Snímky

S Lubošem jsem měla zvláštní vztah. Po padesátce, dva roky od úmrtí mého muže, jsem se už nechtěla vázat. Měla jsem kde bydlet, děti už byly velké, žily každý ve svém, měla jsem svou práci, koníčky a pár přátel. Ale poznala jsem Luboše a po nějaké době vzájemného setkávání a poznávání se jsme nakonec spolu začali chodit. Nechtěla jsem s mužem už žít. Stačilo mi ve volné chvíli se vidět, projít se, strávit spolu pár hodin týdně, jednou za čas vyjet na výlet, nějakou tu akci a v létě strávit společně příjemnou dovolenou v zahraničí. To vše Luboš splňoval, a ještě časem přišla láska. Měla jsem ho ráda a on, zdálo se, mě. Trávili jsme spolu všechen volný čas, přestože jsme si nechali i své soukromí a žili jsme každý ve svém.

Luboš brzy poznal i mé děti, bratra a rodiče. Docela si rozuměli. Po čtyřech letech vztahu jsem nalezla klid a vidinu do budoucna, že to tak už zůstane. A pak jsem si zlomila nohu.

Byla to komplikovaná zlomenina. Na kole jsem sebou žuchla do příkopu tak nešťastně, že jsem měla nohu zlomenou na třech místech a musela jsem podstoupit operaci. Pár šroubů to spravilo. Luboš mě navštěvoval v nemocnici a já se konečně těšila, až mě pustí domů. Po několika týdnech jsem se konečně dočkala.

„Přijedeš pro mě?“ zeptala jsem se Luboše. Nechtělo se mi čekat na sanitku a doufala jsem, že s Lubošovou pomocí se dostanu domů lépe. Představa tří pater, které budu muset zdolat o berlích, mi naháněla strach. „A je to nutné?“

Nutné to skutečně nebylo. Sanitka mě doručila domů stejně spolehlivě. Když se zdravotník zeptal, má-li mě doprovodit až ke dveřím bytu, zaváhala jsem. Tvářil se ale, že mu to bude dělat problém, a tak jsem ho ujistila o tom, že se i se sádrou až po zadek ta tři patra teleportuji domů sama. A tak sanitka odjela a já s vypětím všech sil vyskákala do výšin. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem možná Luboše nadhodnotila. Měl si přece považovat za čest, že se na něj v krušné chvíli obracím? Nepovažoval. Luboš mě navštěvoval i doma čím dál tím méně. Měla jsem konečně dostatek času, byla jsem s vysokou sádrou uvězněná doma, a Luboš neměl čas. Sádru jsem měla mít ještě měsíc až měsíc a půl. Když mi poprvé nakoupil a my seděli u stolu v mém bytě, byl mlčenlivý.

„Tak já mám konečně čas, a ty nic nevymyslíš?“ Bylo mi líto, že jsme se čtyři roky honili, abychom strávili pár pěkných okamžiků spolu, a nyní mám tolik času a najednou není co dělat. Je pravda, že jsme společné chvilky trávili především aktivně. Hodně jsme jezdili na kole, chodili plavat, houbařili a také jsme několikrát jeli na vodu. Luboš se rád věnoval vodáctví a do této záliby mě nemusel zvlášť přemlouvat. Okamžitě mě pohltila. Teď budu mít dlouho po sportování. Stýskalo se mi dokonce i po zaměstnání. Se zlomenou nohou jsem do práce nemohla a měla jsem nemocenskou.

„Co kdyby sis vzal pár dní dovolené a byl tu se mnou?“ napadlo mě jednoho dne.

„A co bych tu dělal, když nikam nemůžeš?“ zeptal se.

 „No…byl mi oporou. Aby mi tu samotné nebylo tak smutno.“  Luboš neodpověděl. Bylo jasné, že nadšená do momentálního nápadu jsem byla jen já sama.

Luboš mě navštěvoval méně a méně. I jeho nákupy se omezily na minimum. Buď jsem si pro nákup nakonec odskákala o berlích sama, nebo jsem radši nejedla, ať nemusím nikoho obtěžovat. Obě děti jsem měla pracovně v zahraničí, a abych jim nepřidělávala starosti, ani jsem je o svém úrazu neinformovala. Čas jsem trávila sledováním televize, čtením a hodiny a hodiny jsem trávila u počítače.

Nakonec jsem právě na internetu narazila na jednu skupinu. Byli to přátelé lesa. Po pravdě, na té skupině mě zaujaly pestré fotografie lesa, hub a zvířat. Nejdřív jsem si jen prohlížela fotky. Pak jsem se tak nějak nenápadně zapojila i do komunikace mezi členy, až jsem zde potkala muže, jehož vášní bylo právě fotografování. Začali jsme si častěji psát i soukromě, a když mi jednou nabídl, že by mi udělal pár snímků, nebyla jsem proti.

„Mám ale nohu v sádře,“ oznámila jsem. „To přece není problém?“

Tomáš byl z našeho města. Dohodli jsme si schůzku poblíž našeho domu, abych mohla i handicapovaná doskákat na místo. Tím, že blízko mého domu je krásný městský park, zamířili jsme do něj. Povídali jsme si a Tomáš fotil. Fotil přírodu i mě. Musím přiznat, že i se sádrou jsem na výsledných fotografiích vypadala dobře. Abych se Tomášovi nějak revanšovala, pozvala jsem ho druhý den na kávu.

„A nechceš třeba nakoupit, pomoct s něčím?“ zeptal se mě nakonec Tomáš. Luboš mi už skoro s ničím nepomáhal. Tomáš se najednou nabídl sám. „No, potřebuji umýt okna,“ řekla jsem v žertu. „Jo? A myslíš to vážně?“

Samozřejmě, že jsem to řekla jen v žertu. Skutečně jsem nechtěla po Tomášovi, aby mi myl okna. A dokonce jsem ho ani domů nechtěla hned pozvat. Se sádrou se mi ale nechtělo hopsat po světě. A tak mi nakonec Tomáš skutečně nakoupil minerálky a vše těžké, co bych stěží donesla sama, předal mi nákup mezi dveřmi a vzal mě autem na návštěvu k sobě domů. Po ní mě zase dovezl zpět. A já jsem najednou byla ráda, že mám nemocenskou a spoustu času. S Tomášem jsme se vídali každý den. Měli jsme tak čas poznat se víc, než kdybych byla zdravá. A když se po čase dostavil Luboš s tím, že si vzpomněl, že jeho přítelkyně stoná a mohl by jí pomoci, už jsem jeho pomoc nepotřebovala. A nepotřebovala jsem už ani jeho. Já už totiž měla lásku novou. „A kdy se to, prosím, stalo?“ zajímalo Luboše. „Zatímco jsem stonala,“ řekla jsem.

Dnes už zase mohu chodit bez omezení. Často vyrážíme do lesa. Buď na výšlap, za sportem, nebo jen za relaxací. Mám dnes sbírku krásných snímků a prima… lásku. Snad už napořád.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10