Stáří neprodáš

Doly jsem zavrhl okamžitě, představa, že budu někde, kde nejsou okna, byla děsivá. Paradoxem bylo, že nejlepší roky a téměř třetinu svého, dnes už mohu říci, dlouhého života jsem pracoval v různých profesích na povrchu a především v podzemí dolů - tedy na místech, která jsem nikdy poznat nechtěl.

          

V minulém měsíci jsem se, po téměř pětatřiceti letech setkal s kamarády, kdysi pracujícími v úseku „svého“ dolu, jehož otevření jsem v listopadu 1960 jako „novociján“ - hornický neuk - začínal, a který jsem na konci roku 1990 do důchodu v pětapadesáti opouštěl. Můj důl mne „přežil“ o šestadvacet let. Na tom shromáždění jsem byl druhý nejstarší, ani má nynější devadesátka nestačila na vitalitu přítele Gerharda, důlního zámečníka, machra, jakých málo, všeuměla, občas jsme se vídávali u jeho garáže při mých cestách na zahradu u bytu staršího syna - krátkou dobu jsem se o ni staral.

         

Také ostatní, proti nám už „mladíci“ neztratili elán, trochu jsem litoval, že jsem minulá setkání vynechal - už to asi nedoženu. Objevil jsem své stopy dávného působení a společné práce. Mezi vystavenými „artefakty“ byla i kronika kolektivu razičů důlních chodeb a překopů přítele Ericha P., kterou jsem několik let psal. Vedle uspokojení z ukojení mé „grafománie“ jsem byl odměňován účastí na zpravidla každoročních zájezdech kolektivu, tuzemských i zahraničních. Dalším „literárním pokleskem“ a svým způsobem poctou je uveřejnění mých vzpomínek na zahájení těžby - v již uvedeném roce 1960 - v publikaci, věnované  historii dolu, ve kterém jsem potkal spoustu vynikajících odborníků, skvělých pracantů, výborných kamarádů. Nejvíc ze všech ostatních míst, kde jsem předtím pracoval, i když, jak jsem už někdy psal: „ ...skoro vším, čím jsem kdys byl, jsem byl rád“.

          

Koketoval jsem někdy s myšlenkou některé „vejšplechty“ a pokusy literární vybrat, snad i knížečku z toho udělat, někde je také pár desítek fejetonů, psaných pro závodní časopisy, regionální noviny z doby „přednormalizační“ a znovu, po přestávce „polistopadové“, i z těchto stránek by se to či ono dalo vybrat, ale už jsem příliš - ne snad líný -, nebo ano?  Rozhodně víc unavený. A to už pomíjím tu část života v pohodlí důchodu /35 let je až nemravné/, kde bych mohl mít titulek: „Jak jsem se mýlil v politicích?“ - Zde to berte velmi obecně.

Můj život s technikou - začínal jsem  s krystalkou - víte, že tam se čarovalo se syrovým bramborem? Divil jsem se prvnímu rádiu, i to naše bylo přelepeno varováním a zákazem poslechu /protektorát/ a po válce na některých stanicích divně vrčelo. První gramorádia, televizor TEMP, jedna, dvě, tři, barva, desítky, stovky stanic, telefony, mobily, počítače, internet, bankovnictví, digitalizace. Hrůza hrůzoucí, AI, co se valí na staříka. 

Jediné co mne minulo - auto a vše kolem něj. Vozit se nechávám, to ano, sám bych na to nešáhl... Naposledy kolo v patnácti letech, než jsem jel do učení. Nezmínil jsem se, jsem vyučený tavič, dokonce průmyslovák, polepšil jsem se, pochopiv, že učení je nutné, tavil jsem „mírovou“ ocel  ve Staré ocelárně Vítkovic, byl jsem u odlévání věží pro T-34 a ingotů pro pancéřové plechy týchž tanků. To jsem mj. stihl do vojny. Po ní další studia, mistrák vylepšen maturitou, moc jsem nevyužil vše, co jsem studoval, kromě počítání, to mi pomáhalo celý život. Radost z dětí, vnoučat, pravnoučat ba i prapravnoučat. 

Tři posmutnělé roky poslední, po 67 letech společné cesty, někdy líp, někdy hůř, měla se mnou svatou trpělivost, díky za ni. Na velké poskakování to už není, dvě sta metrů ujdu, do druhého patra vyšlapu, beru osm druhů tablet, ale jsem vlastně po infarktu a nějakém přemostění tepen úplně zdráv, bez nároku na  příspěvek pro kohokoliv, kdo by o mne pečoval. Tak o sebe pečuju hlavně sám, v bytě, který obývám už šedesát šest let. Patří cizákům, ti si nezapomenou vždy udloubnout ze zvýšení důchodu, teď to poslali zrovínka k mým narozeninám. 

Nestěžuju si, chraň Pánbů a Matka Příroda. Prý bude líp a po devadesátce pětistovka navíc. Mám hodné děti /také v důchodu/. Jen jeden bohužel v blízkosti, stará se příkladně, mám hodné snachy i zetě, jak uvedeno, ne všichni a všechny blízko.

Před lety jsme s ženou měli přání dožít ve zdraví roku 2000...Má milá průvodkyně životem to naštěstí přetáhla o dvaadvacet let, u mých pětadvacet navíc se snad naplní. Teď mám ale neskromné přání - ještě dalších pět let.

Rád bych se dožil doby, kdy... „Naše země bude nejlepším místem k životu na celé planetě!“

Trochu mi to připomíná tu orientální anekdotu:

Hodža Nasredin slíbil sultánovi, že do deseti let naučí osla mluvit. „Hodžo,“ polekaně bědují přátelé, „to se ti nemůže podařit, přijdeš o hlavu.“ „Upokojte se, moji milí,“ praví Nasredin.  „Do deseti let umřu já, nebo sultán, nebo chcípne ten osel!“

Tož tak, moje milé přítelkyně, moji přátelé, hezké Vánoce, vše dobré v roce příštím, dalších letech, a kdybychom se už tady nepotkali, vzpomínejte v dobrém -  Jarda

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz