Sára

Se svým manželem jsme se před několika lety vrhli na podnikání. Otevřeli jsme si svou vlastní restauraci. Je pravda, že starost o podnik ležela vždy víc na manželovi, protože já se věnovala také výchově našich dvou synů. Honza má dnes sedmnáct a Vojta patnáct roků. Dalo by se říci, že si můžeme užívat přicházejícího podzimu života, a také se věnovat naplno našemu podnikání. Za ty roky práce se z naší restaurace stal známý a hojně navštěvovaný podnik. Troufnu si říct, že naše restaurace patří ke špičce restauračního businessu v našem městě. Klíčem k úspěchu bylo především získání profesionála, kuchaře, který vyhrál několik našich i zahraničních kuchařských soutěží. Zvuk jeho jména rozbuší srdce nejednoho gurmána u nás i v zahraničí. Kam se na něj hrabe, při vší úctě, pan Zdeněk Pohlreich?

Můj bratr Petr se také vrhl na podnikání. U něj to byla ale víc nutnost, než touha po prosazení svých dávných snů. Když se Petr oženil, nechtěl žít se svou ženou Lenkou v paneláku.

„Můžete bydlet u mě,“ navrhl mu náš táta. Od rozvodu žil ve velkém dvougeneračním domě sám.

Vlastně obýval jen přízemní byt, zatímco byt v prvním patře zel prázdnotou. „Chtěl jsem ho pronajmout cizím lidem, tak tu můžete bydlet vy.“

Petr tátovu nabídku přijal. Čekali přece rodinu? Táta po Petrovi nechtěl víc, než za spotřebu energií. Postupně se Petrovi a Lence narodili Marek, Anetka a Petřík. Bratr pracoval ve fabrice, aby uživil početnou rodinu, a k tomu začal opravovat na živnostenský list auta. Lenka nedělala nic.

„Starám se přece o děti?“ zněla její stálá výmluva. Byla pravda, že Petřík měl teprve dva roky. Ale Marek dávno oslavil dvanácté narozeniny a Anetka už měla deset let.  

„Proč mu ale pořádně nenavaříš?“ ptala jsem se švagrové, když jsme jednou navštívili její rodinu. Brácha právě přišel z práce a na oběd ho čekalo jen pár obložených chlebů.

„To mám vařit jen pro jednoho?“ ohradila se Lenka. „Děti jedí ve škole, malý toho ještě moc nesní a já sama se taky odbývám,“ tvrdila. Při pohledu na její kulatící se postavu se tomu ani nechtělo věřit.

Bratr se po chlebovém obědě opět převlékl do montérek. „Mám tady zákazníka,“ omluvil se a zmizel v garáži.

„Co ta Lenka vaří dětem třeba o víkendu?“ ptala jsem se táty později.

„Většinou mi je sem dá, že si něco musí zařídit ve městě,“ přiznal táta. Můj táta vždy rád vařil. Nebylo pochyb, že se vnoučatům maximálně věnuje. Pekl jim bábovky, vyzvedával je ve škole, kupoval jim hračky… Byl to jejich miliónový děda. Se stejnou péčí se vždy věnoval i našim dětem.

Když malý Petřík nastoupil do školky, tlačil můj bratr na Lenku, aby šla do práce.

„Copak toho mám málo při třech dětech?“ litovala se Lenka.

„Ale já nás donekonečna sám neuživím,“ posteskl si tenkrát bratr.

A tak si Lenka po pár sporech našla práci v pekárně v supermarketu ve městě sousedícím s jejich vesničkou. S Lenčiným odchodem do práce přibyl další plat a rodině se lépe žilo. Můj otec měl ale o to víc práce. Vyzvedával malého Petříka ze školky, staral se o něj, když byli jeho rodiče pracovně zaneprázdněni a dohlížel také na starší děti. Dokonce často vozil do práce a z práce i Lenku svým autem, aby nemusela jezdit autobusem. Mému otci to ale nevadilo. Naopak, zdálo se, že nové povinnosti přinesly spoustu radosti do jeho důchodového života.

Lenka si ale doma začala stěžovat na práci. Prý jí tam nerozumí, šikanují ji a nakládají na ni víc, než unese. Je pravda, že práce v pekárně není jednoduchá. Lenka ale byla vyučená pekařka a nikdy se práci nevěnovala. Žila si s mým bratrem jako princezna. Musela přece něco překousnout? Pořídili si tři děti a nemohla čekat, že veškerou obživu zařídí jen její muž.

„Nemohla bych v práci skončit?“ zeptala se jednou bratra plačtivě.

„Jako že přestaneš chodit do práce úplně, nebo že si najdeš jinou práci?“ nechápal její muž.

„Já jsem se asi nenarodila pro práci,“ vzlykla.

To měla možná pravdu. Lenka byla líná, až hanba. Nedokázala si doma ani uklidit. Před časem ji bratr přistihl, když přišel dřív z práce, že v domě uklízí mladá holčina.

„Copak tady dělá?“ vztekal se.

„Chodí mi sem občas uklízet,“ přiznala švagrová.

„My máme peníze na uklízečku?“ divil se brácha. Sám si upíral, co mohl. Byl permanentně utahaný a slovo „dovolená“ na dlouhé roky vyškrtl ze svého slovníku.

„Ty toho naděláš. Je to studentka, potřebuje peníze na šminky atd. A navíc si za celý byt nevezme víc, než dvě stovky,“ argumentovala švagrová.

„Dvě stovky. Za to by byly tepláky pro malého, nebo učebnice pro Anetku. Když k tomu přičtu další dvě stovky, jedno z dětí by mělo zaplacené obědy ve školní jídelně,“ přemýšlel bratr v duchu, nahlas ale neřekl nic.

Lenka dál chodila do práce a dál si stěžovala. Vážila už hodně přes metrák. Celé dny mimo práci polehávala na gauči, a když někdo zazvonil u dveří, poslala k nim děti. Můj táta bral děti na procházky, v zimě na sáňkovačku nebo do lesa. A když nemohl on, věnoval se dětem jejich táta, můj bratr. Lenka byla přece unavená.

Cítila jsem, že se brzy něco stane. Buď se Lenka změní, nebo se ti dva rozvedou. Viselo to ve vzduchu. Nikdy bych ale nevěřila, že události naberou úplně jiný spád.

Líná Lenka nechtěla dál pracovat. Věděla ovšem, že doma ji jen tak její muž nenechá. A tak tajně vynechala antikoncepci a bratrovi posléze oznámila, že čekají miminko.

„To ne!“ zalapal můj bratr po dechu. „Jak se to mohlo stát? Bereš přece prášky?“

„Beru, ale ty nikdy nejsou stoprocentní,“ lhala mu žena.

„Jen jestli ti nelže,“ vyslovila jsem své obavy. „Bych se šla přesvědčit k jejímu ženskému doktorovi,“ řekla jsem.

Můj bratr mě poslechl.

„Měla jsi pravdu. Antikoncepci si nenechala předepsat už půl roku a lékař mi řekl, že dítě prý bylo plánované,“ oznámil pak bratr celé rodině.

A tak uhodil na svou ženu. Buď si dítě nechá vzít, nebo se rozvedou.

„Ty chceš zabít naše miminko?“ plakala Lenka. „Nikdy si ho nenechám vzít!“

„A z čeho ho jako budeš živit? Já dělám jako vůl a ty zase přijdeš o plat. A pochybuji, že až čtvrté dítě povyroste, vrhneš se po práci. Už teď jsi líná jako prase. Mít čtyři děti v dnešní době mi nepřipadá reálné při faktu, že já dělám obyčejného dělníka ve fabrice.“

Lenka si ale dítě nechala a bratrovi došla trpělivost a rozvedl se. Nejstarší Marek byl svěřen do jeho péče na vlastní přání, Lenka měla ve výchově Anetku a Petříka. Bratr se na určitý čas přestěhoval do garsonky, kterou mu přenechal kamarád žijící trvale v cizině, a Lenka nadále bydlela s dětmi v domě svého tchána, našeho táty.

Malá Sárinka se narodila těsně po rozvodu. Byla sladká jako cukrová panenka. Bráška měl z malé radost, ale nehodlal se k Lence vrátit. Teprve nyní viděl, jaká jeho bývalá žena je. Nechala se celý život živit a za jeho zády povila další dítě bez sebemenší starosti, jak se o ně postará.

Platil na děti a pravidelně si je brával k sobě. Byl snad jejich táta a moc je miloval. Dědeček dětí, náš táta, Lence také s dětmi pomáhal, jak mohl. Ale Sára byla miminko, s ní pomoci tolik nedokázal. A Lenka péči o děti nezvládala.

Tehdy mě bratr váhavě požádal: „Nemohla by sis na čas vzít Sáru k sobě?“

„A co Lenka? Ta s tím bude souhlasit?“ ptala jsem se. To, že holčičku vůbec nekojí a ihned přešla na umělou výživu, jsem věděla. V tom by problém nebyl. „A na jak dlouho?“ Od samého začátku jsem se do své neteřinky zamilovala. Bylo to klidné a krásné dítě, a já měla doma už dva velké kluky. Vždy jsem si přála holčičku.

Lenka naopak mou pomoc uvítala. Můj manžel Tomáš zvládl práci v restauraci sám, já mu jen občas pomohla s účetnictvím. A tak jsem si mohla miminko vzít na čas k sobě. V domě jsme měli dost místa.

Vymalovali jsme a náš dům opět ožil. Snesli jsme postýlku po synech z půdy, nějaké hračky a oblečení nám přivezl bratr společně se Sárou, o zbytek se postarali ochotní sousedé. Paní z baráčku naproti nám půjčila ohrádku, kamarádka bydlící nedaleko přinesla hrací kolotoč nad postýlku.

„Nechceš i chůvičku?“ nabízela ochotně.

A přestože jsme měli Sáru u sebe v ložnici, měli jsme i elektronickou chůvičku. Ta se mi osvědčila, když jsem něco dělala v domě a malá Sárinka spinkala sama v ložnici.

Mí dva velcí kluci Honza a Vojta přijali miminko jako vlastní sestřičku. Ochotně mi s ní pomáhali. Bylo to krásné první měsíc. Po měsíci jsem byla už unavená. Přece jenom jsem o dost starší, než Sářina vlastní máma! Ale Lenka se na Sáru přijela za celý měsíc podívat jen jednou.

„Jsem strašně utahaná,“ stěžovala si, když posadila svou objemnou postavu do sedačky.

„Ty se nepůjdeš na Sáru ani podívat?“ žasla jsem. Její první cesta nevedla do ložnice za malou, ale ke konferenčnímu stolku s mísou brambůrků.

„Sára přece spí?“ zeptala se a křupala brambůrky.

„To se mi snad zdá? Odloží dítě k nám a její první cesta vede ke žrádlu. Když se malá probudila, chvilku ji pochovala, a zase odložila. Ta baba nemá v sobě kousek mateřské lásky!“ vyjmenovávala jsem později bratrovi. „To i náš táta jezdí za malou na pravidelné návštěvy! A podívej se na sebe, ty tu jsi každý den, a to máš stále dvě práce a staráš se o Marka. Ona nepracuje a doma má jen Anetku, která jí pomáhá s mladším Petříkem.“ Všechno to byla pravda. Malá Sára mi dělala jen radost. Byla to zlatá holčička, já jsem ale nebyla její máma.

Nevím, co Lence bratr nebo snad otec řekl, ale od této chvíle jsem Lenku neviděla dlouhé měsíce. A malá rostla. Začala lézt, žvatlat první slabiky, a později se snažila už o celá slova. Živili jsme děťátko, nakupovali mu oblečení, moc se snažil také můj bratr. Začal přispívat na malou místo bývalé ženě nám. Nedávno oslavila má neteř první narozeniny. A já ji místo „máma“ učila slůvko „teta“.

Jenže to tak nepůjde stále. Sára je dcera Lenky a Petra, ne má a mého manžela. Museli jsme požádat sociálku o pomoc.

„Co kdybychom zažádali o osvojení Sáry?“ zeptala jsem se jednoho dne svého muže.

„Zbláznila ses?“ nechtěl o tom nejdřív manžel slyšet.

„Jsme dobře situovaní a mě zabije, pokud o ni přijdu. Podívej, zná jen nás, nás miluje. I Petr s ní ztratí kontakt, pokud si ji vezme Lenka k sobě.“

To byla všechno pravda. Lenka navíc o svou dceru neprojevovala od poslední návštěvy vůbec žádný zájem. A Sáru miluji já, můj muž i naši synové.

A tak jsme požádali o osvojení Sáry. Nyní čekáme na ortel soudu, ale Sára je už dávno naše. Máme ji v srdci, a to se nikdy nezmění.