Když nám zemřela maminka a poté i tatínek, zůstala po nich mimo jiné stará chalupa. Rodiče žili v malém bytě, který se rozhodli před smrtí darovat mé sestře. Ta jako osamělá matka měla nevyhovující bydlení. My s bratrem jsme to chápali a odmítli jsme za svůj podíl přijmout jakoukoli náhradu. Bratr se sice zpočátku cukal. Když ale pochopil, že na své sestře nezbohatne, souhlasil.   A tak chalupa zůstala jediným majetkem, o který jsme se pomyslně dělili.

Chalupa to byla stará a spousta věcí tam nefungovala. Původní dřevěná okna nedovírala, suchá toaleta byla přes dvůr a voda se nosila ze studny, protože rodiče tvrdili, že napojovat se na městský vodovod by bylo pro chalupu příliš nákladné. I podlaha potřebovala vyměnit a střecha vyspravit. Z nostalgického důvodu jsme se ale rozhodli starou chalupu neprodat. Byla to právě ta chalupa, na kterou jsme jezdili jako děti, kde jsme si hráli na půdě, běhali v lesích v okolí a lezli na košatý strom v zahradě. Ořešák stále plodil. Když se vše opraví, vymění, vyčistí a zmodernizuje, bude to krásná chalupa. Její cena vzroste několikrát. Když jsem ale já a můj muž řekli, že se budeme dělit rovným dílem jak finančně, tak fyzickými silami, které do oprav dáme, sourozenci obrátili.

Nejmladší sestra, která zdědila byt a měla by být nejvíc rodičům zavázána, oponovala, že jako matka samoživitelka má spoustu práce kolem dítěte a nemá žádné finance. Brácha tvrdil, že bydlí od chalupy nejdál. Bydlel o asi deset kilometrů dál, než my s manželem. Pravda ale byla také to, že bratr se svou ženou měli zhruba dvojnásobné příjmy a mohli si finančně víc dovolit. Bratr se ovšem odmítl na opravě finančně a jakkoli podílet. A tak práce i výdaje padly na nás.

Celý rok jsme neznali dovolenou, volný víkend, svátek nebo jiné povyražení. Vše jsme podřizovali chalupě. Finanční výdaje se smrskly především na výdaje spojené s opravou chaty a pořízení nového vybavení a zařízení na chalupu.

Však až chalupu vyspravíme, budeme mít místečko, kde se můžeme kdykoli zrekreovat, odpočinout si a užívat si volné dny, říkali jsme si. To byl ale omyl.

Jakmile byla chalupa vyspravená, podlahy vyměněné, dokonce jsme uvnitř zřídili úplně novou koupelnu s vanou s perličkou a moderní toaletou, nakonec jsme ji vybavili také automatickou pračkou, k tomu jsme zaplatili napojení na veřejný vodovod, sourozenci otočili. Bratr najednou bydlel tak blízko, aby mohl se ženou a téměř dospělým synem na chalupě trávit každý víkend a mladší sestra také měla dostatek financí, aby vážila cestu na chalupu, protože, jak se vyjádřila, její dcerka má slabou imunitu a pobyt na venkově jí určitě prospěje. Ani jsme jim neříkali, že máme v úmyslu chalupu vybavit také zahradním bazénem a parní saunou. To bychom se tam už vůbec nedostali. I tak, pokud jsme chtěli chalupu navštívit, museli jsme si napsat termín do „pořadníku“ s předstihem několika měsíců. Sourozenci vždy hudrovali, že měli v úmyslu v daném termínu také na chalupu jet.

Uběhl další rok a situace se nelepšila. Byli jsme chudší o spoustu peněz, a i nadále jsme si kupovali dovolené u nás přes různé cestovní kanceláře. Na moře jsme finance zatím po investici do oprav ani neměli.

S manželem jsme si jednou sedli a rozhodli se k poměrně smutnému řešení. Máme chalupu, a vlastně ani nemáme. Co kdybychom ji prodali? Problém ale byl v tom, že s prodejem museli dát souhlas všechny tři strany. Sestra i bratr najednou odmítali společnou chalupu prodat.

„Zvykla jsem si na ni a malá má zdravé prostředí pro vývoj,“ lamentovala sestra.

„To si jako máme pronajímat cizí chalupy, když tady chalupa je a je naše?“ ptal se dotčeně bratr. Vždyť přece oni platí každý třetinu daně z nemovitosti? To byla pravda. To jediné totiž mí sourozenci byli ochotni zaplatit. A tak jsem jim řekla na rovinu, že buď zaplatí každý třetinu z nákladů, které jsme dali do oprav chalupy, cenu námi vynaložené práce si přitom nebudeme účtovat, nebo se chalupa prodá. Dlouho se sourozenci přeli. My s mužem jsme si ale na radu známé nechávali veškeré účty… od oken, podlah, za koupelnu i vodovodní přípojku, ale i za drobné náklady, které když se sečetly, nebyly zanedbatelné.

„A o to vše jsme ochotni se klidně i soudit! Nakonec vás vyjde levněji chalupu prodat a o peníze se rozdělit,“ vysvětlila jsem sourozencům. To jsem měla také v úmyslu.

Nechali jsme si proto udělat odhad. Nový odhad zrenovované a opravené chalupy se ale výrazně lišil od odhadu v počátcích, kdy jsme chalupu zdědili. Naše úpravy ji mnohonásobně zhodnotily. A byla to právě známá, která mi poradila odhadní cenu ponížit právě o výdaje, které jsme do oprav vynaložili. Když to sourozenci zjistili, byli ochotni se o svůj podíl i soudit, zvláště bratr. Ten nejbohatší se nakonec ukázal jako ten, který by si nechal pro korunu koleno vrtat. Mladší sestra se pomalu loučila s vidinou luxusní chalupy k rekreaci. Bratr ale podal žalobu. Když byl právníkem, kterého si za nemalé peníze najal, ubezpečen, že jsme s mužem v právu a pokud máme účty o výdajích spojených s renovací chalupy, spor jistě vyhrajeme, ještě rád od žaloby ustoupil.

Chalupa se nakonec prodala za pěkné peníze, z nichž jsme s mužem dostali spravedlivou část. Dva vykutálení sourozenci se museli spokojit s tím málem, které jim po právu náleželo.

Sestra si za peníze zaletěla s dcerkou k moři. Jak s penězi naložil bratr, nevím. Od onoho sporu o chalupu s námi nemluví. Nám to ale nevadí. Za peníze jsme si nakonec koupili novou chaloupku poblíž pěkné přehrady, kde trávíme svátky, víkendy a částečně i dovolené s dětmi a přáteli. Naše dobrá známá, která nám vždy dobře poradila, má na nové chaloupce vždy dveře dokořán.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10