Simulantka

Ještě nedávno jsem pracovala jako zdravotní sestřička. Svou nemocniční kariéru jsem zakončila na interním oddělení naší nemocnice. Nechci zde rozepisovat vynášení mís a bažantů, mytí pacientů, ale ani jejich diagnózy. Byla to prostě práce. Na něco si člověk zvykl, něco přetrpěl, a my citliví jsme si toho hodně odnášeli domů, do svých domovů, ke svým manželům, k dětem… do života. Přešlo to s námi vrátnici a tiše nás následovalo až domů.

Vždy jsem špatně nesla úmrtí. Získáte si vazbu, důvěru nemocného i jeho rodiny, a on vám pak umře. Tiše odejde ze života a vy povlékáte jeho postel pro dalšího nemocného. A rozplétá se další příběh, další životní osud…

Paní Marii přijali večer. Měla bolesti a byla na oddělení přijata k určení diagnózy. Dostávala kapačky od bolesti. Nikdy si na nic nestěžovala. I ráno, kdy nás pacienti vítali s kyselým obličejem a jen neradi přijímali teploměr, aby se změřili, měla paní Maruška dobrou náladu.

„To je dneska krásně, viďte, sestřičko?“ usmívala se.

„Paní Maruško, vás už nic nebolí?“ zeptala jsem se občas. Zarazila se, zkřivila malinko tvář, a pak odpověděla: „Ale bolí. Jenže po těch kapačkách to není tak silné.“

Měla jsem ji ráda. Ač byla sama ve věku po sedmdesátce, ochotně pomáhala pacientům, kteří na tom byli o poznání hůř, než ona.

„Nechcete něco přinést z obchodu?“ ptala se paní Nováčkové, která byla pár dní po operaci.

A tak si pacienti zvykli posílat ji pro noviny, časopisy, cigarety, loupáčky, kávu či čokoládu. Na svůj věk svižně kráčela k nemocničnímu obchůdku, aby přinesla vše, o co ji pacienti požádali. Ti jí rádi nechali nějaký malý peníz za její ochotu. Paní Marie našla v nemocnici spoustu přátel. Sedávala u okna a vždy u sebe měla hned několik posluchačů.

A vždy, když to vypadalo, že bude propuštěna, se jí náhle přitížilo. Prošla všemi možnými vyšetřeními, ale lékaři nenašli nic na její věk abnormálního.

„Bolí vás to ještě?“ ptal se pan primář u vizity.

„Samozřejmě!“ ujistila ho pacientka.

Ač byla paní Marie na oddělení oblíbená, nikdy neměla v čase návštěv žádného návštěvníka.

Jak jsem se od ní pak dozvěděla, její dospělý syn žil v Americe.

„Nemá na mě čas. Žije tam se ženou a dětmi, ty už jsou skoro dospělé. Vnoučata jsem viděla jen jednou,“ posteskla si. „To byly ještě malé. Přiletěli, aby mi ukázali děti, ale od té doby jim to zaměstnání nedovolí. Je to přece jen daleko,“ doplnila.

„A kdo vám pomáhá?“ zajímalo mě. „Kdo se o vás postará, až vás propustíme?“

„Všechno musím zvládnout sama. Ale vy mě nemůžete propustit, když mám bolesti,“ zalekla se stará paní. „Musíte zjistit, co mi je.“

To měla pravdu. Ale podle všech vyšetření byla paní v absolutním pořádku.

„Takové výsledky bych chtěl mít dnes, co vy máte ve svém věku,“ řekl jí primář jednoho rána a sdělil jí, že bude propuštěná.

„Ale co když se mi přitíží? Mám bolesti!“ připomněla paní Marie.

„Dostanete léky od bolesti, kdyby se to vrátilo. Ale nepředpokládám to,“ usmál se na ni pan primář. „Vy se tváříte, jako by se vám domů ani nechtělo,“ usmál se.

„Ale jo, chce se mi,“ řekla paní nepřesvědčivě.

Tu noc jsem šla podat léky jiné pacientce na pokoj, kde ležela i Maruška. Všimla jsem si, jak sebou Maruška, jakmile jsem vešla do pokoje, cukla. Ihned se otočila zády ke mně. Podala jsem léky, podívala se na Marušku a už jsem chtěla odejít. Pak jsem ale šla k ní a zeptala jsem se jí: „Vy nespíte?“

Zakroutila hlavou a já v měsíčním světle zahlédla na její tváři slzy.

„Co se stalo? Bolí vás to zase?“ zeptala jsem se a jemně jsem ji pohladila po rameni. Cukla sebou a zakroutila hlavou. „Nechcete si popovídat?“ vytušila jsem.

Kupodivu mě skutečně následovala na sesternu. A tam se mi svěřila. Paní Marušce nikdy nic nebylo. Svou bolest si vymyslela, protože se cítila sama, a také proto, že z důchodu nemohla doma vyjít.

„Musím toho tolik platit. Nájem je drahý a já ze šesti tisíc důchodu nemohla vyjít. A teď, když se za nemocnici neplatí, mě napadlo, že bych…třeba bych…“

„Že byste mohla simulovat?“ zhrozila jsem se.

„Já nechtěla lhát. Chtěla jsem tu lidem pomáhat. Vždy mi nechali nějakou tu korunu. Pěkně si je šetřím, ať doma vyjdu. Nájem je tak drahý,“ posteskla si.

„Nemůže vám pomoci syn?“ napadlo mě. Nemohla jsem se na starou paní zlobit. Nevěděla si rady, a tak ji napadlo nechat do sebe píchat anestetika, jen aby našla východisko z těžké životní situace. Muž jí zemřel už dávno a ona s dospělostí syna pozbyla i vdovský důchod. Žila jen ze svého malého důchodu.

„Nechci ho prosit. Nenajde si na mě čas, platí hodně za byt, má dvě děti, náročnou manželku,“ vyjmenovávala stará paní.

„A co stát? Existují přece nějaké dávky?“ napadlo mě.

„Nevyznám se v tom,“ sklopila oči. „Nemá mi kdo pomoci.“ Paní Marie plakala a mně jí bylo líto. Měli jsme na oddělení tolik nemocných lidí, kteří by dali nevím co, aby byli zdraví. A paní Marii nic nebylo, a přesto nebyla šťastná. Tu noc jsem se rozhodla, že jí musím pomoci. Stejně, jako ona byla potřebná pro pacienty, musím já být přínosem pro ni!

Stačilo málo. Slíbila jsem paní Marii, že lékařům neprozradím, že bolesti simulovala.

„Ale něco po vás budu za to chtít. Tady mi slíbíte, že to už nikdy neuděláte. A já s vámi půjdu na úřad zjistit, jestli nemáte nárok na nějaký příspěvek,“ řekla jsem přísně.

První úřední den, kdy jsem měla volno, jsem se s paní Marií domluvila a navštívily jsme úřad. Pomohla jsem jí vyřídit příspěvek na bydlení, s kterým dokáže vyžít.

„Moc vám děkuji, sestřičko. Zachránila jste mě,“ děkovala a já viděla, že tentokrát nic nehraje.

Paní Marie mě pravidelně navštěvovala i v nemocnici. Byla mi natolik vděčná, že mi nosila na ochutnání domácí bábovku, kdykoli ji pekla.

„A nechcete, abych zašla pacientům třeba pro noviny, nebo pro něco dobrého do obchodu?“ nabídla se vždy. Odmítla jsem její nabídku, ale u srdce mi bylo vždy krásně. Kdo ví, jak by dopadla, kdyby se simulováním nepřestala…