Štěstí neklepe dvakrát

Patrika jsem poznala, když mi bylo 24 a jemu 22. Okamžitě mezi námi přeskočila pověstná jiskra. Po dvou letech chtěl Patrik „zakotvit“ a mít se mnou rodinu. Tehdy se mi to zdálo brzy. Připadalo mi, že kluk, který má 24 let, není ještě zralý na to být tátou.

„Ale ty máš už 26,“ oponoval. „No a? Chceš snad říct, že jsem stará?“ Patrik pro jistotu neříkal nic. Dál jsme se scházeli, cestovali, milovali se a trávili spolu volné chvilky. O rok později jsem se k Patrikovi dokonce přistěhovala. Tehdy jsem mu slíbila, že jednou budeme mít potomky. Jednou znamenalo ve třiceti a víc. „Až ve třiceti? Není to pozdě?“

Mně se ten věk zdál ideální. Ve třiceti budu dostatečně zralá na to, abych dítě vychovala a nelitovala toho, že jsem si neužila svá mladá léta. „Do třiceti si chci užívat,“ řekla jsem, ač jsem sama nevěděla, co si pod slovem „užívat“ představovat.

Ve skutečnosti život nás dvou spočíval v tom, že jsme brzy ráno vstali, po nezbytné ranní hygieně a chvatném oblékání nastoupili já na autobus č. 6, Patrik na tramvaj č. 4 a rozjeli se do zaměstnání. Navečer jsme se, unavení, bez nálady a elánu, sešli doma v kuchyni. Mlčky jsem nachystala něco k večeři, chvatně jsme prohodili pár slov a ulehli do postele, kde jsme buďto hned usnuli, nebo se stihli ve spěchu pomilovat. Nervózně jsme přitom sledovali ručičky budíku, které odměřovaly čas, který nám zbývá do úplného bezvědomí. A tak to šlo den co den, z tohoto stereotypu nás vysvobodil pouze tolik očekávaný víkend. Ten utekl tak rychle, jako by ani nenastal. Jen zřídkakdy jsme si naplánovali nějaký ten výlet, který se buď neuskutečnil kvůli rozmarům počasí, nebo sice proběhl, ne vždy však podle našeho očekávání. Poslední dobou jsme se začínali hádat. Patrik mi předhazoval své známé, kteří založili rodinu, a já sveřepě trvala na oné hranici třiceti let. Dříve jsem zakládat rodinu nechtěla. Narodila jsem se své mámě, když jí bylo čerstvých osmnáct let, a jako dítě si pamatuji, jak občas hořce litovala, že si jako mladá neužila tolik, jako její kamarádky. To bratr, který se narodil o šest let později, byl dítětem vytouženým, a mně se zdálo, že mnohem víc milovaným, než má maličkost. Proto jsem chtěla dítě přivést na svět v době, kdy budu na jeho výchovu dostatečně zralá.

Čas ubíhal a v den, kdy jsem oslavila své 29. narozeniny, mi můj Patrik opět společně s dárkem vyjevil své přání mít miminko. Mezi dárky jsem nalezla i knihu „Rodina jako tým“, která mě měla přivézt na správnou cestu povít potomka.

„Když začneme teď, narodí se téměř ve tvých třiceti,“ zamžoural Patrik a doufal, že mě zlomí. Nezlomil. Chtěla jsem ještě pár měsíců počkat. Doufala jsem, že Patrik bude trpělivý a počká se mnou. On si ale měsíc před mými třicátými narozeninami přivedl Zdenku, dívku o pět let mladší, než jsem byla já, zoufale toužící po rodině. Musela jsem vyklidit místo a přestěhovat se zpět k rodičům.

Po pár měsících jsem poznala Pavla. Měl 32 let, k ničemu mě nenutil, protože měl už dceru z prvního manželství, a jak tvrdil, zoufale mě miloval. Tehdy jsem si i já po pár měsících uvědomila, že mé biologické hodiny začínají tikat na poplach, a propadla jsem touze po dítěti. Pavel nebyl proti. Vždy chtěl alespoň dvě děti. A tak jsme se začali o miminko snažit. Celý rok jsme byli pilní jako včelička, ale miminko stále nepřicházelo. Místo toho mi začala vynechávat perioda, až jsem ve svých třiceti třech letech přestala mít své dny úplně. Doufala jsem, že jsem těhotná, a navštívila svou gynekoložku i přesto, že na pěti testech, které jsem si sama udělala, jsem vždy našla jen jedinou čárku. Druhá, naznačující, že jsem těhotná, chyběla. Má lékařka jen potvrdila, že se testy nemýlí, a odebrala mi krev na vyšetření. Výsledek zněl jasně, předčasná menopauza. V době, kdy jsem se konečně začala těšit na možnou roli matky, přišla stopka! Kdo mohl tušit, že mi nebude ještě ani čtyřicet a já budu ošizena o to dát život dítěti? Byla jsem na dně.

„Chápeš to?“ ptala jsem se Pavla, který mě hladil po rameni a konejšil. Přikývl. Pavel to chápal. Pomalu se smiřoval s tím, že jeho dcera bude jediným potomkem v jeho životě. Měl aspoň ji. Já měla jen Pavla. Pozdě jsem začala litovat toho, že jsem v minulosti neposlechla Patrika. Dnes bychom měli dítě, možná dvě, a určitě byli šťastní.

Dlouho mi trvalo, než jsem se smířila s realitou. Připadala jsem si stará, nepotřebná, bez ženskosti. Dlouho jsem měla strach, že mě Pavel opustí. V té době jsem začala být protivná, náladová, žárlivá a podezřívavá. Kdykoli si měl vyzvednout dceru u své ex, kontrolovala jsem ho přes telefon. Bála jsem se, že zůstane u mámy svého dítěte a ke mně se už nevrátí. Vyvolávala jsem žárlivé scény, kdykoli kolem nás na ulici prošla žena či dívka mladší, štíhlejší nebo o chloupek krásnější než já. Když už jsem žárlila i na důchodkyni, která v nedaleké večerce prodávala pečivo, či na postarší pošťačku, Pavel mi dal ultimátum. Buď přestanu žárlit, sledovat ho na každém kroku, nebo mě opustí. Tehdy jsme si zaplatili krásnou exotickou dovolenou a dva týdny se věnovali jen sami sobě. V tu dobu jsem snad přišla k rozumu. Uvědomila jsem si, že muže u sebe neudržím, pokud se budu chovat tak, jak dosud. Smířila jsem se s osudem. Domů se vrátila nová, uvědomělejší a rozumná žena.

Žijeme spokojeným životem. Jsme spolu už osmým rokem a já se smířila s tím, že máme jeden druhého, a to je někdy víc, než mají osamělé maminky bez partnera ověšené dětmi. Jen malé Viktorce, Patrikově dceři, která už dávno není malá, vysvětluji občas, že pokud zaťuká štěstí, nemá na nic čekat a má mu otevřít dveře. Ono totiž někdy neklepe dvakrát.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete