To neznáte simulanty aneb Mé útěky z hrobníkovy lopaty

Dobrý den,

nějakou dobu jsem váhala, zda tento článek napsat. A pokud, zda ho mám nechat jako anonym, nebo se pod něj podepsat? Nakonec jsem se rozhodla vše sepsat i podepsat se, protože jsem nepochybila a to, co se stalo mně, se kdykoli může stát každému z nás. A možná i ti, o kterých píši v závěru článku, mnohé pochopí…

To neznáte simulanty aneb Mé útěky z hrobníkovy lopaty

Můj život se dá shrnout do dvou zásadních etap, půl života zdraví a půl života nemoci. A proto jsem se o svých „útěcích z hrobníkovy lopaty“, jak jsem pracovně nazvala druhou etapu života, rozhodla napsat něco málo slov.

Byla jsem zdravím kypící dítě. Až na běžné nemoci dětského věku, mezi nimiž kralovala toxoplasmóza získaná od kočky rodinných známých jako královna a vrchol mých nemocí, nic zvláštního. Na rozdíl od spolužáků, kteří měli spoustu zameškaných hodin ve škole z důvodu nemoci, já „reprezentovala školu v zahraničí“. Omluvenky jsem prostě a jednoduše měla jen z důvodu mých výstav, protože jsem se již od pěti let věnovala výtvarnému umění, dá-li se to tak nazvat v pěti letech. Zkrátka a dobře, ještě dřív, než jsem poprvé usedla do školní lavice, měla jsem na stěně přibitý první diplom z výstavy v Německu. A jak se sbírka diplomů rozšiřovala, přibývaly i zameškané hodiny ve škole, za které jsem pravidelně na konci roku dostávala pochvalu ředitele školy, protože jsem jako „vzorná a talentovaná žákyně příkladně reprezentovala naši školu, ba i naši tehdy socialistickou zemi v zahraničí“.

Na střední škole to bylo podobné. Vrcholem mého studia byly příušnice v prvním ročníku, za které jsem se příšerně styděla. Dospívající člověk, a má tak primitivní nemoc, jako jsou příušnice! Z výtvarna jsem přešla na literárno a omluvenky nabyly poněkud jiného rázu. Místo výstav v zahraničí to byla zpravidla účast na soutěžích tipu „Nepište do šuplíku“ apod.

Zdárně jsem odmaturovala, život mě vyplivl na prahu dospělosti do skutečného života a já si našla své první zaměstnání. Práce mě tolik naplňovala, že pro mě byla potěchou, a skvělý pracovní kolektiv jsem tolik milovala, že jsem nelibě nesla svou první skutečnou a pořádnou nemoc.

Po půlroce kolapsů a třech letech nepřetržitých horeček jsem byla podrobena půlletému vyšetřování. Jeho závěrem lékaři konstatovali, že u mě je asi normální, že mám roky horečky a často se z plného vědomí kácím k zemi.

„Musíte se s tím smířit. Asi je to fyziologického rázu,“ řekla mi paní doktorka s omluvným úsměvem. Jako by si sama nebyla jistá, jestli slovo fyziologický zapadá správě do mého zdravotního životopisu. Co nezmůže „fyziologický“, to případně nahradí na pitevně slovem „patologický“, řekla jsem si tehdy.

A skutečně. Po půlroce usilovného bádání a zkoumání mi chtěli vypálit „nepravou bradavici“ na noze.

„Víte co? Je to trošku větší, já to nechám raději vyříznout,“ rozhodla se nakonec paní doktorka, držíc už tekutý dusík v ruce. Tenkrát jsem poprvé seskočila hrobníkovi z lopaty. Byl to maligní melanom! Pro ty, kdo mají to štěstí a ještě ani netuší, o co jde – jedná se o nejzhoubnější nádor kůže. Byl vyříznut včas a mimo slušivé jizvy, kterou se poté lékaři přesvědčili, že byl skutečně odňat včas, nemusela být zahájena další léčba.

„To se podívejme, to bych neřekla,“ hodnotila paní doktorka zjištění, že vypálení „nepravé bradavice“ by mě jistě zabilo.

Následoval chronický únavový syndrom, velmi snížená imunita a plný invalidní důchod. Ve 22 letech jsem byla důchodkyně! S pláčem jsem opouštěla mé první pracoviště a i v době rekonvalescence jsem pravidelně navštěvovala své již bývalé kolegyně a kolegu.

Přesně rok poté mi praskla obří cysta, kterou se lékaři z opatrnosti rozhodli jen sledovat. Za pět minut dvanáct jsem seskočila podruhé hrobníkovi z lopaty. Tyto dvě strohé věty se možná dobře čtou, hůř se ale prožívaly. Operace byla náročná a má oslabená imunita celý proces také nezlehčovala. Pooperační kolapsy, silné bolesti a další komplikace mému zdravotnímu stavu skutečně nepomohly. Pokud někdo může říct, že prožil Očistec na zemi, myslím, že to bylo právě po této operaci. Prodloužilo mi to invalidní důchod a já se dál zotavovala z ran, které mi osud uštědřil, v lázních. Do roka jsem otěhotněla a invalidní důchod mi byl odňat. Páni lékaři se tak rozhodli asi proto, že když jsem schopna zplodit potomka, tak jsem nejspíše dostatečně zdravá. Vůbec jim nedošlo, že věk nečeká a já dítě chci. S bříškem jsem se šla hlásit na úřad práce, abych měla hrazeno alespoň nemocenské pojištění.

