Štěstí nezměříme

Když jsem potkala Petra, byla jsem hodně mladinká. Dá se říct, že přeskočila jiskra. Alespoň u mě to tak bylo.

„Jsi moje štěstí, které nikdy nepustím,“ říkal mi Petr, když jsme spolu asi po týdnu opouštěli kino.

Brzy si našeho randění všimli ostatní. Měla jsem ale už po maturitě, a tak jsem se nemusela stydět. Můj o tři roky starší přítel Petr už dokonce pracoval.

Myslela jsem si, že jsem něco špatného snědla. Od rána jsem zvracela a cítila jsem se unavená. Hned druhý den jsem zjistila, že čekám miminko. „Petře, já…jsem těhotná,“ řekla jsem svému milému o pár hodin později, když jsme seděli v útulné kavárně. Bála jsem se jeho reakce.

Petr vyskočil ze židle a přešel ke mně. Objal mě. „Budeme tři, miláčku,“ zvedl mě ze židle, lidi se dívali, ale nám to bylo jedno. Políbil mě, pak si opět sedl a řekl: „Budu šetřit na prstýnky.“ Tak takto přišla jeho žádost o mou ruku.

„Jsi krásná,“ říkal a hladil mě po stále se kulatícím bříšku. Ale já jen nervózně pozorovala ručičku váhy. Věděla jsem, že Petrovi se líbí štíhlé ženy. Pak se Vašík narodil. Byl to krásný, téměř čtyřkilový klouček.

„Jste to nejcennější, co mám,“ rozplýval se už můj manžel Petr.

Vašíček rostl jako z vody a Petr byl ten nejlepší táta, jakého jsem si pro svého syna mohla představit. Když měl Vašík tři roky, vrátila jsem se zpět do práce. Trápilo mě stále pár kil, které mi po porodu zůstaly, a tak jsem si řekla, že pracovní shon mi pomůže je sundat dolů. Můj den se přeměnil v maraton. Ráno, když Petr byl už dávno v práci, jsem utíkala se synem do školky, poté rychle do práce. Z práce jsem Vašíka vyzvedávala já, nebo má matka, pokud jsem to nestihla. Petr přišel pozdě odpoledne, pozdravil se se mnou, pohrál si se synem a šel na jedno nebo dvě piva s kamarády do hospody.

„Taky bych si ráda zašla s kamarádkou na kafe. Nemůžeš občas pohlídat Vaška a nejít na pivo?“ ptala jsem se opatrně svého muže.

„Podívej se ale, jak vypadáš. Měla bys sportovat. Proč nejezdíš na kole? Na něm máš sedačku, můžeš vzít Vaška s sebou. Rád Vaška pohlídám, ale sportuj a neseď,“ dostalo se mi odpovědi jednou. Podruhé mi můj muž připomínal, že v parku, kam vodím syna do dětského koutku, je krásná běžecká trasa. „Můžeš tam běhat, zatímco si malý hraje. Proč sedíš na lavičce?“ ptal se. A tak jsem začala být na sebe přísnější. Vynechala jsem večeře a doma jsem tajně cvičila při hudbě.

„Jsem tak tlustá?“ ptala jsem se kamarádky Moniky, když jsem za ní jednou přišla.

„Podívej se na můj špek,“ ukazovala mi Monika své břicho. Skutečně. Byla vždy útlá jako proutek, ale po dvou holčičkách se jí také břicho zakulatilo. „Ale tvému muži to nevadí,“ vzdychla jsem.

„Copak tě má na ukazování? Nepřeháníš? Určitě tě má Petr rád a něco si namlouváš,“ řekla Monika.

„Má mě vůbec rád?“, ptala jsem se, když si Petr hrál se synem v dětském pokoji a já chystala v kuchyni nedělní oběd. Petr vyhazoval syna do výšky, ten se hlasitě smál.

