Štěstí v neštěstí

Ještě loni jsem pracoval v továrně na dělnické pozici. Místo jsem přijal jako z nouze ctnost, a sice proto, že mi nic jiného nezbývalo. Firma, ve které jsem pracoval jako programátor, ukončila svou činnost. Hledal jsem původně práci podobnou, protože mám vysokou školu a věnuji se programování a mediální komunikaci, v našem kraji jsem ale uplatnění nenašel. A proto jsem přijal místo dělnické s tím, že časem seženu to, co hledám. No, a ve fabrice jsem už strávil téměř dva roky.

Měl jsem prodlouženou pracovní smlouvu na další rok, a stále byl nespokojený. Plat byl ucházející, ale práce mě nenaplňovala. Delší dobu jsem trpěl bolestí zad. Přežil jsem zimu a mírnil bolest zad analgetiky. Připadal jsem si už jako narkoman. Všichni o mém problému věděli, nedalo se to ututlat.

S mistrem, který byl mým nadřízeným, jsem se nemusel, ba přímo nesnesl. On nemohl rozdýchat, že mám vyšší vzdělání než on, a pořádně se po mně vozil. Já se nejdřív snažil vycházet mu vstříc, časem jsem ale pochopil, že můj nadřízený dělá vše proto, aby mě ponížil a dal mi najevo, že je služebně výš. Pověřoval mě úkoly, které ostatní odmítali vykonávat, a náramně se bavil tím, jak je pro mě namáhavé je splnit. To vše mělo neblahý vliv na má záda. Až jednoho dne v únoru přetekla má trpělivost. Kolega mi dávno říkal, abych šel k lékaři a zůstal doma na nemocenské, a já ho konečně poslechl. Neurolog mě vyšetřil a nabídl mi nemocenskou, protože jsem trpěl silnou blokádou. Přijal jsem ji, ač nemoci jinak přecházím. Měl jsem toho v práci už dost.

Nemocenskou jsem si náramně užíval. Pořádně jsem se prospal a věnoval se rodině. Můj lékař mi navíc nabídl velkorysé vycházky, a tak mi nic nescházelo. Až na tu bolest. A přišla korona. Rehabilitace, na kterou jsem čekal, byla uzavřena, saunu, která mi na záda pomáhala, mi také zavřeli, a později uzavřeli už i bazény. A tak jsem si vyhledal cviky na páteř alespoň na internetu.

Vliv pandemie dopadl i na firmu, ve které jsem pracoval. Můj kolega mě informoval, že z organizačních důvodů firma nebude prodlužovat pracovní smlouvy, které nejsou na neurčito, protože chce snížit stav zaměstnanců. Do této kategorie jsem spadal i já, a smlouva mi končila zhruba za měsíc. Já byl ale zatím na nemocenské.

Můj lékař z obavy z nákazy přestal ordinovat. Když jsem se s ním telefonicky spojil, oznámil mi, že když jsem na nemocenské, bude mi ji prodlužovat, dokud opět nenastoupí do práce. Sám mi pak zavolá. Pro mě jen dobře, říkal jsem si. A tak místo měsíce na nemocenské jsem strávil v roli pacienta víc než půl roku. Pracovní smlouva mi dávno skončila, ale nemocenská běžela dál a já měl možnost v klidu hledat nové místo. Jenže uprostřed pandemie se místo hledá mnohem hůře, než mimo ni. Když se můj lékař vrátil do zaměstnání a domluvili jsme se, že nemocenská trvala už dlouho, ukončil mi ji a já z nedostatku příležitostí přijal práci dobrovolníka. Nemocnici, která nutně potřebovala každou volnou ruku, mám dvě minuty cesty od domu. Prakticky na ni vidím z okna. Uvědomil jsem si, že je lepší pomáhat druhým, než sedět doma a mít ruce v klíně. Manželka mě sice zrazovala, měla strach, že se nakazím a nemoc přinesu domů, ale já jsem Beran a podle tohoto znamení mám svou hlavu. Navíc jsem nepracoval na covidovém oddělení, ale na chirurgii, kde kvůli nákaze ubylo zdravotníků a ostatní byli v karanténě. Byl jsem konečně užitečný a opět mezi lidmi.

Po měsíci dobrovolnické činnosti se v nemocnici zhroutil počítačový systém. Správce počítačové sítě byl ovšem covid pozitivní a ne zrovna v dobrém stavu. Nikdo si nevěděl rady a hrozilo, že bude omezená nejen plánovaná, ale i neodkladná péče. A to vše jen proto, že se nepodařilo počítače zprovoznit. Inu, žijeme ve virtuální současnosti a bez počítačů to nejde.

„Možná bych mohl pomoci,“ osmělil jsem se.

„A vy to umíte?“ zeptal se mě primář oddělení.

Když jsem mu osvětlil, jaké mám vzdělání a co jsem vše dělal, hleděl na mě překvapeně. Asi nemohl pochopit, co dělám v nemocnici mezi dobrovolníky.

Vše musel schválit ředitel. Počítače nesly choulostivá data, a k nim nemohl mít přístup každý. Toto byla ale výjimečná situace. Zkrátka a dobře, bylo mi dovoleno se pokusit o nápravu, a to se zdařilo.

Bez problémů jsem nahodil celou počítačovou síť a navrhl pár úprav, které by činnost zrychlily. Ředitel byl překvapen, pan primář mi chlapsky potřepal rukou po rameni a jelo se dál.

Uběhlo pár dní a přišla informace, že správce počítačové sítě se do nemocnice již nevrátí. Nechal se přeřadit do nemocnice na Slovensku, odkud pocházel. V koronavirové době si uvědomil, že je pro něj důležitější být s mámou a tátou a další rodinou. Požádal proto o uvolnění.

Kdo ale nastoupí na jeho místo? Pan ředitel měl jasno. A tak jsem z pouhého dobrovolníka povýšil na místo ve svém oboru. Ve volném čase rád pomáhám s nemocnými a dělám zároveň práci, která mě baví a tu, která je potřeba. Do práce to mám kousíček, prakticky na ni vidím z okna.

A tak, ač bych se bez pandemie milerád obešel, já na ní zatím vydělal. Byl jsem na nemocenské mnohem déle, než by mi to umožňoval lékař mimo tuto dobu a našel jsem konečně práci snů. O špatnou práci jsem přišel později, než ti, kterým končila pracovní smlouva až po mně. I se zády mi v mém novém zaměstnání pomohli. A primář chirurgického oddělení se stal mým kamarádem. Už se těším, až se otevřou restaurace, že si spolu zajdeme na pivo.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete