přikývla a uháněla, jako že spěchá. Spěchala ale pokaždé. Nakonec jsem si na to, abych synovi podávala potvrzení o studiu, brala radši v práci dovolenou. Až letos. Syn poté, co se stal inženýrem, začal pracovat v úspěšné nadnárodní firmě. Nyní je ve vedení firmy. Platí za to ale nemalou daň. Ve firmě hovoří pouze anglicky, musí dodržovat dress code a často jezdí na služební cesty do zahraničí. V zaměstnání sedí ve své kanceláři často dlouho do noci. S jeho biologickou léčbou je to dost namáhavé. Uvědomuje si ale, že jeho zdravotní stav se může časem zhoršit, a tak se zkusmo přihlásil na další vysokou školu. Vlastně škola je stejná, jen se jedná o jiný obor.

„Abych měl rozhled, uměl toho víc, mami,“ zdůvodnil, když jsem měla o něj obavy. „A stejně mě možná ani nepřijmou.“

Přijali ho. Aby si zachoval výhody studenta denního studia, jedná se opět o prezenční formu studia. Může tak dál pobírat sirotčí důchod, až do 26 let, a nemusí tak zvýšené náklady na léčbu požadovat po státu. Měl by totiž na vše nárok. Ve skutečnosti by nemusel hnout ani brvou, a měl by to, co má teď, při velké fyzické i psychické zátěži. Chce ale umět, znát, být užitečný. Odsuzuje ty, co nechtějí a jen natahují ruku.

Právě nyní v září musel opět doložit potvrzení o studiu. Musel ale pracovně odcestovat na delší dobu do zahraničí. Dokonce si sám zaplatil jednu dávku biologické léčby v zahraničí, aby svou firmu nezklamal a mohl ji tam zastupovat. Ovšem potvrzení o studiu musel předat, protože se jedná o studium nové vysoké školy, osobně. Dokonce i elektronické podání páni úředníci odmítli. Poprosil mě. V zaměstnání jsem dovolenou nedostala. Neměla jsem jak potvrzení odevzdat. Obrátila jsem se proto po čase na Radku. Přišla jsem k ní s obrovskou bonboniérou. Poprosila jsem ji a vše vysvětlila. Asi bych to neudělala, kdyby ji to stálo sebemenší úsilí. Ona ale pracuje na důchodovém. Jen vezme papír do práce. Nemusí udělat ani krok navíc.

Chvilku přemýšlela. Pak mi ale „s politováním“ řekla, že potvrzení nevezme. Když má můj syn na to, aby studoval „další“ vysokou školu, snad si dojít na úřad dokáže. Mám kamarádku. Měla jsem kamarádku? Jak to vlastně je? Jisté je jen jedno, a to, že být úspěšný a chytrý, to se jen tak neodpouští.

Radčin syn, ač bakalář, dnes doplňuje řady uchazečů o zaměstnání. Prý pro něj to pravé místo není…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete