Sovička

O tom, že školka je zajímavé místo, se přesvědčil nejeden rodič nebo prarodič. To odvedete dítko do školky, a zpět dostanete dítě v bačkůrkách, kde jedna bačkůrka se jmenuje Kučera a druhá Pospíšil. A vy se přitom jmenujete Dohnal! Prošla jsem si tím u svých dětí, a procházela jsem tím také jako babička.

Má dcera občas využívala mé služby coby babičky. Problém byl v tom, že vnoučka Vítka odvedla ráno do školky ona, ale vyzvedla jsem ho já coby babička. Až doma se pak zjišťovalo, co všechno má vnouček své a co si vyměnil (bylo mu vyměněno) ve školce s jiným dítětem.

„No co, hlavně, že je živý a zdravý,“ komentovala často má dcera, když jsem vnuka přivedla. A měla pravdu. V dnešní době, kdy se kradou děti a i malí jsou dnes už vážně nemocní je toto vlastně to nejdůležitější. Poslouchejte ale, co se jednou stalo…

Dcera ležela v nemocnici a zeť byl pracovně v zahraničí. Proto byl Vítek na pár dní u nás. Ráno jsem vnoučka odvedla do školky, a co čert nechtěl… Při cestě ze školky jsem měla nehodu. Žila jsem, ale odnesly to nohy. Jedna byla zlomená, a druhá pohmožděná. Dostala jsem sádru, na druhou nohu dlahu a ulehla do postele. Původně jsem měla zůstat v nemocnici. Když jsem ale vysvětlila, že to nejde, že mám doma na starosti tříleté dítě, odvezla mě sanita domů, kde jsem ulehla. Bylo ale nutné vyzvednout vnuka ve školce. Zaskočit musel proto děda.

Podrobně jsem mu vysvětlila, co měl Vítek na sobě a kam má jít ho vyzvednout. Celá událost se stala v době, kdy ještě nebyly školky tak střežené a dovnitř se dostal kdokoli.

„Dědo, hlavně nezapomeň, že Vítek má na sobě čepičku se sovičkou. Víš, tu, co jsem mu pletla,“ řekla jsem manželovi a ještě mu ukázala fotku našeho drobečka v čepici, jejíž jsem byla autorkou. „Taková čepice je jedinečná, nemůžeš se splést.“

Po manželově odchodu jsem usnula. Byla jsem unavená z posledních událostí, a stejně jsem toho moc nemohla dělat. Po probuzení byl už děda doma. Vlastně mě probudilo podivné kňourání. V pootevřených dveřích jsem zahlédla na chodbě hlavičku se sovičkovou čepicí. A tak jsem dítě zavolala k sobě. Chlapeček zaváhal a přiloudal se do pokoje. Nebyl to ovšem náš vnouček. V pokoji stálo naprosto cizí malé dítě.

„Jak se jmenuješ? A co tady děláš?“

Chlapeček mi nešikovně vysvětloval, že ho ten pán sebral ve školce. Třída našeho vnoučka se vracela z procházky. Děti byly oblečené a stálou paní učitelku, která onemocněla, zastupovala nová, mladá slečna. Můj muž jí jen řekl, že si bere vnoučka, popadl dítě s čepicí se sovou, a byl pryč. Chlapec se nezmohl na protest. 

A tak jsme až doma zjistili, že tenkrát můj muž vlastně unesl cizí dítě a náš vnouček zůstal, chudáček, ve školce. Protože se jednalo o naléhavou situaci, dědu i s klukem odvezl do školky soused autem. To už byla ve školce i klučíkova maminka a divila se, kdo jí vyměnil syna. Zastupující slečna jí nedokázala odpovědět. To bylo radosti, když se děda vrátil i s vyměněným klukem! A tak náš Vítek konečně dorazil s dědou domů a vyměněný chlapeček, tentokrát už ve své čepici, mohl odejít se svou maminkou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10