Sonička

Žiji na vesnici. V naší vesnici máme hospodu, sportovní hřiště, hasičskou zbrojnici, základní školu pro první až pátý stupeň základní školy, mateřskou školu a jednu prodejnu s potravinami. Pro vše ostatní musíme do města.

My jako obyvatelé jsme moc vděčni za prodejnu. Představa, že i pro drobnost musíte po práci do města, zvláště v případě, že nejste motorizovaní, je strašná. Zaměstnanci té naší prodejny jsou navíc velmi vstřícní a hodní lidé. Vlastně je všichni známe osobně.

Paní Evička je starší dáma. Bydlí za požární zbrojnicí se svým mužem v malém domečku. Často je navštěvují děti s vnoučaty. Paní Evička je vedoucí prodejny.

 Její pravou rukou je Sonička. Sonička je sice mladá, ale velmi šikovná prodavačka. Sama vychovává dvě děti, nikdy ale neodmítne práci přesčas.

„Každá koruna se hodí,“ tvrdí Sonička.

Sonička se navíc stará i o svou starou maminku. Tatínka už nemá a maminka je diabetik, navíc špatně chodí. Sonička pracuje v prodejně jako zástupkyně vedoucí.

Jim k ruce je pak Dana. Má přezdívku „ledová královna“. Dana je přísná, neoblomná, ale dělá svou práci dobře a ani na ni nejsou stížnosti. Ty tři dohromady kralují prodejně a musím říct, že svou práci dělají tak dobře, že, ač ve městě je zboží mnohdy levnější, ráda chodím nakupovat právě k nim. Je totiž rozdíl, jestli nakupujete u známého, nebo u cizích.

 

Vždy, když můžu a za pokladnou sedí Sonička s paní Danou, radši platím u Soni. Je milá a prohodíme spolu pár slov. Její děti se znají s mými. Starší syn jezdí do školy do města s těmi mými.

Už před časem Soni ale nebylo moc do řeči. Stěží překládala zboží z místa na místo, unavená tvář a propadlé oči dávaly znát, že s ní něco není v pořádku.

„A copak, starosti? Snad ne maminka?“ Ptala jsem se s upřímnou zvědavostí. Věděla jsem, jak Soňa visí na mamince a ona zase na dceři.

„Ale ne, tam je vše v pořádku. Asi jsem někde chytila nějakou virózu.“

Tak to šlo den co den, Soňa byla stále unavená.

„Proč nejdete na nemocenskou?“

„Nemůžu. Budou Vánoce, každá koruna se hodí, zkazila bych si výplatu.“

Bylo mi Soni líto. Sama ale vím, jak jsou peníze pro ženu s dětmi důležité. Děti rostou, potřebují stále nové věci, škola také něco stojí.

„A nemůžete mít ten virus?“ zaslechla jsem jednou svou starou sousedku, která právě platila u Soni. Také si všimla jejího stavu.

„Ale kdepak. Horečku téměř nemám, čich i chuť mi fungují. Kéž by mi vše fungovalo tak, jako chuť a čich. Zřejmě jsem se někde jen nachladila. A děti jsou úplně zdravé,“ odpověděla jí prodavačka.

Tak to šlo téměř měsíc. Až nedávno…

Poslala jsem dceru na nákup. Vrátila se s prázdnou taškou. Prý mají „z technických důvodů“ zavřeno.

Musela jsem proto druhý den do města. Stavila jsem se ještě k naší prodejně, abych zjistila, co se vlastně děje. Nedozvěděla jsem se nic, jen to, že zavřeno bude až do odvolání.

Dlouho jsem neviděla ani Evičku s Danou. A to až do chvíle, kdy mi volali z hygieny. Trasováním jsme byli prý vystopováni. Trasováním koho?

Až později jsem zjistila, že se Soňou to nebylo lepší. Její zdravotní stav se naopak zhoršoval. Nakonec musela na testy. Ty byly pozitivní. Personál prodejny šel okamžitě do karantény a prodejna byla zavřena. My zákazníci, co jsme denně v prodejně nakupovali, jsme byli testováni také. Naštěstí mně a mým dětem vyšly testy negativně. Horší to bylo ale s ostatními. Onemocněly obě děti nemocné prodavačky i její maminka. Nakazila se také část obyvatel naší vesnice. Všichni se už vyléčili, až na Soninu maminku a našeho starého souseda. S oběma to nevypadá moc dobře. Pán je nemocný na srdíčko a Sonina maminka je diabetik. Oba jsou v nemocnici. Jen doufáme, že se jejich stav brzy zlepší.

Z toho vyplývá, že peníze nejsou všechno. V dnešní době víc než kdy jindy znamená zdraví celé rodiny.