To nejhorší místo pro seznámení

Měla jsem celkem spokojený život. Měla jsem svou práci, dvě děti z manželství, které skončilo rozvodem, a žila jsem ve svém rodném městě. V našem městě žil také můj táta, který mi pomáhal s dětmi od jejich narození. Mámu jsem totiž v té době už neměla.

Od rozvodu jsem žila bez muže. Docela mi to vyhovovalo. Někdy jsem si vyčítala, že žiji jako stará ženská, a ne jako mladá paní, která má část života ještě před sebou. Ve svém životě jsem ale měla jen dva muže. Prvním byl Igor, kamarád ze sousedství, a druhým právě můj muž. S Igorem jsem chodila na stejnou základní školu, trávili jsme spolu čas už jako malé děti, a po základce jsme spolu začali chodit. Vydrželo nám to až do chvíle, kdy se odstěhoval, celých pět let. Když mi tehdy před lety řekl, že dostal místo ve vzdáleném městě a dostane s místem i byt, nemohla jsem tomu uvěřit.

„Co to znamená?“ ptala jsem se tehdy. „Nic. Jen se tě ptám, jestli odejdeš se mnou. Vezmeme se a budeme spolu žít.“

Tehdy před lety jsem řekla rezolutní ne. I já měla ve městě práci, kterou jsem milovala. Měla jsem tu také oba rodiče. Maminka už tehdy byla dost nemocná a já ji nechtěla opustit. V rodném městě jsem to milovala. Byly tu mé kamarádky, vzpomínky na dětství, kus historie. Nedokázala jsem město opustit. Chvilku mě Igor ještě navštěvoval. Pak ale jeho návštěvy postupně ustaly. Bylo to lepší, než si něco malovat a nalhávat. Natruc jsem si pak našla svého muže a brzy se vdala. Narodily se nám dvě děti a já na Igora postupně zapomněla. Jenže manželství, snad, že bylo hlavně na truc Igorovi, po nějakém čase zkrachovalo. Rozvedli jsme se a zůstali jsme sami, jen děti jsme měli společné.

Ten smutný den jsem měla jednu nezáviděníhodnou povinnost. Šla jsem do místního pohřebního ústavu zařídit pohřeb tatínka. Jeho srdíčko se jednoho dne zastavilo. Jediné, co mi bylo útěchou, byl fakt, že se netrápil. Odešel zlatý člověk a já mu musela udělat poslední službu, důstojně se s ním rozloučit. V ústavu bylo několik lidí. Smrt si nevybírá, přijde, a člověk se s tím musí vyrovnat. Posadila jsem se v malé čekárně. V čekárně bylo okénko, kde se hlásili žadatelé. Stáli tam tři lidé, poslední muž středních let. Byl mi nějak povědomý. Dvě ženy před mužem nahlásily své jméno a posadily se. Pak byl na řadě muž, za něj jsem se postavila já. Paní za okénkem vyplnila stručný dotazník. Když se muže ptala na jeho jméno, poklesla jsem v kolenou.

„Kubíček,“ řekl onen muž. Kubíček! Ano, byl to Kubíček! Igor Kubíček, má dávná láska.

„Igore, jsi to ty?“ zeptala jsem se ho, ale dávno jsem věděla, že je to můj Igor. Ohlédl se. V jeho tváři jsem uviděla nevýslovnou bolest. Myslela jsem si, že snad přišel pochovat svou ženu. Igor se ale vrátil do rodného města, aby se rozloučil se svou maminkou. Vyřídili jsme nepříjemné formality. Oba jsme byli bolaví, zlomení. „Můžu tě někam pozvat?“ zeptal se pak Igor.

Pokrčila jsem rameny, jako bych váhala, jestli je to vhodné. Posadili jsme se v místní kavárně. Chodívali jsme do ní už před lety. Tehdy to ale byl spíše bufet. Nyní po letech se laciný bufet proměnil v luxusní a útulnou kavárničku. V rozhovoru jsme pokračovali jako před lety. Nejdřív jsme si, samozřejmě, povyprávěli o tom, za jakých událostí jsme přišli o své blízké, já o tátu a on o maminku. Igorovu mámu skolila druhá mrtvice.

„Zůstaneš tady ve městě?“ zajímalo mě. Věděla jsem, že Igorova maminka měla krásný a velký byt. Dost si potrpěla na jeho vybavení. Byla škoda byt prodat. Igor pokrčil rameny.

Zůstal v našem městě asi měsíc, než dal do pořádku veškeré věci spojené s jeho maminkou a vyřešilo se dědické řízení. Pak se chtěl vrátit domů. Igor si postavil ve městě, kde pracoval, krásný dům. Také se oženil, měl syna ve věku mé starší dcery. Ani jemu ale manželství nevydrželo a on se před třemi lety rozvedl. „Od té doby žiji sám,“ řekl. „Ve velkém domě, bez ženy, smutný. A tak nějak si občas vzpomenu i na tebe.“

I já na Igora vzpomínala. Přemýšlela jsem občas, jak bych asi žila, kdybych se tehdy před lety rozhodla odstěhovat společně s Igorem. Možná bychom dnes byli spolu a jeho a mé děti by byly naše společné.

A tak jsme se rozhodli po tolika letech to opět zkusit. Jsme starší, rozumnější, leccos jsme už zažili. Nemusíme váhat. V našem rodném městě nás už nedrží rodiče. Před rokem jsem se přestěhovala do velkého domu do cizího města. Dům i město byly cizí, muž, který mě tam čekal, byl ale důvěrně známý. A tak žiji s Igorem ve vzájemné lásce a souladu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete