Zima na chalupě

Jedeme na chalupu. Já a moje rodinka. Jsem zimomřivec, pecivál, ale je tam pec. A jaká! Jen jednu nevýhodu to má. Zima v horách. Naše chaloupka je až úplně nahoře na kopci. Jak se tam vyškrábu? To nevím... Brodíme se sněhem, auto nevyjede. Mých 158 cm se mění v 90 čísel. Děcka si berou lyže. Manžel upravený, na nohou s čímsi jako sněžnice.

Bohužel já nemám nic. Pravda, odmítla jsem. Přece kopeček zdolám. Ono se to lehce řekne, ale kdo nezažil, neví. Naštěstí batožinu nese manžílek, proviant i oblečení. Při šlapání kopce si opakuji: "Máš bábovku, chleba, salám, zeleninu k obědu bude ..." Hurá, už otevíráme dveře! To je ledárna. Naštěstí krb je připraven, jen škrtnout sirkou. Ovšem kdo se opováží první vejít do ložnice, netuším. Snad tam nejsou rampouchy! Od pusy jde pára. Je tu jedna výhoda, jak se zatopí v krbu, tak se začne pomalu zahřívat i ložnice. Děda vymyslel nějaké udělátko, co ji trochu vytopí.

V kuchyni je zatím vše uklizeno, tedy naše přinesené zásoby. Vaříme čaj a jak si děcka odpočinou, prohřejí se a už jdou ven. Těší se celou cestu, jak budou lítat, sáňkovat, hrát si. Manža blbne taky, koulují se a pak staví sněhuláka. Já jsem doma u plotny a připravuji baštu. Pomalu se začíná stmívat, rodinka se vrací. Rozprostírám mokré oblečení, boty a hle, jedna rukavice není! Možná zítra najdeme. Jsem zvyklá. Ponožky a rukavice - stejný problém. Máme skřítka, vždy jednu schová a nikdo nenajde. Děcka leží, připravena ke spánku, do chalupy nakukují sněhuláci, venku chumelí, z kamen praská dřevo. Je teplo, nic nepotřebuji. Usínám na gauči.

Ráno se probouzím přikrytá dekou. To manžílek přikryl. Vařím čaj, připravuji snídani a chystám svačinu. To rodinka jde zdolávat nedaleký kopec. Upeču buchty, budou se hodit. Z pece jsou nejlepší. Oběd hotov, ale rodinka nikde. Až když se začne stmívat, přicházejí sněhuláci. Má rodinka je doma. Opět rozvěsíme mokré prádlo. Rukavice nenalezena, ale naštěstí nové neztraceny. Boty postavíme vedle včerejších, které jsou už suché. Dnes spím v ložnici. Jen manžílek usnul ve světnici. Ovšem přikryla jsem ho já. Byl unaven, děcka ne. Rarášci. Ráno udělám snídani, připravím oběd a svačinu na cestu domů. Jen na kopec se nejde, děcka lítají okolo chalupy a staví další sněhuláky. Já poklízím a manža čistí krby, aby vše opět bylo připraveno. Až se zase vrátíme jen škrtnout sirkou. Teď je bágl o něco těžší. Ano, mokré prádlo, boty. Scházíme z kopečka. Tu cestu znám, většinou se kutálím. Není tomu jinak ani dnes. U auta vše naložíme do kufru, vyndáme suché boty, rukavice a jedeme domů.

Tak to byl víkend na chalupě. Zimní čas. Nestačila jsem zapálit lampičku po babičce. No jo, ten hrníček jsem chtěla, ale je tam? Víš, ten s modrými puntíky. Dobře, podívám se příště. Jedeme domů, do města. Včera napadalo více sněhu. Naštěstí máme deky, čaj, buchty i lopatku a funkční mobil. Nic nás nezastaví. Jak krásně by tu bylo. Mít více času. Ten ale není, zítra je pondělí. Byteček nás volá. A já uvažuji: mám doma chleba? Máslo? Zeleninu?