Tajemné minuty života

Přemýšleli jste někdy o tom, co bude po vaší smrti? Kdo by přišel na pohřeb, komu byste chyběli, a kdo by jen mávl rukou a vzal na vědomí, že už nejste? Já tak uvažovala poměrně často. Snad proto, že žiji nějakou dobu sama, že už nemám tolik přátel, nebo rádoby přátel, jako jsem mívala kdysi.

Před časem mě začal pobolívat kotník. Zcela nepatrně, občas v něm píchlo, křuplo a někdy jsem nemohla chvilku udělat ani krok. Po čtyřicítce mě bolívala i kolena, pak obě achilovky. A tak jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Zkrátila jsem délky občasných výletů na hory, ale po městě jsem chodila nadále často, daleko a rychle. Jednoho dne mi kotník nepatrně otekl.

„Musím to rozchodit.“, řekla jsem si a denně chodila dál po městě dvacet i víc kilometrů. Můj pes to vítal, snad i má postava, ale kotník protestoval. Změnila jsem práci a najednou jsem měla vyšší zátěž i v zaměstnání. Vstávala jsem v době, kdy každý normální člověk ještě spí, jezdila daleko do zaměstnání a celý den byla na nohách a nosila těžké předměty. Po dvou dnech ouvej…kotník natekl do obřích rozměrů, přidala se vysoká horečka a v noci jsem nemohla usnout. V bolestech jsem pod léky, jejichž dávkování jsem překročila, vydržela ještě dva dny, a poté jsem se belhala pro pomoc k lékaři. Má obvodní lékařka měla odpolední. Ortoped ten den neordinoval. A já musela něco dělat. Věděla jsem, že další den v práci nezvládnu. A tak jsem s obtížemi ráno nastoupila do autobusu a dojela k nemocnici. Na zastávce mi naštěstí při vystupování pomohl jeden cestující a trpělivý řidič vyčkal, až se odbelhám z nástupního prostoru autobusu. Z posledních sil jsem stanula u okénka na chirurgii, kde jsem ve zkratce vysvětlila, co mě trápí.

„Spadla jste?“ zeptal se mě lékař, když jsem po dvouhodinovém čekání stanula v ordinaci. Motala se mi hlava, tekl ze mě pot a v uších mi hučelo.

„Ne. Jen jsem doma při bolestech jednou omdlela,“ přiznala jsem. U mě dost častý problém. Po prodělané těžší nemoci v minulosti ve chvílích vyčerpání nebo těžší nemoci omdlévám.

„A proč jste přišla sem, když jste nespadla? Pod chirurgii nepatříte!“ vyštěkl doktor vyčítavě.

„Protože nemůžu chodit!“ vysvětlila jsem ve stejném tónu.

„Ale sem se chodí s úrazy. Mezitím jsem mohl ošetřit někoho, kdo spadl,“ oponoval lékař.

„Ale já už nemůžu. Nemůžu chodit,“ rozbrečela jsem se.

„To jste měla jít k praktickému lékaři.“

„K praktickému? K tomu, který léčí angínu, chřipku nebo virózu? Copak on má něco, co mi nohu zpevní? Copak on mi zrentgenuje kotník?“ byla jsem zoufalá.

Ten den jsem se žádného rentgenu nedočkala ani na chirurgii.

Ve chvíli, kdy lékař pochopil, že se už vlastními silami z nemocnice nedostanu, se mě zeptal:

„Tak já vám něco dám. Chcete sádru?“

„Jak, sádru? Chci vědět, co mi je a jak se toho zbavit,“ kňučela jsem bolestí.

„Běžte k obvodnímu lékaři, a ten vás musí poslat tam, kde to zjistí,“ radil neochotný lékař.

„Já bych ráda šla, ale nejde to!“ brečela jsem už naplno. V uších mi šumělo, šel na mě další kolaps.

„Mám si lehnout pod auto, abych patřila na chirurgii?“ zeptala jsem se.

„Tak já vám napíšu něco, co vám pomůže, abyste došla k lékaři. Chcete dlahu, ortézu, berle nebo francouzské hole?“ ptal se lékař znovu.

