Vlaďka

Vlaďku jsem poznala před mnoha lety, kdy jsem se přestěhovala do současného bydliště. Měla o osm let víc než já, to ale nebránilo tomu, aby se z nás staly kamarádky. Když se Vlaďce narodil syn Jaroušek, manžel ji náhle opustil.

Děti nikdy nechtěl, a když Vlaďka otěhotněla, chtěl, aby si dítě nechala vzít. Ta ale byla jiného názoru. Blížila se jí třicítka a tušila, že by později děti nemusela mít. Muž, který nechtěl dítě nyní, když už měl téměř čtyřicet, nechtěl bych je s největší pravděpodobností ani později, a Vlaďka chtěla být mámou. A tak se Jaroušek narodil a jeho otec odešel za milenkou. Na své dítě platil zanedbatelnou částku a dítě nevídal.    

Vlaďka vychovávala malého Jarečka sama. Neměla to lehké. Na synovi hodně visela a dopřávala mu vše, co měly jiné děti, byť na úkor sebe samé. Jareček byl šikovný klučík. Když vyrostl, přišla jeho máma náhle o zaměstnání. Firma, ve které roky pracovala, ukončila svou činnost a musela všechny zaměstnance propustit. To už byl z Jarka dospělý muž. Odstěhoval se od mámy do pronajatého bytu na kraji města, kde žil s přítelkyní, a mámu téměř nenavštěvoval. Ve chvíli, kdy na tom byla Vlaďka zle a téměř neměla na nájem, jí pak řekl, že se o ni nepostará. Měl prý dost vlastních výdajů a nemůže nikomu pomáhat. Jarek své mámě nepomáhal finančně, ale ani fyzicky. Žil si svůj vlastní život a na mámu poněkud pozapomněl.

Spousta kamarádek se od Vlaďky odvrátila, když měla hluboko do kapsy. Ne však všechny. Já a ještě pár kamarádek jsme ji dál navštěvovaly, občas některá z nás donesla doma pečený koláč nebo buchtu, občas i navařené jídlo, jen abychom kamarádce malinko pomohly. Nakonec si Vlaďka našla novou práci, i když ne zrovna dobře placenou. Pracovala na dohodu u soukromníka, který špatně platil. Potřebovala ale zaplatit nájem a energie, na ostatním se ošidila. Bylo to tak s jídlem, oblečením a ostatními potřebami. Nemohla si zajít do kina, jen občas navštívila kadeřníka a uzavřela se hodně do sebe. Tehdy poprvé začala mít Vlaďka psychické problémy. Vykřikovala nesmyslná slova, později začala bezdůvodně napadat lidi kolem sebe s tím, že přiletěli z vesmíru a přišli jí ublížit. V tu dobu se v našem domě objevil její syn Jarek. Po letech se přišel podívat za mámou. Přijel luxusním vozem před dům a stoupal po schodišti, když jsem ho potkala. Málem jsem ho nepoznala.

Protože mě znal od dětství, pozdravil mě, a já mu svěřila informace o jeho mamince. „Měl bys ji vzít na vyšetření, jestli netrpí třeba schizofrenií,“ upozornila jsem nafintěného muže na zdravotní stav jeho mámy. „Nikam nechce,“ odpověděl, ale já pochybovala o tom, že se pokusil mámu vzít k lékaři.

A tak jsem se o to pokusila já sama. Jednou jsem Vlaďku navštívila s koláčem a během posezení u kávy, kterou jsem mimochodem také přinesla já, jsem jí navrhla, že ji k lékaři doprovodím.

„Nikam nepůjdu bez Jarouška,“ odpověděla.

Vlaďčin zdravotní stav se nelepšil. Přestala doma uklízet, z oken vyhazovala odpadky na ulici, nebo plivala na procházející lidi pod okny. Dodala jsem si odvahy a Jarka jsem navštívila. Věděla jsem, kde bydlí, jeho máma se v době, kdy jí to ještě myslelo, svěřila a řekla mi jeho adresu. Měla jsem štěstí, Jarek byl doma. Otevřela mi jeho přítelkyně, která mě pozvala dál. Nesměle jsem vešla do obývajícího pokoje, kde seděl Jarek v koženém křesle.

„A co po mně chcete?“ zeptal se poté, co jsem mu řekla, co jeho mámu trápí.

