Tajemství žraloků, veverek a medúz na Prima ZOOM

4x přírodní zajímavosti na Prima ZOOM:

21. 11. 20.00 – Propána, žralok?

Dokument představuje málo časté druhy žraloků. Wobegong indonéský, někdy známý jako kobercový žralok, má vousatou tlamu a ploché tělo. Skrývá se na dně moří a oceánů a dokáže skvěle splynout s prostředím, čehož využívá při lovu. Žralok šotek je vzácný druh hlubinného žraloka, který většinou doroste délky 3–4 metrů. Jeho čelisti jsou nejrychlejšími v celém oceánu, vystřelí jako prak. Liškoun obecný má dlouhý ocas, loví ve velkých hejnech ryb. Chimérovka tasmánská má čepel, která vypadá trochu jako chobot, dokáže se potopit do hloubky až 200 metrů. U hřbetní ploutve má 7,5 cm dlouhý jedový trn. Kladivoun může dorůst délky až 6 metrů. Hlava kladivouna je citlivým orgánem.

Žralok piloun vypadá jako žralok, ale je příbuzný spíše rejnokům. Dorůstá až 7 metrů, jeho tlama vypadá jako pila se zuby. Žralůček okatý je velmi malý žralok, který dorůstá asi 90 cm. Dokáže přežít až hodinu ve vysychající vodě, čehož využívá při odlivu. Ve vysychající vodě používá ploutve jako končetiny, aby se dostal zpět do vody. Někteří žraloci jsou samotáři, jiní loví v hejnech. Žraloci lagunoví se shlukují do hejn, čas tráví v podmořských jeskyních. Žralok bílý je známý pro své ostré čelisti, dorůstá délky až 6 metrů. 

Loví díky elektroreceptorům, které ho upozorňují na kořist. Kostra žraloků bílých je celá z chrupavky. Žralok velkoústý je méně známý žralok, který byl celkem spatřen méně než stokrát. Byl objeven v roce 1966, dorůstá délky až 6 metrů. Žije v hloubce, někdy až 4,5 km pod hladinou. Dále si představíme různozubce portjacksonského, žraloka límcového, žraloka plochozubého nebo žraloka malohlavého, který může žít až 400 let, což z něj dělá nejdéle žijícího obratlovce na zemi.

Veverky jsou hlodavci s mnoha dovednostmi. Jsou hbité, výborně šplhají, skáčou po stromech, umí se vyhnout i postavit nepřátelům. Žijí od ledové tundry až po horké pouště, v lesích, deštných pralesích, horách, pouštích a zvládly i umění městského života. Na světě je 300 druhů veverkovitých. Evropská veverka obecná si staví doupata na stromech. Mláďata se rodí holá a slepá a vylézají ven po jednom až dvou měsících. Veverky mezi sebou komunikují hlasem i pohybem ocasu. Jeho vrtění je varováním před nebezpečím. Létající vakoveverka s kožními blánami dokáže plachtit vzduchem do vzdálenosti 40 metrů. Rovnováhu jí zajišťuje ocas. Veverka kapská žijící v poušti Kalahari používá svůj bohatě osrstěný ocas jako slunečník. Vytváří podzemní kolonie s tunely. 

Veverka ušatá z USA má na těle pruhy a na uších štětinky. Žije na borovicích a živí se jejich semeny. Drobný pruhovaný čipmank si buduje nory v zemi. Je jich 23 druhů. Nepřáteli veverek jsou dravci, hadi a menší kočkovité šelmy, včetně kočky divoké. Na podzim veverky shromažďují potravu na zimu, ořechy, kaštany a semena, do skrýší pod zemí. Může jich být i několik stovek a veverka si pamatuje 80 procent z nich. Některá ze semen vyklíčí, proto veverky přispívají i ke zdraví lesů. 

K veverkovitým patří i syslové a svišti. Sysel obecný žije ve skupinách a je aktivní ve dne. Arktický sysel Parryův sedm měsíců hibernuje, sníží teplotu těla pod nulu, přičemž se mu zhroutí nervové dráhy v mozku. Teplem se probouzí s regenerovaným mozkem. Sysel Harrisův žijící na poušti v Arizoně si buduje podzemní nory a ochlazuje se v hlubších vrstvách písku. Sysel horský se živí trávou. Svišť žije ve skupinách a samci jsou teritoriální. Není příliš aktivní, šetří energii. Přes zimu hibernuje. Na světě je 15 druhů svišťů, někteří můžou být velcí jako jezevec.

V roce 1997 překvapil nejen vědecký svět první natočený útok kosatky na žraloka bílého. Poblíž pobřeží Kalifornie svědci pozorovali inteligentní kosatku, která zaútočila na žraloka bílého, otočením břichem vzhůru ho uvedla do stavu tonické imobility a skrz žábry mu obratně vykousla játra. Z oblasti následně všichni žraloci bílí zmizeli. Šlo o nevídané chování, které změnilo pohled na soužití kosatek a žraloků. V roce 2015 došlo k podobnému útoku poblíž Port Lincolnu v jižní Austrálii, kde se turisté v klecích potápěli za žraloky. U dvou žraloků bílých se objevily kosatky, které v oblasti nikdy nebývaly. 