„Mně to je jedno. Stejně nevím, co mi je, tak ani nevím, jak se to léčí,“ zhodnotila jsem situaci. Nakonec jsem si přece jen vybrala. Nemocnici jsem opouštěla s ortézou na kotníku za pomoci dvou francouzských holí.

Odpoledne jsem se opět belhala ke své praktické lékařce. Ta mi vystavila nemocenský lístek bez toho, aby mě pouhým očkem zahlédla. Na středisku slavil jeden z lékařů narozeniny a paní lékařka tam musela být. A tak jsem dvě hodiny čekala v čekárně plné kašlajících, kýchajících a jinak nemocných pacientů. Když se paní doktorka konečně vydala k ordinaci, zářila jí očka a v ruce si nesla zákusek a skleničku se sektem. Nebylo pochyb, že to není ten den první sklenička. Zdravotní sestra jí podala strohou zprávu z chirurgie, lékařka mi vypsala nemocenský lístek a já se bez opuštění čekárny mohla šourat opět k domovu. Následující dva dny jsem jen spala. Bylo pro mě obtížné dojít si i na toaletu. V noci mi stoupaly horečky ke čtyřicítce a já bolestí nemohla vydržet. Zkombinovala jsem veškeré léky od bolesti, které jsem doma měla, přestože normálně léky proti bolesti neužívám. Ale nic nezabralo. Následoval další kolaps a já se po dvou dnech vydala opět k lékaři. Nevlezla jsem s oteklou nohou v ortéze do ničeho, a tak jsem si na bolavou nohu nakonec navlékla synovu obří gumovou botu velikosti 45. I tak mi do ní vlezla jen špička. Zpocená jsem dorazila k nejbližšímu ortopedovi. Ten den tam nebyl, v ordinaci byla jen zdravotní sestra.

„Potřebuji pomoc, už nemůžu udělat ani krok,“ zachrčela jsem k sestře.

„Lékaře tu nemám, musíte jinam,“ řekla sestra.

„Kam?“, brečela jsem.

„Na chirurgii, k praktické lékařce, nebo k jinému ortopedovi,“ sdělila mi.

„Ale já nikam nedojdu. Na chirurgii prý nesmím, když jsem nespadla,“ řekla jsem. Praktičtí lékaři jsou ve stejné budově, a tak jsem se i tam došourala. Bylo před Velikonocemi a na všech dveřích visela shodná cedulka:

„Z DŮVODU NEMOCI LÉKAŘE NEORDINUJEME.“

Bylo mi jasné, že na středisku nevypukla epidemie, aby jí neodolal žádný z lékařů. Jednoduše měly nastat dny volna, a tak si je lékaři úmyslně prodloužili. Ale já už nemohla nikam. Hlava se mi motala, zvedal se mi žaludek od bolesti, byla jsem úplně mokrá, jak jsem se potila v záchvatu bolesti a horečky. Sesunula jsem se na jednu ze židlí v prázdné čekárně, a tam jsem se rozbrečela. Asi nade mnou stál nějaký strážný anděl, ale jedny dveře se nakonec otevřely. Nevšimla jsem si, že na ordinaci mladého lékaře, pod kterého nepatřím, nevisí ona cedulka o vypuknutí smrtelné epidemie. Právě tyto dveře se otevřely.

„Co je vám?“ ptala se mě zdravotní sestra a táhla mě do ordinace. Lékař zhodnotil můj stav, nechal mi píchnout injekci, která nezabrala, napsal mi hromadu léků, které by měly na zánět zabrat, a po zjištění, že se nic nezměnilo, zavolal sanitku a já byla převezena do nemocnice. Až zde mi dali infuzi, která částečně utlumila bolest v noze. Doslova jsem cítila, jak mi noha splaskává, a bolest byla mnohem snesitelnější. Sanita mě převezla domů a já užívala léky dle rady lékaře. Přesto jsem dvě noci nespala. Noha mi natekla do obřích rozměrů a já jednu z nocí strávila s nohou ve vaně. Lila jsem na ni ledovou vodu ze sprchy, až se mi noha celá kroutila v křeči. Když jsem k ránu ulehla do postele, zjistila jsem, že mám nateklé ruce, krk a i obličej jsem měla celý zduřelý a lesklý. Nacvakala jsem na mobilním telefonu číslo na rychlou záchrannou pomoc, pro případ nejhoršího, a snažila jsem se usnout. Ovšem to se nepodařilo. Nevím, co mě to napadlo, ale vydala jsem se nakonec k nemocnici o francouzských holích po svých. Dvakrát jsem spadla, potřetí jsem se už nepostavila.

