"Zhubnu! Tentokrát určitě!" Tak a je to znovu tady, začíná nový kalendářní rok a já jsem plná odhodlání a předsevzetí. Kolikrát už jsem si tuhle větu říkala? Desetkrát? Dvacetkrát? Stokrát? Už ani sama nevím, předsevzetí si dávám i v průběhu roku... ovšem vždy vezmou za své.

Ale tentokrát to bude jiné, určitě. Snažím se tomu uvěřit. Zítra vyrazím na bazén a koupím si permanentku. A začnu zase chodit na aerobik, Míša slíbila, že bude chodit se mnou.

"Verčo, v lednici je plno chlebíčků a zákusků ze včerejší oslavy. Nechceš něco?" huláká na mě manžel z kuchyně... Trošku mě tím vytrhne z mého přemýšlení o hubnutí. No co, začínám s ním až od zítřka, tak proč ne. Jdu do kuchyně a nabírám si zákusky. Když je to dnes naposledy, tak se ještě pořádně nadlábnu, pak budu mít se sladkým utrum. Usedám před televizi a vesele si jím zákusky a zároveň přemýšlím, jak od zítřka bude všechno jiné. "Jo a zítra jdeme na oběd k našim, zapomněl jsem ti to říct," opět narušuje tok mých myšlenek má drahá polovička. Dobrá tedy, to zase bude akce na celý den, k tchyni jezdíme ráno v devět a vracíme se tak kolem deváté večer. Chtěla jsem si ale koupit tu permanentku... nevadí, stavím se tam pozítří. Ukusuji laskonku a přemýšlím, jak se cestou k tchyni stavíme do obchodu a já si nakoupím plno zeleniny, luštěnin, sóji a podobně. Co na tom, že můj poslední podobný nákup jsem při vánočním úklidu musela vyhodit, protože většině věcí skončila doba trvanlivosti? Tentokrát to bude jiné, našla jsem si plno receptů, nějaké mi poradila Míša.

Jdu si do kuchyně pro chlebíčky a při konzumaci druhého mě vyruší telefon. "No, ahoj Míšo, ... aha, takže jsi dostala zájezd a pozítří na čtrnáct dní odjíždíte na dovolenou... nevadí, tak až se vrátíš, začneme chodit na ten aerobik." Cesta k vysněné postavě je prostě plná překážek. Ještě zítra ten oběd u tchyně, to si přece nemůžu nechat ujít, tchyně je výborná kuchařka... No dobře, tak s hubnutím tedy začnu až pozítří ...