Lovecká strategie kosatek však byla odlišná, šlo o organizovaný útok. Kosatky mezi sebou komunikovaly a spolupracovaly. Žraloka obklíčily a tlačily ho ke hladině. Žralok se snažil uniknout. Jedna z kosatek ho chytla do zubů a třásla s ním. Kosatky mu roztrhly tělo, aby se dostaly k játrům. V roce 2017 ulovily dvě dlouhodobě sledované kosatky v JAR pět žraloků bílých. Žraločí játra váží desítky kilogramů a tvoří až třetinu jeho hmotnosti. Jsou vyplněná tukem a zásobárnou energie. Ve všech případech zbytek těl kořisti skončil na mořském dně. Organický chemik Eric Stroud vyslovil teorii, že žraločí těla při rozkladu vylučují poplašné feromony, tzv. nekromony. Pro ostatní žraloky jsou signálem smrtelného nebezpečí, proto z oblastí útoků zmizeli. 

Stroud s týmem nekromony s pachem smrti extrahoval s cílem využít je k výrobě odpuzovače žraloků. Rozhodl se je testovat na žralocích v terénu. Tým se vrátil na jih Austrálie a nabídl žralokům v moři nejprve čistou návnadu, kterou nalákaný žralok sežral. Do další návnady, žaber tuňáka, přidal extrakt nekromonů. Žralok vzal dvakrát návnadu do zubů a dvakrát ji vyplivl. Pak odplaval pryč a už se nevrátil. Výzkum odpuzovače je však ještě v plenkách, je nutné testy mnohokrát opakovat.   

Před půl miliardou let bylo moře nehostinným místem k životu, a přesto v něm život sám začal od primitivních do složitějších forem. Jedním z prvních masožravců byly medúzy, které se staly stálicemi v tomto prostředí. Mají velmi jednoduchou stavbu těla a dosáhly tak evoluční dokonalosti. Nepotřebují drápy ani zuby, jelikož jejich síla spočívá v žahavých chapadlech, která jsou plná jedu. 

 dvou tisíc druhů je asi sedmdesát nebezpečných pro člověka a tou vůbec nejnebezpečnější je čtyřhranka. Medúzy se mohou vyskytovat prakticky všude, pod ledem, u mořských teplých průduchů, ale i v temných hlubinách. Tlak, chlad a minimum potravy, s těmito faktory si dokáže perfektně poradit. Jedním z příkladů je například žabernatka, blízká příbuzná medúz, nebo například talířovka bájná, která se vyskytuje v hloubce až dva tisíce metrů pod hladinou. 

Na pobřeží San Francisca se nachází líheň medúz. Polypy, medúzy ve stádiu mláděte, jsou přichyceny na dně. A v tomto stádiu mohou trávit i několik let. Jakmile dostatečně vyrostou, mohou pokračovat na své životní cestě ve stádiu medúzy, a to mnohosetkrát větší s žahavými chapadly. Predátorem polypů je ale různonožec, malý tvor podobný krevetě, který si na polypech velmi rád pochutná. Velké množství medúz ale může způsobit velké problémy. Například město Manila, kde došlo k blackoutu na několik hodin – příčinou bylo hejno medúz v chladicí nádrži elektrárny. 

Toto ale není jediný případ, například v Japonsku miliony kořenoústek znemožňovaly rybolov a víme tak, že přemnožené medúzy mohou být problémem nejen pro nás, lidstvo, ale také pro ostatní živočichy. Přemnožené kořenoústky se tak lovily, rozsekávaly a vracely zpátky do moře. Ale toto jejich situaci ještě zhoršilo, jelikož v momentu boje o přežití kořenoústky vypouštějí veškeré své pohlavní buňky a tak došlo k jejich dalšímu a ještě většímu množení. 

Největší medúzou na světě je talířovka obrovská, která je o mnoho větší než člověk. Tento druh má na světě jen jednoho predátora, kožatku velkou. Chapadla talířovky obrovské dosahují délky několika desítek metrů a tak snadno ohrožuje například lidi na pláži. V roce 2010 v New Hampshire se jedna talířovka dostala příliš blízko pláže a s popáleninami tak skončilo více než sto lidí. S medúzami se ale lidé setkávají po celém světě. V roce 2010 se desítky surfařů setkaly s čtyřhrankou, nejjedovatější medúzou na světě. Tento druh medúz se ale na Floridě běžně nevyskytuje. Rok 2006, Austrálie. 

Malá dívka se zamotala do chapadel čtyřhranky. Na místě dívka upadá do šoku, v jejím těle koluje jed čtyřhranky. Ani protijed podaný záchranáři nebyl účinný a dívka tak do několika minut po požahání umírá na zástavu srdce. Vědci tak začínají čtyřhranky pozorovat a díky sledovacímu zařízení, které na medúzu umístili, zjišťují, že tato medúza se nenechává unášet proudem, ale sama plave. A často tak míří do mangrovových lesů, kde aktivně loví ryby. Zjišťují také, že čtyřhranky dokážou přemýšlet a mají oči, dokonce dvacet čtyři. Jed čtyřhranek likviduje červené krvinky a také způsobuje vše, co ostatní jedy na světě – puchýře, paralýzu a zástavu srdce, to vše v ukrutné bolesti. Čtyřhranky se začínají objevovat po celém světě a jejich počty narůstají.