Rozhodnutí

Domů jsem šla pěšky, i když jsem to měla z nádraží hodně daleko. Jen tak z nohy na nohu mi to trvalo tři hodiny, ale tak nějak mi to bylo jedno. Nechtělo se mi nikoho potkat, s nikým mluvit. Chtěla jsem být jen sama, se svými myšlenkami. Co bude dál?

Věděla jsem, že Pavel se zpátky do našeho města už nikdy nevrátí. Už teď měl jasnou představu, kam nastoupí do práce po skončení vojny. A co bude se mnou? To jsem si musela rozhodnout jen já sama.

Nikdy jsem neplánovala, že bych se měla někdy někam přestěhovat. Tady jsem se narodila, měla jsem zde rodinu, kamarády, známé, znala jsem všechna místa a zákoutí našeho města. Ke všemu mě tady vázaly vzpomínky na různé chvíle a události. Jak jsem ale teď procházela sama místy, kde jsme chodívali ještě před pár dny spolu, tak mi najednou došlo, že už to nikdy nebude jako dřív. Že velmi mnoho míst se mi teď spojuje hlavně s ním. A že už bych nedokázala se jen tak toulat sama městem po místech, kde jsme chodili spolu.

Nevěděla jsem, co přinese s sebou ten rok odloučení, jestli náš vztah tu zkoušku vydrží, ale jestli ano, byla jsem najednou rozhodnuta, že bych byla ochotna se kvůli němu i přestěhovat, abych zrušila těch 400 kilometrů, které stály mezi námi.

Dny plynuly. Zase jsem byla v kolotoči dopisů, které jsem si četla i několikrát po sobě, dokud nedošel další. Asi tak jednou za 6 týdnů, podle toho, jak si mohl zařídit na víkend volno, jsem v pátek večer sedla na noční rychlík a v sobotu ráno vystupovala na nádraží, kde mě už čekal. Zajistil mi předem ubytování na jednu noc a tak jsme měli dva dny zase jen pro sebe. V neděli večer jsem zase nočním vlakem odjížděla a v pondělí ráno rovnou z nádraží pospíchala do práce.

Tyhle moje cesty mi pomáhaly, zmenšovaly dobu, co jsme nebyli spolu na menší, přijatelnější časové úseky.

Asi po 3/4 roce, kdy jsme oba viděli, že náš vztah ani čas ani vzdálenost neohrozily, naopak ho ještě upevnily, jsme se domluvili, že se vezmeme. Jednou si zařídil pár dní volna, docestoval k nám, vybavovali jsme formality a stanovili si datum svatby. Měla být u nás ve městě, kde jsme prožili naše společné hezké chvíle. A vybrali jsme si datum - přesně dva roky od našeho seznámení ve vlaku.

Já měla dojem, jako bychom se znali minimálně pět let, ne jenom dva.

Do práce jsem přinesla svatební oznámení zároveň s mou výpovědí.

Oznámení jsem položila na místo, kde bylo zvykem dávat takové věci - ke knize docházky, kde si toho hned každý všimne. Během toho dne za mnou přišly dvě kolegyně nezávisle na sobě s „radou“, ať si to ještě rozmyslím, že ony takové typy znají, že se k sobě nehodíme, že já za sebou spálím všechny mosty, odejdu s ním ani nevím do čeho a pak toho budu litovat. Že teď kvůli zamilovanosti nevidím to, co ony ano, že tenhle kluk není vhodný typ pro manželství. Nechápala jsem je.

Svatba byla. A byla hezká. Pavlovi rodiče a příbuzní pak odjeli domů, jeho mi ještě pár dní nechali a udělali jsme si ještě menší oslavy s kamarády, co se svatby nezúčastnili. Pak jsem si sbalila pár nejnutnějších věcí do velkého batohu a cestovní tašky a za pár dní jsem se po rozloučení se všemi doma vydala spolu s Pavlem na vlak, který mě odvážel do neznáma, do mého nového života...

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

Hodnocení


	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10

Rozhodnutí

Další fotografie ke článku Rozhodnutí: