Štěstí existuje i bez mužů

Od mého úrazu to byl první pohovor, který vypadal slibně.

Po nešťastném pádu z koně, kdy mě má dospělá dcera vzala do stájí, kde pravidelně jezdila, jsem strávila dva měsíce v nemocnici. Byly to zatraceně dlouhé dva měsíce. Mé manželství, které už před rozvodem viselo na vlásku, tuto zkoušku nevydrželo. Necelý měsíc po návratu domů nás rozvedli. Musela jsem opustit své dosavadní zaměstnání, protože pajdavou a neschopnou osm hodin stát na nohách mě nemohli potřebovat. Má noha nikdy nebude v pořádku, ale nejsem tak nemocná, abych měla nárok na důchod. Prostě kulhám, nemůžu celou směnu stát, běhat a poskakovat, ale musím hledat práci.

Půl roku jsem strávila běháním, v mém případě pajdáním, po pohovorech a výběrových řízeních. Půl roku života, kdy jsem zplundrovala své konto na minimum. Jako by to, že kulhám, snižovalo mé kvality coby absolventky jak střední, tak vysoké školy. Ani hodnocení z bývalé práce, kde jsem byla vylíčena jako ta nejdokonalejší odbornice, zaměstnankyně a hvězda všech zaměstnanců mi nepomohlo. Všude mě odmítli. A nyní jsem odcházela z výběrového řízení, kde mediální firma potřebovala asistentku ředitele, a byla jsem si pomalu jistá, že by to mohlo vyjít.

Místo jsem dostala. Nástup byl téměř okamžitý. Na předepsaný dres code jsem byla zvyklá již z některých svých zaměstnání. Co mě ale překvapilo, byla lustrace mých blízkých. Agentura se setkávala s významnými lidmi, uzavírala exkluzivní smlouvy se svými klienty, a proto každý, kdo ve firmě pracoval, podléhal téměř detektivnímu vyšetřování. S vědomím, že já ani nikdo z mých známých jsme nikdy nebyli trestáni, nebo vyšetřování pro trestnou činnost, či dokonce napojeni na teroristické sítě, jsem prověrkami lehce prošla.

Má nová práce se stala mým obrovským koníčkem. Trávila jsem v kanceláři víc hodin, než jsem musela, byla jsem prací přímo posedlá. Okamžitě jsem si získala naše klienty a ředitel nebyl slepý, proto mi po dvou měsících zvýšil plat. Vydělávala jsem tolik peněz, že se mi v životě o takové částce ani nezdálo. Konečně se mi začalo dařit.

S novým zaměstnáním přišla i nová známost. Neřekla bych přímo partnerství. Dominika jsem poznala na jedné firemní akci, na kterou přivezl coby osobní řidič našeho důležitého klienta. Byl milý a jediný snad v mém věku. Ostatní staří páprdové byli sice zazobaní majitelé firem, leckterý mi i nadbíhal, mohli ale směle vystupovat jako mí otcové.

Od oné firemní akce jsem se s Dominikem vídala. Občas jsme si zašli do kina, na skleničku, později mě navštívil i u mě doma. Když jsme u těch skleniček, všimla jsem si, že v Dominikovi mizí přímo magicky. Po měsíční známosti, nejspíš přesvědčen, že se už nemusí ukazovat v dobrém světle, přišel poprvé opilý. Nebyla to, bohužel, výjimka. Stavy, kdy byl Dominik střízlivý, se zkracovaly úměrně tomu, jak narůstaly stavy, kdy byl pod vlivem alkoholu. V jeho chování mi bylo ovšem divné ještě něco jiného. Až jsem ho jednou načapala, jak kouří marihuanu.

„Fuj, takové svinstvo nechci u tebe vidět!“ spustila jsem.

A tak šel. Ovšem za dva dny přišel znovu. Zdálo se mi, že je střízlivý, a tak jsem s ním vyměnila pár slov. Pak ale Dominika vyhodili z práce. Tvrdil, že jeho vedoucí, šéf naší spolupracující firmy, potřeboval na jeho místo upíchnout nějakého známého. Věřila jsem mu tak napůl.

Přátelství s Dominikem chvíli šlapalo. Pak si mě ale zavolal v práci ředitel s tím, že se stýkám s narkomanem.

„S narkomanem?“ Musel si mě s někým splést. S kým já se vůbec stýkám? Z práce chodím večer a jediný, koho občas potkám, je Gábina, co bydlí v bytě pode mnou, a pak Dominik. Dominik! Našla jsem u něj přece marihuanu? A…pil.

