Můj vztah s matkou

Často se objevují v časopisech články na téma „Maminka“. Jsou různé, jednou o krásném vztahu na celý život, jindy zase naopak. Můj vztah nebyl nikterak pěkný, bohužel, naopak. Ani jako malé dítě si nepamatuji, že by mě moje matka pohladila, pochválila, nebo mi řekla vlídného slova. Již v deseti letech jsem se musela starat o domácnost, nechala mě nosit 25litrové konve s vodou, neboť v našem domě nebyla zavedena voda. Její kamarádky ji prosily, aby mě nenechala takto dřít, že bych také nemohla mít v budoucnu děti.

Odpověděla jim: „Já jsem pracovala taky těžce, tak ať ona taky tak pracuje“. Přitom jsem měla ještě tři bratry, kteří tuto těžkou práci mohli vykonávat. Jako dospívající dívku mě také na nic nepřipravila, o ničem mě nepoučila. Pamatuji si jako dítě ve škole, že jsem velice záviděla spolužačkám, když o svých maminkách vyprávěly, jak si s nimi rozumějí. Mě nic takového nepotkalo. Uvažovala jsem, jak bych odešla z domova, pokud by se mi nepřihodilo takové štěstí, že mě potkalo štěstí -  vdát se za hodného muže. Bydleli jsme na samotě a já ani jako dospělá nesměla nikam chodit.

Díky kamarádce z vedlejší vesnice, která moji matku moc poprosila, aby mě pustila na vesnickou zábavu, jsem se seznámila s mým manželem, s kterým jsem již 43 let. V manželství mi spíše záviděla, přitom byli rodiče na nás finančně závislí, stále si půjčovali peníze od nás, neboť neuměli s penězi hospodařit. Častokrát v životě jsem se s tím trápila a stále více si uvědomovala, že moje děti nesmí mateřskou lásku postrádat, dala jsem jim všechnu, co jsem v sobě měla.

Po svatbě jsem se z domova odstěhovala, podařilo se nám získat byt a žít si svůj život. Bylo to pro mne úžasné vysvobození. Čas plynul a s matkou jsme se přestali stýkat. Manžel jí řekl, co si o ní myslí a vždy se jenom rozbrečela a nedokázala nijak odpovědět.

Když však bylo nejhůře, vždy bratři zavolali, že je matka v nemocnici a já i přesto všechno za ní chodila. Uznávala spíše cizí lidi (kamarádky) než mě. Před několika lety za nepříjemných okolností v nemocnici zemřela a já jsem zkolabovala. Když odcházela ze života, rvalo mi to srdce. Možná v sobě tu mateřskou lásku neměla, musela jsem všechno odpustit, jinak bych nemohla v klidu žít. Dneska se vzorně starám o její hrob a kdybych ji tu měla a chtěla si s ní o všem promluvit – neuspěla bych. Přesto na ni vzpomínám, přeci jenom to byla matka, která mi dala život. 

Moje rodinné vztahy jsou zcela jiné, vzájemné porozumění, pohoda, vstřícnost a spousty lásky, nejen té mateřské.

Konatovka - čtenářka
ChytráŽena.cz