Bouřka a naše fenečka Šipka

Od svého narození jsem vyrůstala v rodině, ve které žil také největší přítel člověka, kterým byl, je a vždycky také bude pes. A vůbec ve vztahu k člověku nezáleží na tom, jestli je malý čí velký, čistokrevný nebo voříšek. Každý pes se k člověku chová tak, jak to sám cítí a jak jej vede jeho páníček. Všichni pejsci potřebují především naši lidskou lásku, která jim dá najíst, ruku, která je pohladí a ruku, která je bude také ošetřovat.

Jako dítě jsem si pak s pejsky, které jsme měli doma, hrávala, neustále jsem se s nimi mazlila a rodiči i babičkami byla neustále napomínána, že pejsci se za chloupky netahají, stejně tak za ocásek a pokud mají v misce jídlo, tak tam naše ručky taktéž nepatří, že by nás pejsek mohl kousnout, i když je náš. Tak si totiž brání svoji potravu. Také by se nám nelíbilo, kdyby se někdo jiný hrabal v našich talířích. A to je pravda. A tak nějak tu v dětství začala moje láska ke všem pejskům, kterou jsem si odnesla až do dospělosti.

Každého pejska na ulici jsem musela pohladit, přičemž mně bylo jedno, jestli je malý nebo velký, či je špinavý nebo čistý. Moji rodiče byli stále jen ve strachu, aby nás někdy nějaký pes nepokousal třeba i cestou ze školy, kam jsme chodily přes celou vesnici. Nic takového se však nikdy nestalo, ti pejsci snad byli rozumnější než my děti.

naše fenečka Už si ani nepamatuji, kolik mně tehdy bylo let, ale mohlo mně být tak okolo 8 - 10 let, když jednoho letního dne přišla moc velká bouřka a rodiče byli ve městě, my děti zase ve škole a doma zůstala jen ležící stará nemohoucí babička, tudíž nemohl nikdo před bouřkou ukrýt naši fenečku Šipku (tak se totiž jmenovala) do bezpečí našeho domku. Na druhou stranu však dvorek byl oplocený, byla v něm poměrně velká psí bouda vystlaná matrací a dekami, takže Šipka se tu před bouřkou mohla hezky schovat a ani by na ni nepršelo, poněvadž i stříška byla zajištěna tak, aby do boudy nepršelo. Ale Šipka zvolila zcela něco jiného. Zrovna se měla dělat nová střecha, a na jedné straně oploceného dvorku byly naskládané trámy na tuto střechu. A za pomocí těchto trámů zřejmě Šipka přeskočila plot a před bouřkou utekla neznámo kam.

Na druhý den jsme to vykládaly svým spolužákům a za jejich pomoci se Šipka hledala po celé naší vesnici. Ale nikdo ji neviděl, a zkrátka nebylo o ní ani slechu ani dechu. Od této doby bouřky nenávidím, vždy si vzpomenu na tuto příhodu. I rodiče po ní pátrali a taktéž bez úspěchu. Jako děti jsme kvůli ní moc plakaly, neučily se, úkoly nepsaly - nic nás nebavilo.

Rodiče slibovali, že bez pejska nebudeme, že se sežene štěňátko, ale že momentálně neví o nikom, kdo štěňátka má. Postupně ale jistě umírala naděje, že ještě někdy naši Šipku uvidíme.

Narodila jsem se v křesťanské rodině a rodiče nás učili modlitbám a večer co večer jsme se s rodiči pak společně modlívali. Po týdnu marného hledání naší milované Šipky maminku napadlo při jednom večerním modlení, že bychom se za ni mohli nějaký čas modlit, a že si ji třeba vymodlíme a Bůh nám ji nějak vrátí. A co vypadalo jako jen zbožné přání, se nakonec vyplnilo.

Po asi týdenní modlitbě, když jel tatínek z práce, si sedl vedle nějakého pána z vedlejší vesnice. Znali se spolu jen z autobusu a jak tak spolu seděli, tak se před ním zmínil, že má na dvoře něčího psa, a že jej ve vesnici nikdo nepostrádá. Mimo jiné se tatínek dověděl, že pejsek k němu přišel špinavý a zraněný a také že trochu pajdá. Když se jej tatínek zeptal na podrobnosti, jak pejsek vypadá, jak je velký a jaké je barvy, tak se dalo předpokládat, že by se mohlo jednat o naši Šipku. Pán mu tehdy řekl, ať s ním teda vystoupí a na psa se podívá, jestli vše souhlasí.

Tatínek, když se objevil na jeho dvoře, tak věděl, že je to Šipka. Ta hned k němu přiběhla, vzal si ji na ruce a ta jej hned olizovala a neustále vrtěla ocáskem, jak byla šťastná, že vidí svého páníčka. Tento pán byl dokonce tak hodný, že našeho tatínka i s Šipkou dovezl domů svým autem, aby tatínek nemusel čekat na další autobus. Od této chvíle se pán s tatínkem začali kamarádit.

Myslím, že tu nemusím ani dlouze psát, jak jsme se sestrou byly šťastné, že Šipka žije a že ji máme opět doma. Hned byla také nálada na plnění našich školních povinností. Dodnes to naše štěstí a radost vidím. Šipka totiž byla úplně stejně stará jako já, takže její i můj život začal téměř ve stejnou chvíli, a možná také proto jsem na ní byla doslova závislá. Než zemřela, měla několik štěňátek a po ní jsme si nechali fenečku Bellu. Do psího nebíčka odešla měsíc po mých 11. narozeninách, což znamená, že i jí bylo 11 let.

Nikdy jsem na ni nezapomněla, stále vidím tu její černou srst, krásně lesklou a věčné podávaní její packy. Od této chvíle si troufnu říci, že některé věci se dají vymodlit, že Bůh o nás ví a naše prosby slyší a některé i vyslyší. Ta moje prosba k nim patří rozhodně.

A za všechny pejsky se tu přimlouvám, pokud je možnost pejska ukrýt před bouřkami, ohňostroji a létáním petard při různých společenských či rodinných akcích, udělejte to a pejska ukryjte do bezpečí, odkud neutečou a navíc Vás budou mít na blízku. Já svoji fenku i doma, pokud to venku bouchá, musím vzít na ruce, aby se tolik netřásla a byla klidnější.

Anicka59 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete