Smutný klaun

„Takový je život,“ řekl klaun se slzami v očích a nakreslil si úsměv.

Toto je jeden citát. Ale já takového klauna znám. Do našeho města jezdil cirkus. Chodívala jsem do něj se svým tehdy malým synem. A právě klauna z tohoto cirkusu si můj syn oblíbil. Syn měl tehdy asi tři roky. Cirkus vždy stává před naším domem. Máme zde velké prostranství, na které přijely maringotky a šikovné ruce jejich obyvatel postavily šapitó.

„Mami, půjdeme tam, na koně, na slony,“ ukazoval syn z okna. Měli jsme cirkus jako na dlani.

A tak jsem se synem každý den poslušně zašla na prostranství, kde se pásli koně, a byly tu uvázané i dvě lamy.

„Až budu velký, budu jezdit s cirkusem,“ řekl syn. Přikývla jsem. Byl nadšený stejně, jako když viděl poprvé popeláře valit popelnici k popelářskému vozu, nebo v lese dřevorubce. V tom věku chtěl být už pilotem, kosmonautem, popelářem, lékařem, dřevorubcem, prodavačem, elektrikářem (to když mi vyplivla elektřina a já se neměla na koho obrátit), horníkem, a nyní cirkusákem.

„A co budeš dělat? Budeš cvičit lvy, nebo žonglovat?“ zeptala jsem se s úsměvem. Podíval se na své malé ruce. Chvilku přemýšlel, a pak řekl:

„Ne, to bych neuměl. Budu klaun!“ usmál se a začal skákat kolem mě.

„Ty už můj malý klaun jsi,“ řekla jsem, a vzala ho za ruku. „Pojď, musíme ještě nakoupit.“

Ze stanu vyšel muž s popáleným obličejem. Měl celou půlku škaredě spálenou od ohně. Syn se lekl a couvl. Schoval se za mě.

„Ale copak, další cirkusák?“ usmál se ten muž. „Tak ty chceš k nám? Tak to ti musím ukázat, jaké to tu je.“ Napřáhl k synovi ruku. Syn zaváhal, ale nakonec přešel k muži. Měl pro muže zvláštní slabost. Od chvíle, co mu šachta vzala tátu a mně manžela, cítil se v přítomnosti mužů dobře. A já mu mohla nabídnout pouze své kamarádky. Věnovala jsem se sice svému synovi, jak jen jsem mohla, nového tátu jsem mu ale dosud nepřivedla. Bylo to příliš brzy. Bylo to něco málo přes rok, co mi oznámili, že manžel zůstal v závalu. A pro mě bylo nepředstavitelné, že bych mohla milovat jiného muže.

Muž vedl mého syna do stanu, a já šla tiše za nimi.

„Podívej, tohle je náš Bimbo,“ ukázal synovi slona.

„Jé, to je slon,“ výskal syn. Muž chytil mého syna do náručí a posadil ho na ohromné zvíře.

„Nemůže se mu nic stát?“ zeptala jsem se polekaně.

„Může. Může se skutečně zamilovat,“ řekl muž. „A pak ho možná opravdu neudržíte a jednou se dá k nám.“

Muž nás vedl kolem klecí, kde byli krásní lvi.

„A vy se tu staráte o zvířata?“ ptala jsem se.

„Kdepak, já jsem klaun,“ řekl smutně muž.

„To není pravda! Klaun je veselý. S klaunem je legrace!“ protestoval můj syn.

„Chceš důkaz?“ zeptal se muž a syn nadšeně přikyvoval. Muž šáhl do kapsy a dal nám dva lístky.

„Ale musíš večer přijít!“ mrkl na syna.

„To nejde. Nemůžu si od vás vzít takový dárek. Lístky vám zaplatím,“ navrhla jsem muži.

„Nedávám to vám. Přijďte se synem. Vždyť je jeden z nás,“ mrkl na syna. „A teď musím jít.“

Nakoupila jsem, navařila a syn pořád brebentil o cirkuse.

„Chceš tam opravdu jít?“ ptala jsem se. Měla jsem v plánu jít se synem večer na bazén.

„Chci do cirkusu, mám tam kamaráda,“ stál si syn na svém. „Na bazén můžeme jindy.“

A tak jsme šli. Lístky byly na nejlepší místa, přímo u manéže. Po vystoupení akrobatů přišel veselý klaun v barevném oblečení, s červeným nosem obutý do velkých bot.

„To je on!“ chytil mě syn vzrušeně za ruku. Byl to muž, který nás dopoledne provázel. Ošklivou spáleninu měl přemalovanou pestrými barvami a na tváři měl namalovaný široký úsměv. Předvedl pár fórků a chtěl si do manéže pozvat nějaké z dětí, aby s ním zahrál veselé představení. Šel podél řady sedadel a vybíral. Nakonec přešel k nám a vzal za ruku mého syna. Potichu zašeptal:

„Už věříš, že jsem klaun?“

Syn dychtivě přikyvoval, usmíval se a byl šťastný. Stál tam tak maličký na písku uprostřed všech. Muž mu vytahoval míčky z uší, z pusy, a předváděl na synovi různé triky. Za odměnu mu pak předal papírovou trubku.

„A budu cirkusákem!“ přesvědčoval mě pak syn dva dny v kuse, a stále troubil na trumpetu.

„To víš, že budeš. Vždyť jsi už teď slavný,“ usmívala jsem se.

„Mami, půjdeme zase za klaunem?“ řekl mi syn poslední den pobytu cirkusu v našem městě. „Zítra už odjíždějí.“

„Copak ho můžeme pořád otravovat?“ zeptala jsem se. Ale syn se mi stejně vytrhl, když jsme vyšli před dům, a utíkal k cirkusu.

„Klaune, klaune, já jsem tady!“ křičel. Z jedné z maringotek vyšel chlap a začal na syna křičet.

„Přestaň tu řvát a běž pryč. Neslyšíš?“ nabádal mého syna.

A pak vyšel ze stanu klaun bez masky. „To je dobré, Richi, přišel za mnou.“

Šikovné ruce potulných lidí rozdávajících zábavu a úsměv pomalu bouraly prozatímní domov před naším domem. A klaun mě pozval na schůzku.

Syn byl u rodičů a já si poprvé od smrti svého muže vyšla na procházku s mužem.

Klaun se jmenoval Patrik.

„A to jsi vždycky jezdil s cirkusem?“ zajímalo mě.

„Vždycky ne. Měl jsem normální život. Živil jsem se v továrně rukama a měl jsem rodinu,“ řekl a posmutněl.

„Máš děti?“

„Měl jsem syna,“ řekl a jeho tvář se zkřivila bolestí.

Pak mi vyprávěl, jak před lety poznal svou ženu. Po dvou letech chození si koupili nejdříve byt, a potom stavěli dům. Když už se přestěhovali a žili spokojeným manželským životem, dům vyhořel.

„Bylo něco s komínem. Já byl v práci a manželka si chtěla přitopit. Syn měl dva roky. Přišel jsem, a dům už hořel. Vletěl jsem tam a v tom dýmu jsem vynesl syna a pak i ženu. Žena byla mrtvá na místě. Chránila svým tělem malého, jmenoval se po mně také Patrik. Nadýchal se zplodin, ale dva dny bojoval v nemocnici o život. Svůj život prohrál.“ Na tváři smutného klauna se objevila slza.

Otřásla jsem se tou představou. Já si stěžuji, a mám své dítě. Mám pro koho žít.

„Dlouho jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Každý den si to vyčítám. Chybí mi. Patrik by měl dnes šest roků. Šel by do školy. Nakonec jsem se dal k cirkusu. Nechtěl jsem znovu zakořenit. Když sám nemám štěstí, tak rozdávám radost jiným.“

Pohladila jsem ho po tváři. „A to máš od toho požáru?“

„Ano, to mi zbylo. Každý den mi to připomíná ten den, kdy se můj život zbortil jako balíček z karet. Tak si přes to každý den maluji veselou tvář a úsměv.“

Cirkus odjel a ve mně rozhovor se smutným klaunem zanechal prazvláštní pocit. Od tohoto setkání sleduji každý rok cirkus a jeho obyvatele. Hledám v něm smutného klauna s namalovanou tváří. Zajímá mě, jak žije. Ale syn už je dospělý a já do cirkusu nechodím. A tak jsem Patrika od tohoto rozhovoru neviděla…