Synovo štěstí je to nejdůležitější

Když měl můj syn Vítek pět let, zemřel mu tatínek. S Martinem jsme byli šest let manželé a Víteček byl náš vytoužený. Nemoc, kterou manžel onemocněl, zkrátila jeho mladý život a nám odstartovala nelehké období. Ač jsem se snažila synovi všemožně vynahradit tatínka, přece jenom jsem byla sama, měla jsem jen dvě ruce, a hlavně – můj muž mi chyběl čím dál víc. Naučila jsem se vše dělat automaticky a sama. Naštěstí mi v zaměstnání vyšli vstříc a upravili mi pracovní dobu tak, abych zvládala práci a péči o syna. Přesto to byl strašný kolotoč. Díky němu jsem si ani neuvědomovala, jak rychle můj syn roste.

Syn nastoupil do školy a já měla trochu víc soukromí. Vítek po škole docházel do družiny a dvakrát týdně chodil do hokejového kroužku. Lásku k hokeji zdědil po svém otci. Martin roky aktivně hokej hrál a Vítka už jako maličkého několikrát vzal na stadion. 

Vítek byl tolik podobný svému otci! Stejně jako on měl respekt z vody, a ač jsem se snažila v létě brát ho na koupaliště, nikdy si k vodě nenašel kladný vztah. Vítek rád běhal, chodil na hory a miloval hokej a míčové hry. A tak jsem se snažila podpořit ho v jeho zálibách. Byl pro mě vším, ale já si začala uvědomovat, že to tak není správné. Už i v zaměstnání se mě začali ptát, jak dlouho budu čekat s tím, abych si našla nového partnera. Nikdy mě ani nenapadlo soustředit se sama na sebe. Vítek ale rostl a mně bylo víc a víc smutno. Stále jsem byla ještě mladá žena. Vítek měl osm let, stával se víc samostatný, vyhledával kamarády a já byla častěji doma sama. Buď byl syn v kroužku, nebo o víkendech přespával u kamaráda bydlícího za městem v domku. 

Volný čas jsem vyplňovala většinou úklidem, nebo jsem se domluvila s kamarádkami, že se projdeme, zajdeme na nákupy nebo na bazén. Já na rozdíl od svého muže i syna velmi ráda plavala. Na bazéně jsem jednoho dne potkala také Vladimíra. Vladimír byl o osm let starší než já, měl už velkou dceru, která žila se svou matkou, a hledal si po rozvodu novou partnerku. Když se dozvěděl, že jsem vdovou, ihned se začal o mě ucházet. Vladimír byl podnikatelem, navíc poměrně známý v našem městě. Jedna z mých kamarádek u něj dlouhé roky pracovala. A tak jsem věděla, že jeho firma dobře prosperuje a Vladimír je považován za slušného zaměstnavatele.                        

Nikdy jsem se nesoustředila na majetek. Byla jsem sice po smrti manžela na vše sama, měla jsem ale vdovský důchod a dobrou práci, syn měl sirotčí důchod, a tak peníze byly tím posledním, na co jsem si mohla stěžovat. Vítkovi ale chyběl tatínek. Viděla jsem, s jakým nadšením mluví o otci svého kamaráda, kde čas od času přespával. Strejda, jak ho Vítek důvěrně oslovoval, ho učil chlapské věci, na které já nestačila. Byl to prostě chlap. 

A tak jsem se Vladimírovu zájmu nebránila a kdykoli to bylo možné, něco jsme spolu podnikli. Po čase se Vladimír nebránil tomu, aby poznal mého syna osobně. Vídali jsme se už rok a docela jsme si rozuměli. A tak jsme vymysleli výlet na hory. Vítka jsem na vše připravila. Bylo léto, půjdeme na výšlap a můžeme přespat i na horské chatě. Ta byla, samozřejmě, dávno zajištěná. Vladimír nenechal nic náhodě.

Den byl jako korálek. Svítilo slunce a my si cestou trhali borůvky a maliny. Vladimír galantně nesl těžký batoh. Konečně jsme byli na chatě, kde jsme se ubytovali, a Vladimír nás pozval na večeři. Zdálo se, že si Vladimír s Vítkem rozumí. Jen druhý den se to trochu pokazilo, když Vladimír navrhl, že bychom mohli zajet na nedaleké koupaliště, a Vítek byl, samozřejmě, proti. Vladimír nechápal, proč malý kluk nemá rád vodu jako my dva. Byl zvyklý se mnou chodit pravidelně plavat a nechápal, proč jsem svého syna nevedla k lásce k vodě. Neuměl pochopit, že Vítek je osobnost a má své vlastní priority. Ten den jsme na přání Vladimíra na koupaliště šli a Vítek proseděl den na dece ve stínu, vzdorovitě špulíc pusinku a dávajíc najevo, jak ho ten čas unavuje. Vladimír byl ale nadšen, že jsme si zaplavali alespoň my dva.

Vrátili jsme se domů a já zůstala s Vladimírem i nadále v kontaktu. Když to šlo, zašli jsme si společně na bazén. To byl Vítek s kamarády, nebo v kroužku, případně ve škole. Jeho jsme totiž na bazén už nedostali.

Těsně před desátými narozeninami mého syna se v zaměstnání objevil nový klient. Byl jím mladý Pavel. Byl to veselý chlapík, s kterým jsem si neskutečně rozuměla. Když mě jednoho dne pozval na kávu, váhala jsem. Všiml si toho, a pohotově se zeptal, zda jsem zadaná. Pokrčila jsem rameny. Znala jsem Vladimíra sice rok, měli jsme ale víc přátelsko-milenecký vztah, než skutečný partnerský. Ano, po čase jsem byla pozvána k Vladimírovi domů, kde měl svůj vlastní bazén i saunu, a nezůstalo jen u toho. Od té doby jsme se u Vladimíra často scházeli. Rozuměli jsme si v intimní sféře, jako s Martinem to ale nikdy nebylo. Vladimír byl bohatý a nedělalo mu problém koupit mi občas nějaký dárek, pozvat mě na večeři apod., ovšem necítila jsem k němu lásku, spíše jen sympatii. A stále mi něco chybělo.

A tak jsem Pavlovi vysvětlila, že mám takový nezávazný vztah. Zaváhal. Pavel byl sám, svobodný, neměl děti. Jak jsem se později dozvěděla, měl jako kluk vážný úraz a děti mít nemohl. To byl asi důvod toho, že byl dosud svobodný. S Pavlem jsem nakonec na kávu šla. Ten večer byl úplně jiný, než s Vladimírem. Dychtivě mě poslouchal, vyptával se na mého syna a chtěl vědět každý detail našeho života. Ptal se také, jestli bych chtěla ještě v budoucnu dítě.

„Vítek má deset let. Když to nepřišlo doteď, jeden syn stačí,“ odpověděla jsem upřímně. Pavlovi se viditelně ulevilo. A tak jsem se začala vídat i s Pavlem. Od mého seznámení s Pavlem jsem se s Vladimírem přestala intimně stýkat. Zpočátku si toho snad ani nevšiml, později mu to ale začalo vadit. A tak jsem se začala vymlouvat na bolesti hlavy a další neduhy, a on to zpočátku skutečně bral.

Muselo se to jednou stát. Šla jsem s Vítkem po městě a potkali jsme Pavla. Pozdravil mě se širokým úsměvem.

„A, tady je budoucí nadějný hokejista,“ pronesl směrem k mému synovi. Myslela jsem si, že Vítek jen pozdraví. Ten se ale dal s neznámým mužem do řeči. Ochotně si vyprávěl o hokeji a svých zálibách, a já se teprve nyní dozvěděla, jak moc Pavel tomuto sportu rozumí.

