Sklizeň

Když jsme byli na dovolené v Turecku, překvapil mě kontrast, který v zemi panuje.

Přiletěli jsme na letiště, odkud nás přepravovali transferem do letovisek a hotelů. Ze sedadel k tomu určeného autobusu jsme pak hleděli na svět kolem nás.

Protože jsem byla v Turecku poprvé v životě, zůstala jsem v šoku. Z okna jsem viděla domy bez střech, chudinské osady, kde se otrhané děti válely v prachu u silnice, domy bez oken, některé bez dveří. Lidé, pokud jsme nějaké viděli, byli otrhaní, špinaví a hubení. Nevěřícně jsem se dívala z okna. Vše kolem vypadalo jako ve válce, jen v dálce se rýsovalo moře. Jeho klidná hladina jako by rozbíjela svět za oknem, plný hladu a chudoby. A pak jsme přejeli most. Za mostem svítily barevné neony. Všude podél silnice stály nejmodernější hotely plné lesku a přepychu. Byli tu turisté s fotoaparáty, moderními mobily, oblečeni dle nejnovější módy. Stánkaři všude kolem nabízeli nejrůznější zboží.

Jako by se jednalo o dva různé světy. Přitom ty dva světy dělilo jen pár desítek metrů. Na jednom konci chudoba, hlad, a na druhém přepych, luxus, místy až plýtvání.

Autobus rozvezl turisty do hotelů, i my se ubytovali a užívali si dovolenou. Večer, když jsme ukončili koupání v moři, vydávali jsme se pravidelně na velkou burzu plnou obchůdků. Bylo tu vše, co si dokážete představit. Koupili jste tu oblečení, obuv, léky, kožené i jiné doplňky, čaje, sladkosti, potraviny všech druhů, cestovní a jiná zavazadla, tabák a tabákové výrobky, hračky, hudební nosiče, léky, potřeby pro zvířata a další. Vše svítilo, lesklo se a křičelo do dálky, že se nacházíte ve světě luxusu, bohatství a majetku. Tady byste zapomněli na to, že o pár kilometrů dál je svět chudoby a beznaděje. Vše narušovalo ale jedno. Burza a její okolí bylo plné toulavých psů. Vyzáblí, páchnoucí, často kulhající a hlavně nikomu nepatřící psi procházeli uličkami a čekali, jestli jim někdo z turistů něco dá. Byli přítulní, velmi přítulní. Zřejmě věděli, že kdyby byli jiní, nepřežijí. Mnozí z nich nahlíželi do odpadkových košů a živili se tím, co v nich našli. Všichni ti psi byli neobvykle důvěřiví a přítulní, a mně jich bylo líto.

Oblíbila jsem si hlavně většího bílého psa. Nechal se pohladit a s důvěrou sežral vše, co jsem mu nabídla. Začala jsem ho krmit. Nebyl problém vzít mu v hotelu něco k snědku. Nikdy to nikomu nevadilo. Prodejci na burze byli zvyklí, že turisté krmí potulné psy, a dokonce i kočku, která s oblibou lehávala na dřevěné lavičce. Jednou ale vyšel ze stánku jeden prodejce a škaredě nám vynadal. Nerozuměli jsme mu sice, ale určitě to, co vylétlo z jeho úst, nebylo nic pěkného. Prodejce zuřivě mával rukama ve vzduchu a nám jeho ječivý hlas dlouho zněl v uších, ač jsme byli už o několik stánků dál. Tam jsme potkali velmi příjemného prodejce. Ač to byl také Turek, uměl česky. Sdělil nám mimo jiné, že u nás v České republice kdysi pracoval.

„V Plzni,“ řekl obstojnou češtinou.

A tak jsme se ho zeptali, jestli by nám řekl, co jeho kolega o pár stánků dál na nás křičel. Nebylo pochyb, že i on ho slyšel. Muž nám pak řekl, že onomu prodejci vadilo, že krmíme „havěť“. Že tím, že nakrmíme jednoho psa, nespasíme svět. To jsme samozřejmě věděli i my. Jenže když zachráníme byť jednoho jediného psa, tak pro toho psa je naše pomoc spasením. Když nemůžeme zachránit všechny, je i malá pomoc pomocí.

Prodejce nás pak poučil, že muže křičícího na nás nemá na burze nikdo rád. Je zlý jak k lidem, tak ke zvířatům a všem ztrpčuje život. Na rozdíl od ostatních, kteří si pomáhají, je tento zlý a jiný.

Všimli jsme si, že ostatní trhovci si navzájem hlídají stánky, dělí se o občerstvení a chovají se k sobě víc než přátelsky, a tak jsme si z tohoto jednoho nedělali těžkou hlavu.

Následně jsme začali bílého psa krmit pravidelně. Dokonce si zvykl čekávat na nás na jednom místě. Později nás vítal vrtícím ocáskem. Přinášel nám radost.

Jednoho dne jsme opět přišli na burzu, ale vše bylo jiné. Přes den, kdy dění ve stáncích bylo na útlumu, protože hlavní ruch nastával až večer, na burzu vtrhla banda výrostků. Několik stánků zničila, několik trhovců zmlátila a uprchla pryč. Všichni, kteří tu byli, si navzájem pomáhali. I ti, kteří neutrpěli žádnou ztrátu. Zametali, odklízeli střepy, uklízeli to, co banda natropila. Mezi postiženými prodejci byl i ten, který na nás křičel za to, že krmíme psa. Tomu jedinému nikdo nepomohl. Byl zlý, nikdy pro nikoho nic neudělal, a tak ho nechali svému osudu. Možná, že si i vzpomněli na jeho slova. Protože pomoc jednomu jedinému prodejci také nespasí svět. Jistě by mu tehdy ale pomohla. Co zasel, to také sklidil.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10