Skutečný příběh

Tento skutečný příběh se odehrál v době, kdy naše děti byly ještě malé – nejmladší měl sotva dva roky, prostřední dvanáct a nejstarší sedmnáct let. Bylo to období, kdy jsme žili na okraji města, v klidné čtvrti, kde se večery zdály být vždy tiché a bezstarostné. Domnívám se, že byl podzim, sobotní večer, a manžel odešel na svou pravidelnou noční směnu. V domě zavládlo ticho, děti postupně usnuly a já jsem si řekla, že využiji chvíle klidu k tomu, abych se trochu věnovala sama sobě.

Celý týden jsme se těšili na neděli, protože to byl náš rodinný den. Vždy jsme měli naplánováno něco společného – procházku, návštěvu příbuzných nebo jen klidné odpoledne doma. Proto jsem chtěla vypadat svěže a upraveně. V pozdních večerních hodinách jsem si připravila domácí pleťovou masku, kterou jsem pečlivě nanesla na obličej. Vlasy jsem si předtím důkladně umyla a vzpomněla si na radu, kterou jsem někde četla: prý když se na vlasy nanese Majolka, získají po trvalé ondulaci krásný lesk. Byla jsem zvědavá, zda to opravdu funguje, a tak jsem se rozhodla to vyzkoušet.

S obličejem pokrytým maskou a vlasy obalenými v majolce jsem se posadila do křesla a čekala, až uplyne půlhodina, kterou jsem si stanovila jako ideální dobu. V domě bylo ticho, jen tikot hodin připomínal plynutí času. Najednou jsem však zaslechla podivný hluk z ulice. Nebyla to běžná večerní zvuková kulisa – spíše chaos. Zvědavě jsem se podívala z okna a uviděla něco, co mě okamžitě zneklidnilo.

Na ulici, která byla obvykle téměř prázdná, se pohybovali lidé v županech, pyžamech, někteří jen v kabátech nebo zabalení v dekách. Vypadali zmateně, spěchali jedním směrem, a přitom se mezi sebou dorozumívali krátkými, nervózními větami. V tu chvíli mi hlavou problesklo: Co se to děje?

Odpověď přišla vzápětí. Ulicí projíždělo auto s hlasitým hlášením, které nařizovalo okamžitou evakuaci obyvatel. Lidé se měli shromáždit u budovy autoškoly, kde už čekaly autobusy. Bylo dávno po půlnoci, všude tma, a já se ocitla v naprosté bezradnosti. Mobilní telefony tehdy ještě nebyly běžné, měli jsme jen pevnou linku, ale ta právě nefungovala. Chtěla jsem zavolat manželovi do práce, ale nebylo to možné.

Rychle jsem si otřela obličej, abych se zbavila masky, ale co s vlasy plnými Majolky? Mokrá hlava, čas běžel a já musela myslet hlavně na děti. Všude byla tma, světla nesvítila, a já horečně přemýšlela, co si vzít s sebou. Nebyl čas na přípravy.

Starší syn se vzbudil sám, prostřední byl rozespalý a nejmladší spal na mé ruce. Společně jsme vyšli ke dveřím, připraveni vyběhnout na ulici. V hlavě mi stále znělo hlášení o hrozbě výbuchu plynu v části našeho bydliště. Obava o děti byla obrovská – cítila jsem zodpovědnost, strach i bezmoc.

Stáli jsme u dveří, připraveni evakuovat se, když se najednou začali někteří lidé vracet zpět domů. Zpráva se šířila rychle: nebezpečí výbuchu bylo odvráceno. Úleva, která mě v tu chvíli zaplavila, se nedala vyjádřit slovy. Srdce mi bušilo, ruce se třásly, ale zároveň jsem cítila obrovskou vděčnost, že jsme v bezpečí.

Když se manžel ráno vrátil z práce, já i děti jsme dospávali noční události. On o ničem nevěděl – pro něj to byla obyčejná noc, zatímco pro nás nezapomenutelný zážitek plný strachu, nejistoty a nakonec i úlevy.

Dodnes si pamatuji ten zvláštní kontrast: na jedné straně moje snaha o krásu s pleťovou maskou a majolkou ve vlasech, na druhé straně dramatická evakuace a hrozba výbuchu plynu. Byla to noc, která se vryla do paměti nejen mně, ale i dětem, a připomněla nám, jak rychle se může klidný večer změnit v okamžik plný obav.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10