Zimní sáňkovačka

Byla zima jako z pohádky. Taková typická Ladovská zima, jakou si pamatuje už jen málo z nás. Jeli jsme se synem na návštěvu za přáteli na vesnici. Přátelé mají velký dům, v kterém se tehdy topilo ještě uhlím, a tři děti. Můj syn si s dětmi velmi rozuměl.

My dospělí jsme seděli v domě, ale dětem byla dlouhá chvíle, a tak jsme je poslali na kopec za domem sáňkovat. Neměli jsme o děti strach, protože dobře znaly prostředí, včetně mého syna, a na vesnici bylo tenkrát bezpečno. Nejstarší z dětí, Věruška, měla už dvanáct let, a tak na menší děti dohlédla. Venku byl mráz, ale u kamen příjemné teplo. Děti se ale sáňkováním zahřejí, navíc byly pořádně oblečené. Skutečně nepřišly hned zpět, jak jsme se zpočátku obávali, ale užívaly si kouzla paní zimy. Každé dítě má přece rádo zimu, sáňky a boby, případně stavění sněhuláka.

Uběhlo několik hodin, po které jsme o dětech nevěděli, a chtěli jsme se po nich podívat. Pomalu se blížila hodina odjezdu domů. Tehdy jsme přijeli autobusem, který jezdil jen čtyřikrát za den a už se blížil odjezd posledního spoje. Kdyby nám ujel, už bychom domů neodjeli. Známí nás sice přemlouvali, abychom zůstali přes noc, druhý den byl svátek a do práce nikdo z nás nemusel, já je ale nechtěla obtěžovat. Oblékli jsme kabáty a bundy s tím, že se po dětech podíváme a všichni se ještě společně projdeme po vesnici. V tu chvíli se rozletěly dveře do místnosti a dovnitř vstoupili čtyři čerti!

 Venku byla skutečně pořádná zima, a tak se děti rozhodly, že bude tepleji ve stodole. Ve stodole, kde měli obyvatelé domu uskladněné zásoby uhlí na topení. Uhlí byla pořádná hromada. A právě mého syna napadlo, že ten černý kopec využijí k bobování. Ostatní souhlasili. Byla to obrovská zábava. „Proč jste nešli na sníh?“ zajímalo mě a syna jsem výchovně plácla přes zadek.       

„Maminko, ty bys chtěla, abychom tam umrzli?“ zeptal se s andělským pohledem.

Ač nám děti přidělaly spoustu práce, nakonec jsme museli uznat, že měl pravdu. Co bychom si počali, kdybychom o svá zlatíčka přišli? Drhnutí, praní a následné sušení bylo tak dlouhé, že jsme nakonec skutečně museli u známých přespat. Když už konečně z malých čertíků byly zase děti, druhý den jsme se před naším odjezdem šli všichni projít. Nevěděli jsme totiž, co moudrého by naše rarachy ještě napadlo, kdybychom je ven pustili samotné. Všichni jsme se poté svezli na saních a bobech z velikého kopce kus od domu. A tak jsme si i my dospělí zavzpomínali na své dětství. A skutečně, zima lezla za nehty a museli jsme se pořádně hýbat, aby byl pobyt venku příjemný. Nakonec jsme postavili rodinu tlustých sněhuláků a zrelaxovaní odjeli domů.

Další zimu jsme byli u přátel znovu, tentokrát i s rancem náhradního oblečení.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10