Z bezvědomí, do kterého jsem upadla, jsem se probrala až v nemocnici po třech dnech.

Vůbec nevím, jak jsem se do nemocnice dostala. V okamžiku, kdy jsem se opět probrala, jsem byla neskutečně unavená. Připadala jsem si, jako bych právě absolvovala výstup na Mount Everest, a to jsem tři dny v kuse spala v posteli a potácela se někde mezi životem a mrtí.

Jediné, co si pamatuji z těch chvil těsně po probrání se k vědomí, byl naprosto živý sen o mém mrtvém dědovi. Je to poslední příbuzný, který mi zemřel. V těch chvílích, kdy mi nebylo právě nejlépe, se mi zdálo, že jsme u dědy a společně zdobíme celý dům. Venku byla zima, padaly sněhové vločky, a my zdobili větvičky na Vánoce. Byla jsem ráda, že dědu opět vidím, a hrozně se mi nechtělo ho opustit. Pak tam proběhl můj první pejsek, kterého jsem si pořídila dávno po smrti mého dědy, a který už také, bohužel, zemřel. Byli tam lidé, kteří na mě křičeli, ať z domu odejdu a nezůstávám tam, ale já jsem nechtěla. Usilovně jsem se snažila, abych mohla u dědy zůstat. A právě v těchto chvilkách jsem se probrala.

Počítám, že tak týden jsem byla mimo realitu. Mezitím proběhly Velikonoce. Léčba zánětu v noze začala zabírat, otok se zmenšil, i bolest byla daleko snesitelnější, a mě sanitka převezla k domácímu ošetřování. Jediný, kdo byl celý týden při mně, byl můj taťka. Mamka nic nesměla vědět kvůli své vážné nemoci a sestra věděla také jen část z toho, co se se mnou děje. Můj dospělý syn si nevzpomněl ani na to, aby mi poslal zprávu k jarním svátkům, a tak nemohl tušit, že jeho máma už nemusela žít. Jediný, kdo ještě něco věděl, byla má kamarádka. Přišla ke mně den před tím, než mě odvezli do nemocnice. Ten den jsem jí dala telefonní číslo na kamarádku.

„Kdyby se se mnou něco stalo, tak jí dej vědět,“ požádala jsem ji. Brala to jako srandu, ale mně bylo tak zle, že jsem to myslela vážně.  A kamarádka skutečně pár známých informovala. Nebyl ovšem vůbec nikdo, kdo by přijel, informoval se, zajímal se o tom, co se mnou je.

Každý z nás se asi přeceňuje. Představuje si spoustu sklíčených a nešťastných lidí, kterým by chyběl, kdyby se náhle vytratil ze života. Já ale pohlédla nechtěně a nečekaně pravdě do očí. Nebyl nikdo, komu bych asi chyběla, vyjma mé rodiny. I schránka zůstala prázdná, žádná pohlednice. V domácím ošetřování mi pomáhal opět jen můj táta. Nosil mi nákupy, otvíral prázdnou schránku, kdyby náhodou do ní někdo přece jen poslal pohlednici nebo dopis a celou dobu se staral o mého psa.

Byl tu i dnes. Jsem stále na nemocenské. Otok se snížil, bolest také. Chodím ještě o holích a mám mírnou bolest v noze. Jsem jako na začátku, kdy jsem v takovém stavu jezdila do práce. Jen s tím rozdílem, že jsem stále na nemocenské, obohacená o hořkou zkušenost, že až jednou zemřu, určitě nebudu nikomu chybět. Nikomu, vyjma táty, mámy a mé vlastní sestry…