„Abys maminku doprovodil k lékaři.“

Přikývl, v našem domě se ale neobjevil. Nakonec Vlaďku ze zaměstnání vyhodili. Byla agresivní i tam a ostatní s ní měli rozepře. Opět zůstala bez práce, bez peněz. Tentokrát jí to ale bylo jedno. Přestala vycházet z domu. Svěřila jsem se proto naší praktické lékařce. Měli jsme společnou lékařku. Ta by přece mohla zasáhnout? Po nějaké době Vlaďce diagnostikovali schizofrenii a ještě nějakou jinou poruchu. Protože se už nedokázala sama o sebe postarat a začala být nebezpečná pro okolí, umístili ji do psychiatrického ústavu. Tehdy Vlaďka ztratila další kamarádky. Měla jsem podezření, že jsem jí zůstala už jen já samotná. Občas jsem Vlaďku v ústavu navštívila, přinesla jí něco dobrého. Nebylo ale o čem s ní hovořit. Většinou nemluvila, dívala se jakoby přese mne někam do zdi a působila nepřítomně. Mohly za to léky, které užívala i smutek po synovi. Ten o své mámě odmítal slyšet. Nikdy ji v ústavu nenavštívil.

Vlaďka dožila svůj smutný život v ústavu. Jednoho dne zemřela na selhání srdce. Co mě překvapilo, byl fakt, že ještě v době, kdy vnímala, nechala přepsat část svého majetku na mě. Vlaďka ale dohromady nic neměla. V bytě, kde žila, dávno bydlel někdo jiný. Její syn veškerý starý nábytek z bytu nechal vynést ke kontejnerům a staré elektrospotřebiče odvezl do sběrného dvora. Vlaďka měla jen pár svršků, které mi předala zdravotní sestra, a drobný zlatý prstýnek. Ten měla až do své smrti na prstě. Dostala ho od své maminky, když se jí narodil syn Jareček. Měl pro ni proto velkou cenu.

Když jsem odcházela, zdravotní sestřička na mě ještě zavolala.

„Podívejte, ještě něco po ní zbylo. Málem bych na to zapomněla. Je to sice jen pohlednice, zdá se mi ale, že pro paní měla daleko větší cenu. Nenechala nikoho, aby na ni sáhl. Spávala a měla pohled pod polštářem. Kdykoli se ho chtěl někdo dotknout, napadla ho. Mou kolegyni, když jí převlékala postel, jednou dokonce pokousala, když pohlednice vypadla zpod polštáře na zem.“

Odcházela jsem domů a v rukou jsem držela igelitovou tašku s pár kousky obnošených svršků a pohlednici. V kapse jsem měla prstýnek. Když jsem procházela kolem kontejnerů, jeden z nich jsem otevřela a igelitku vyhodila. Chtěla jsem vyhodit i pohlednici. Nakonec jsem ji ale donesla domů.

Text té pohlednice mě dohnal k slzám. Stálo tam: „Maminko, posílám pozdrav z tábora a moc pusinek. Je tu krásně. Máme se dobře, ale už se těším domů za tebou. Miluju tě, tvůj Jaroušek.“ Vše bylo napsáno dětským písmem a pohlednice byla dekorována červenými srdíčky, která namaloval malý Jaroušek své mamince.

Do poslední chvíle doufala Vlaďka, že se k ní její syn vrátí. Věřila, že se o ni postará a ona nebude tak sama. Ten se ale ke své mámě otočil zády.

Druhý den jsem Jarka ještě navštívila. Chtěla jsem se s ním domluvit, co bude s jeho mámou po smrti. Taky jsem mu chtěla předat zlatý prstýnek po jeho mamince. Patřil sice mně, já ho ale nechtěla. Myslela jsem si, že Jarek bude chtít mít vzpomínku na svou maminku. Jarek prstýnek odmítl a nad pohledem, který jsem mu také dávala, jen ohrnul nos. „Nechte si ho, nechala ho vám.“

Domluvili jsme se, že bude nejlepší Vlaďku zpopelnit a urnu nechat uložit do hrobu jejích rodičů. „Tam jí bude nejlépe,“ řekl Jarek chladně. Obřad odmítl. Jarka stejně už nikoho neměla. Zůstal tu jen její syn a já, sousedka a kamarádka v jednom. Jen by ho to zdržovalo. A tak jsem nechala natisknout parte s oznámením, že se s Vlaďkou rozloučíme v úzkém rodinném kruhu. Jarek mi pak nabídl finance, když zařídím vše ostatní.

Vlaďka byla zpopelněna a urničku jsem uložila na hrob jejích rodičů, jak si to přála. Jarek u toho nebyl. Jsou to už tři roky a její syn byl na hrobě jen jednou. Bylo to první Vánoce po Vlaďčině úmrtí, kdy se objevil na hřbitově. Přinesl vánoční věneček a kytičku umělých květů, zůstal jen chvilku a chvatně odcházel. Já se vydávám na hřbitov jednou až dvakrát do měsíce. Uklidím, zavzpomínám, a jdu opět svou cestou. Při každé návštěvě je mi hodně smutno. Vlaďka si takový konec nezasloužila.