Po návratu domů se Vítek často na Pavla ptal. Dokonce ho napadlo, když jsme opět měli jet na hory, Vladimír byl pracovně mimo město, že by nás ten můj známý mohl doprovodit. A tak jsem to Pavlovi navrhla. Byl nadšen. Byl to jen malý výšlap, na který jsem se synem chodila často. Tentokrát to ale bylo jiné. O Vítkovi jsem ten den prakticky nevěděla. Celý den se mu věnoval Pavel. Smáli se a měli si pořád o čem povídat. Vítek úplně pookřál. I já si s Pavlem hodně rozuměla. Bylo to úplně jiné, než s Vladimírem. Ač byl Pavel obyčejný dělník bydlící v malém bytě, na rozdíl od Vladimíra, bohatého podnikatele s velkým domem, s Pavlem jsem se dokázala upřímně smát a chovat se přirozeně. S Vladimírem to bylo stále o tom ho reprezentovat a vypadat jako dáma.

O mém přátelství s Vladimírem i Pavlem vědělo několik mých kamarádek. Všechny do jedné mi doporučovaly, abych začala skutečný vztah s Vladimírem, který nás lépe zajistí a „je za vodou“. Přesto mé srdce bylo na straně toho druhého. S Pavlem jsem se cítila lépe. A co víc, s Pavlem se cítil lépe především můj syn. Tehdy slavil Vítek už jedenácté narozeniny a byl to jeho nápad, pozvat na oslavu oba známé. To už o sobě oba věděli a věděli také, že se rozhoduji pro jednoho z nich. A tak v sobotu se slavilo s Vladimírem a v neděli přišel na návštěvu Pavel.

V sobotu nás pozval Vladimír na oběd do luxusní restaurace. Mezi dary pro Vítka byly i nové moderní plavky a permanentka na bazén. Vladimír asi doufal, že tak Vítka přesvědčí a změní k obrazu svému. Nepochodil. Vítek přijal dary vlaze a doma je navždy odložil.

Neděli jsme strávili v zoo. Vítek miloval od malička zvířata a do zoo chodil rád. To Pavel, který se o něj zajímal, dobře věděl. A tak nebylo překvapení, když dostal od Pavla nové pohorky a vybavení na hokej. Pavel si všiml, že syn z dosavadní výbavy dávno vyrostl, a tak syna překvapil darem, který Vítek náležitě ocenil. Ten den byl asi tím, který rozhodl.

Krátce po synových narozeninách jsem se s Vladimírem rozloučila. Vysvětlila jsem mu, že syn a jeho zájmy jsou pro mě víc, a vrátila jsem mu permanentku na bazén, kterou syn nikdy nevyužil. Vladimír to přijal s grácií. Byl sice smutný a nabídl mi, že když budu potřebovat, kdykoli mi pomůže, ale nechal mě odejít cestou, kterou jsem si vybrala. S Pavlem jsme se vídali ještě rok, a poté jsme usoudili, že by nebylo špatné žít společně. Pavel se přistěhoval do našeho většího bytu a svůj menší pronajal. Po dvou letech, kdy jsme usoudili, že nám náš společný život plně vyhovuje, se Pavlův byt prodal, dali jsme úspory dohromady a koupili malý domek za městem.

Dnes je syn už dospělý a rok žije s přítelkyní. V domečku za městem, kde žiji spokojený život s Pavlem, vždy najde svůj pokoj a otevřenou náruč nás dvou. Pavel si s Vítkem hodně rozumí. Někdy, když ty dva pozoruji, si říkám, že to musel být snad Martinův plán… seslat na zem Pavla místo sebe. Pavel ve Vítkovi našel syna, kterého nikdy nemohl mít, a Vítek náhradního tátu.

A já jsem ráda, že jsem nedala na rady kamarádek a rozhodla se pro dobro svého syna.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10