Silná čtyřka

Roky jsem pracovala na jednom oddělení jedné firmy a byla jsem spokojená nejen s prací, ale také se svými pracovními kolegyněmi. Na oddělení jsme byly čtyři, a sice já, dále Dáša, Katka a Soňa.

Vykonávaly jsme běžnou kancelářskou práci. Za ty roky se z nás staly kamarádky i mimo zaměstnání.

Psaly jsme si pohlednice z dovolených, slavily společně narozeniny a různá významná výročí a znaly se také navzájem naše rodiny. Naše děti se účastnily společně letních dětských táborů, které organizoval zaměstnavatel.

Jednoho dne se na interní nástěnce našeho podniku objevil inzerát. Vedení naší firmy hledalo novou sílu na kancelářskou pozici. Jednalo se o podobnou práci, jakou jsme vykonávaly, byla ale ohodnocena vyšší platovou třídou, než jsme měly my.

„Holky, viděly jste ten inzerát?“ vpadla Soňa do kanceláře.

„No jo, viděly,“ odpověděla jí Katka. Já s Dášou jsme o inzerátu dosud nevěděly. Obě jsme si ho šly hned prohlédnout.

„No to by bylo něco pro nás!“ řekla Dáša.

„Bylo. Ale musely bychom o patro výš, nebyly bychom už spolu.“

Byla to pravda. Naše patro bylo pro takové nižší kancelářské síly. Ti výše postavení seděli o patro výš. Tam měl svou kancelář i sám ředitel.

„Ne aby vás některou napadlo se tam hlásit!“ navrhla jako první Soňa.

„Přece nebudeme trhat partu?“ odpověděla Katka.

Kdyby se kterákoli z nás na místo dostala, nebylo by to už ono. Už jen proto, že by do naší kanceláře musela přijít nová síla a my jsme byly skvěle sehrané. Kdo ví, jaká by ta nová zaměstnankyně byla. My čtyři jsme si vycházely vstříc. Kdykoli některá z nás nemohla, udělaly jsme práci za ni a ona nám to pak vrátila. I při pozdním příchodu do práce jsme si kryly záda. Byly jsme za ty roky sžité víc, než jakýkoli jiný pracovní kolektiv.

 

Doma jsem nad novým místem přemýšlela. Měla jsem všechny předpoklady pro jeho výkon. Kdybych se náhodou na místo dostala, měla bych citelně vyšší plat, kancelář sama pro sebe, služební auto k dispozici a za holkami o patro níž bych mohla kdykoli zaběhnout. A zůstala bych ve stejné firmě.

Sepsala jsem motivační dopis, přiložila k němu životopis a odeslala svému řediteli. Zkusit se má vše. Kdybych si nezkusila přilepšit, určitě bych později litovala.

 

Přišel den D, den pohovoru. Z důvodu pohovorů ve firmě jsme my zaměstnanci kancelářské budovy měli ten den volno. Holkám jsem nic neřekla. Nemusí to vědět. Pokud místo nezískám, nebudou nic tušit. Pokud bych náhodou místo získala, tak to jistě časem pochopí. A hlavně, budu mít méně práce za víc peněz!

Našeho pana ředitele jsem už znala, znala jsem problémy i přednosti naší firmy a věděla, na co se mám při pohovoru zaměřit. Pohovoru jsem se nebála.

Pečlivě jsem se připravila a vyrazila do budovy, do které chodím už léta. Tentokrát ne pracovat, ale udělat dojem, zapůsobit a být nejlepší.

Stoupala jsem po důvěrně známém schodišti. Minula jsem naše patro a šla o patro výš.

Když jsem na ně vystoupala, zůstala jsem v údivu. Mezi neznámými tvářemi jsem uviděla Dášu.

„Co ty tady?“ zeptaly jsme se zároveň jedna druhé.

„Řekly jsme si přece, že se nebudeme hlásit,“ prskla Dáša.

„A ty si tady plníš bobříka odvahy?“ odpověděla jsem jí.

Seděly jsme vedle sebe a jedna na druhou vrhaly pohledy, kterými bychom mohly vraždit.

Netrvalo ani deset minut, a byly jsme na chodbě všechny čtyři. Na pohovor přišly totiž také Soňa s Katkou.

Jedna na druhou byla naštvaná, a pořádně nevěděla za co. Za to, že si chtěla přilepšit? Za to, že nikomu nic neřekla? Za to, že cítila v druhé, třetí nebo čtvrté konkurenci?

Konečně jsem přišla na řadu. Měla jsem pocit, že pan ředitel je spokojený. Stále jsem cítila, že mám z nás čtyř nejvyšší šanci. Měla jsem nejvyšší vzdělání a ve firmě jsem dělala nejdéle.

Pohovor proběhl a já jako jediná postoupila do druhého kola. Katka se Soňou a Dášou nikoli.

Následující dny v kanceláři byly jiné. Druhé kolo pohovoru se mělo konat za týden a atmosféra na pracovišti by se dala krájet. Místo obvyklého štěbetání, smíchu a kamarádského chichotání bylo v kanceláři ticho, nebo jsme jedna druhou častovaly dvousmyslnými narážkami. Vždy příjemná práce byla nyní k nevydržení. Těšila jsem se, až každý den směna skončí a já budu moci jít domů za svou rodinou. Nedočkavě jsem čekala na druhé kolo pohovoru.

Zvláštní je, že nejhůř holky vnímaly právě mě. Snad proto, že já jediná postoupila.

Druhé kolo pohovoru bylo nakonec zrušeno. Pan ředitel si na místo dosadil cizí dívku, hovoří se, že snad nějakou vzdálenou příbuznou. My čtyři jsme zůstaly ve své kanceláři. Ač vykonáváme stále stejnou práci ve stejném kolektivu, to, že jsme se zúčastnily pohovoru, nás negativně ovlivnilo. V kanceláři už není tak příjemná atmosféra. Nesmějeme se tak často a poslední dobou jsme se zatím nesešly ani jednou mimo práci. Dříve jsme chodily na zákusek, na procházku, zaběhat si. Dnes si každá udělá svou práci a zmizí.

Snad se to časem poddá a my budeme zase stejně dobrá parta jako kdysi.

A to je přece jen víc, než o pár korun navíc na výplatu.