Techničtí antitalenti

Já i můj manžel jsme šedesátiletí důchodci, kteří už potřebují na čtení brýle a delší čas na čtení návodu. To je důležitá informace pro začátek vyprávění o tom, jak jsme nemožní. Když nám po jedenácti letech vypověděla službu mikrovlnná trouba, rozhodli jsme se, že ji hned půjdeme koupit.

Vešli jsme do prodejny, rozhlížíme se, kde bude náš požadovaný sortiment a ihned se nás ujal prodavač. „Mohu vám pomoci?“ zeptal se s úsměvem. Byla jsem ráda, že nemusíme bloudit po prodejně a zvesela jsem  odpověděla: „Jistě a budeme rádi. Víte, potřebuje mikrovlnnou troubu, takovou lehce ovládající, prostě pro nás. Jen nám stačí, když bude ohřívat a kterou byste nám doporučil.“ 

Prodavač se usmál a vedl nás na konec prodejny. Postavil nás před regál, kde byl velký výběr požadovaného zboží. Jezdíme očima po značkách a nevíme kterou. Prodavač nám začal automaticky povídat, co která mikrovlnná trouba umí. Naslouchali jsme jako žáčci v první třídě a pak nám doporučil dvě značky. Rozhodli jsme se pro bílou barvu a známou značku. Doma jsme si mikrovlnnou troubu rozbalili a postavili na své místo. K ruce jsme si vzali návod a začali ho studovat. „Počkej, tady na dvířkách je to asi nalepené, ne?“ upozornil mě manžel. „To víš, že jo, to musíme odlepit,“ a nehtem jsem se pracně snažila odlepit reklamní nálepku. Povedlo se, a proto jsme pokračovali ve čtení návodu.  „Tady ten čudlíček je STOP,“ ukazuje prstem manžel na  knoflík. „No to vidím, ale jak se nastaví čas, to mě zajímá,“ mračím se, protože mě začalo znervózňovat manželovo čtení nepodstatných věcí v tomto momentu, kdy nevíme, jak ji zapnout a ohřát jídlo. „Tak hele, máme zmáčknout tento knoflík a držet pět vteřin,“ mačkám knoflík a držím zhruba pět vteřin. „No a teď to musí blikat.“ „Bliká čas,“ oznamuji manželovi, který  je zabořený do čtení návodu. „Teď musíš otáčet knoflíkem, až se ti posune na požadovaný čas. Pak to potvrdíš a znovu opakuješ,“ čte manžel a já hlásím: „Otáčím knoflíkem, čas bliká, ale hodiny se neposouvají, je tam pořád 10:40…,“ konstatuji. „Tak děláme něco blbě.“ Znovu opakujeme proces, vypínáme elektřinu, zapínáme elektřinu, mačkáme knoflík a držíme pět vteřin, opět hodiny blikají, ale čas se neposunuje a je stále na 10:40. Začíná být i manžel nervózní. „Na co je tady ten čudlík?“ ptá se. „No to je přece stop, to jsi mi už četl a dvakrát jsi ho zmáčkl,“ odseknu mu. „Nekřič na mě, já jsem nic nemačkal,“ zvýší na mě hlas. „Ježíši, to snad není možný, jak jsi sklerotický, před chvílí jsi mačkal tento čudl a říkal jsi mi, že je to STOP a já jsem ti řekla, že mě tohle nezajímá, že chci zprovoznit mikrovlnku.“

Naše dohadování  pokračovalo a gradovalo až tak, že vztekle manžel vzal mikrovlnnou troubu, že ji půjdeme reklamovat, protože se hodiny nehýbají a hotovo. „Jo, uděláme ze sebe blbce, to je nejlepší, co,“ cítím se dotčená. Mikrovlnná trouba putovala do krabice i s návodem.

Otevřely se dveře a přišel mladší syn domů. „Ahojky, co tu děláte,“ ptá se. „Ale koupili jsme mikrovlnku a budeme ji reklamovat, prostě nejde tam nastavit čas, a proto nejde ohřívání, protože nevíme, na kolik minut to máme, ať nám to tam nastaví. Už se tady vztekáme víc jak hodinu. Hádáme se kvůli čudlíkům. Táta už neví, že před minutou mi mluvil o STOPu a teď se hádá, že nic neříkal,“ odpovídám nazlobeně.  „Ukažte, já se na to podívám,“  usmívá se syn. „Tam nic neuvidíš,“ ale manžel už nese krabici s mikrovlnkou. Vybalí ji, postaví na stůl před syna, natáhne prodlužovací kabel, strčí do zásuvky. „No tak nám to ukaž,“ velí manžel.  Napřed synovi vysvětlím, že nejdou nastavit hodiny, protože stále ukazují 10:40, že sice blikají, ale neposunují se. „Mami, a proč nesundáte tu nálepku,“ ptá se syn. „Jakou nálepku, to jsou přece hodiny, tam vidím, kolik je - čas a když otevřeš dveře, dáš talíř, tak tam si nastavíš, na kolik si to můžeš ohřát.“  „Jasně, ale musíš si tu nálepku odlepit, ta je tam  jen jako a pod tím je čas. To jen abys věděla, že tam jsou hodiny.“

Syn odlepí nálepku s časem 10:40, objeví se displej a začnou blikat hodiny, syn zmáčkne dle instrukcí knoflík na pět vteřin, nastaví čas a bylo to. Manžel hned si dal ohřát polívku, protože už mu i vyhládlo. „Teď si představ, kdybychom přišli do obchodu, že chceme reklamovat mikrovlnnou troubu, že nejde nastavit čas,“ a usrkne polívku, „ to by si o nás mysleli, že jsme absolutní blbci.“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10