„Musím zhubnout!“, honilo se mi hlavou. Mám přece skvělou rodinu. Petr je ten nejúžasnější táta, máme krásný byt. Vše kazím jen já. A tak jsem z talíře pro sebe ubrala další brambor. Polila jsem brambory máslem. V tu chvíli se mi ozvalo za zády: „To nemyslíš vážně! Tolik másla? Pak máš být štíhlá.“ Podívala jsem se na svůj dezertní talířek. Brambor jsem měla méně, než můj malý syn, zatímco manželův velký talíř překypoval jídlem. Znechuceně jsem talíř odstrčila a šla místo oběda vytřít podlahu. Manžel se najedl, nakrmil syna a pak za mnou přišel do ložnice, kde jsem si mezitím začala číst knížku. „No tak, broučku, já to tak nemyslel.“ Naše udobřování skončilo milováním. Přesto jsem se znepokojením pozorovala své břicho. Bylo vždy ploché a teď se zakulatilo. Přestala jsem sladit kávu, ale váha mi dolů nešla. A tak jsem se objednala na cvičení. Chodila jsem jednou týdně cvičit do tělocvičny místní školy. Děti si maminky vodily s sebou, a tak nebyl problém brát s sebou i Vašíka. Poznal tam nové kamarády a já v rytmu hudby bojovala s postavou.

Asi jsem to ten den přehnala. Od rána jsem nejedla, v práci jsem měla fofr, rychle jsem vyzvedla ze školky syna a letěla jsem na cvičení. Bylo velké teplo a já navíc málo pila. Vašík utíkal za dětmi a já šla cvičit. Najednou se mi zamotala hlava, zavrávorala jsem a probrala jsem se na zemi. „Jsi v pořádku?“ ptala se mě Jana, má sousedka, která na cvičení také chodila. „Jen jsem nějaká slabá, dnes asi cvičení vynechám. Málo jsem pila,“ řekla jsem, napila se vody, kterou mi přinesla jedna z žen a Jana mě doprovodila domů. Vašík skákal po chodníku vedoucímu k našemu paneláku, Jana mě podpírala a já se snažila zhluboka dýchat. Na sobě jsem měla teplákovku, civilní oblečení schované v tašce. Cítila jsem se slabá na převlékání. Odemkla jsem byt a z naší ložnice slyšela podivné zvuky. Nebylo pochyb, o co jde. Janu jsem poprosila, aby Vašíka pohlídala před bytem a vešla jsem do ložnice. Přistihla jsem svého muže s hubenou mladou holkou v naší posteli.

„Vypadni!!!“, ukázala jsem ke dveřím. Holka, asi o pět roků mladší a nejméně o deset kilo lehčí, než já, na sebe narychlo naházela pár hadříků, do kterých bych se nikdy nevsoukala, a proklouzla ven. Za ní se protáhl Petr. Žádné vysvětlování, žádná prosba o prominutí. Stála jsem tam bledá, rozcuchaná v příšerné teplákové soupravě, zatímco má vetřelkyně v lesklém oblečku mizela v dáli a můj muž ji následoval. Zaslechla jsem z chodby svého syna, který nadšeně vítal tatínka. Petr ho políbil a šel ven za svou zářící hvězdou.

Rozvod nedal na sebe dlouho čekat. Asi bych Petrovi odpustila, kdyby přišel a požádal o prominutí své viny. On ale o nic takového nežádal. „Nemůžu si pomoct, nemůžu být s tlustou ženskou. Miluji Věrku a chci s ní být,“ řekl mi klidně, když se po dvou dnech vrátil domů. Rozvedli nás na tři stání a já zůstala sama s Vaškem. Petr Vašíka pravidelně navštěvuje. Je stále skvělý táta. O prázdninách si ho bere k sobě na měsíc. Se svou přítelkyní Věrou má další dítě, malého chlapečka. A já, když je potkávám v ulicích našeho města, málem pukám vzteky. Nová přítelkyně mého bývalého muže po porodu ještě víc zhubla. A Petr mi jednou řekl: „Teď mám, co jsem vždycky chtěl. Taky jsi taková byla.“ Byla, ale v době svého mládí, před porodem. Nemůžu za to, že jako většina žen jsem po porodu malinko přibrala. Ale už se tím netrápím. Mám svého syna. Jednou mi Vašík po návratu od svého tatínka řekl: „Maminko, my tu máme pěkně uklizeno a moc dobře vaříš a pečeš. U táty je nepořádek a teta Věra nevaří. Mají na oběd jen zeleninu a vůbec nejedí pizzu.“

Můj bývalý muž a jeho nová rodina vypadají sice v ulicích našeho města jako z propagačního katalogu na nej rodinu, a přesto by můj syn nebyl u nich spokojený. Nedá si pizzu, nemá tam teplé jídlo a nemá tam pořádek, jaký má doma. A tak to asi mělo být. Láska se přece nedá odměřit váhou nebo změřit na centimetry? 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10