Dominik byl propuštěn ze zaměstnání kvůli drogám a alkoholu, a nebyla to jen marihuana a sklenička na zlepšení nálady. Hrozilo, že o místo přijdu také. Rozhodla jsem se s Dominikem nadobro přerušit veškeré vztahy. Stejně od samého začátku víc, než kamarád nebyl.

„To myslíš vážně?“ ptal se mě a jeho dlaň se sevřela v pěst. Byl u mě doma a já najednou pocítila potřebu, aby můj byt opustil. Vytlačila jsem ho ze svého bytu za dveře. Nevím, co bych dělala, kdyby se bránil. Dominik ale odešel v klidu. To byl poslední klid, který jsem ve spojení s ním zažila…

Od onoho dne, kdy jsem Dominikovi řekla, že s ním končím, nastalo peklo. Pravidelně večer, když jsem se vracela z práce, čekával u mého domu a povzbuzený alkoholem vyřvával po mně sprosté nadávky, cpal se mi násilím do bytu, motal se, vrávoral, padal a strhával mě s sebou na zem. Dvakrát jsem ho dokonce objevila, jak spí před mým bytem. Dominik byl alkoholik a narkoman, a já se ho nedokázala zbavit. Sousedé se na mě začali dívat přes prsty a několik z nich mě dokonce přestalo zdravit.

„Už se s ním nevídáte?“ ptal se můj šéf. Šéf, který měl zatím trpělivost.

Jak jsem se ale měla zbavit chlapa, který už všechno ztratil? Kvůli alkoholu a drogám přišel o práci, kdysi o ženu, a jak jsem se dozvěděla, tak později i o ženu, s kterou měl nemanželské dítě. Všechny ho opustily. Teď se nalepil na mě a já se ho ne a ne zbavit. Zatím jsem přišla o dobré vztahy se sousedy, Gábina ke mně už taky dlouho nepřišla ani na kávu, a na čekací listině bylo mé milované zaměstnání.

Dominik mi začal psát textové zprávy na můj telefon. Nebyly dvě, tři nebo pět denně, on jich dokázal poslat i pět set za den. Volal mi v každou možnou i nemožnou chvíli.

Musela jsem si změnit telefonní číslo. Pak přišly telefonáty do zaměstnání. Místo, abych se věnovala klientům, otravoval mě on. Zkusila jsem to ještě jednou po dobrém. Přemlouvala jsem ho, aby se šel léčit.

„Já? Ty se běž léčit? Jsi hysterická. Já jsem naprosto v pořádku, jen chci být s tebou. Zamiloval jsem se do tebe!“

Pak přišla studená sprcha. Dostala jsem v práci výpověď. Měla jsem dvouměsíční výpovědní lhůtu. To, abych neřekla, že mě vyhodili na hodinu, řekl mi můj šéf. Dobře věděl, že jsem dobrá zaměstnankyně. Nemohl si ale dovolit ostudu, kterou dělal mně, a posléze i firmě Dominik.

Měla jsem dva měsíce na to, abych zachránila, co se dá. Ovšem Dominik ve svém chování nepolevoval, spíše naopak. A tak jsem podala trestní oznámení.

Dobíhala právě výpovědní lhůta v práci, já věděla, že za mě firma nemá dosud náhradu, a já u soudu docílila toho, že se ke mně Dominik nesmí přibližovat. Stálo mě to další nekonečné týdny, bezedné noci a spoustu nervů.

S papírem jsem vítězoslavně předstoupila před pana ředitele v domnění, že už je pozdě. Jistě se nade mnou neslituje. Za mě může mít dalších deset, dvacet, klidně i sto zaměstnankyň s čistým štítem.

Můj ředitel vše prostudoval, nechal si rozsudek soudu okopírovat, a zhodnotil situaci. Byla jsem v ní vlastně bez viny. To uznal i pan ředitel a mně mé místo zůstalo.

Dominik mě jen jednou v noci prozváněl u bytu. Věděla jsem, že když zareaguji, vše se vrátí. A tak jsem na týden zajela ke své kamarádce, a byl klid.

Dnes mám opět dobré vztahy se svými sousedy, Gábina ke mně chodí na kávu téměř denně, v práci i mimo ni si nikoho nepouštím k tělu a je mi dobře i bez chlapů…