Narodil se mi krásný zdravý syn a já se rozhodla dát nemocem vale a více nebýt nemocná. Tohoto rozhodnutí jsem si užívala jen tři dny do první ledvinové koliky. Byla tak silná, že jsem se při tišení bolestí v horké sprše opařila. Já i můj maličký jsme opět pocítili komfort péče v české nemocnici. Ihned po propuštění z nemocnice syn onemocněl silným zánětem průdušek. A tak jsme pro změnu putovali na dětské oddělení stejné nemocnice. Zatímco syn se léčil, já chřadla. Měla jsem hrozné bolesti hlavy a ztrácela vědomí. Lékaři se rozhodli léčit mě Paralenem s tím, že „na dětském je plno chřipek“. Až když jsem opět zkolabovala přímo před lékařkou, pojali podezření a udělali mi lumbální punkci. Už při odkapávání mozkomíšní tekutiny do zkumavky jsem v dálce zaslechla hlas primáře:

„Tak to bude zlé.“ A bylo. Potvrdila se jak virová encefalitida, tak pásový opar. Následoval boj o život, při kterém mi lékaři dávali padesátiprocentní šanci na přežití. Nikdo si neumí představit, jak se cítí čerstvá matka, která má doma drobečka naprosto odkázaného na pomoc druhých a sama bojuje o život. Dva týdny nepřetržitých infuzí, kdy už nebylo jak napíchnout mi žílu a musely vypomoci sestry z jednotky ARO, přinesly vítězství. Oslabená, sama se cítící jako bezradný a slabý novorozenec jsem se nechala propustit z nemocnice. Musela jsem, byla jsem na svého syna totiž sama. Mamka v tu dobu sama bojovala se zákeřnou nemocí a tatínek se staral o mého psa. První týdny byly neskutečné. Po kolenou jsem, soustavně kolabujíc, lezla k dětské postýlce, abych syna nakrmila, přebalila a postarala se o jeho komfort. V tu chvíli, po třetím seskoku z hrobníkovy lopaty, jsem si uvědomila, jak žena-matka může být silná.

Konečně následovalo období „bez nemocí“. Tímto obdobím nazývám období běžných chřipek, viróz, případně angín, které mi po prodělaném utrpení skutečně jako nemoc nepřipadaly.

Když už byl syn větší a navštěvoval základní školu, vydala jsem se s ním na hory na túru. Tam jsem upadla tak „krásně“, že se mi noha přetočila v koleni. Přes silnou bolest jsem dokázala sejít náročný horský sestup měřící pět kilometrů, nastoupit do vlaku a dojet domů. Čtrnáct dní jsem i s obrovskými bolestmi chodila nakupovat, venčit psa, vařila jsem, starala jsem se o domácnost i o syna, než jsem se konečně odebrala na chirurgii.

Tam mi pan doktor zrentgenoval koleno a s tvrzením, že meniskus to být nemůže, protože bych bolestí tak dlouho nevydržela, se jal nohu v koleni násilím rovnat. Myslela jsem, že bolestí zešílím. To ale nebylo vše. Pan doktor mě nazval simulantem, který se jednoduše bojí bolesti a předstírá, že nohu nenapne. Odeslal mě na rehabilitaci, kde si se mnou poradí a neposlušnou nohu i přes můj odpor napnou. Naštěstí zde byl rozumný personál a rehabilitační sestry odmítly násilím mi nohu napínat s odůvodněním, že pokud to meniskus je, tak mi ho ještě víc roztrhají. Od sadistického chirurga, který se v tu dobu právě stal primářem oddělení, jsem utekla k ortopedovi. Jeho jsem o tom, co to je a není, nemusela přesvědčovat.

„Tak se do toho kolene podívám a uvidím,“ řekl mi.

„Jak se do něj podíváte?“ ptala jsem se s podezřením, že to nebude jen tak.

„No, zavedu tam kameru a uvidím, jestli to meniskus je, nebo není,“ řekl.

„Ale to je operace.“

„Ano, buď to bude a odoperuji ho, nebo ne, a aspoň to vyčistím,“ řekl mi.

„Chirurg tvrdil, že to meniskus být nemůže,“ vzpomněla jsem si na násilného chirurga ve strachu z operace. V tu dobu jsem už měla dost nepříjemných zážitků.

„To uvidíme až po operaci,“ usmál se ortoped.

Po probuzení z narkózy jsem se ihned ptala ortopeda na výsledek.

„Byl roztržený, půlku jsme vzali,“ usmál se.

Takže žádný simulant!

Byla jsem příkladným a snaživým pacientem. Operace se mi zdála jako pírko. Již na pooperačním pokoji, čerstvě probraná z narkózy, jsem se zvědavě ptala sestřičky, proč jako mezistěna mezi lůžky visí prostěradlo s nápisem z jiné nemocnice.

„To máte tak: Saniťáci přivezou pacienty a i s prostěradlem ho často předají oddělení. Tak se prostěradla mísí a mění mezi jednotlivými nemocnicemi,“ usmála se a s tvrzením „ta už je v pořádku“ zavolala na oddělení, že mohu na „normální“ pokoj. Ještě jsem zaslechla pána, který skučel, že ta jeho bolest je největší na světě.

„Paní byla na stejné operaci a podívejte se, jak nemoc zvládá,“ dávala mě sestřička za příklad.

„Má bolest je větší,“ žadonil pacient o další injekci od bolesti, přestože jednu měl už v sobě, zatímco já injekci odmítla s tím, že bolest zvládnu. Po strastech, které jsem už v životě prožila, byla tato na mé stupnici slabá.

Dva týdny po operaci jsem se rozhodla nohu drasticky rozcvičovat. I přes bolest jsem se rozhodla zkrátit svou rekonvalescenci na minimum. K tomuto účelu jsem použila kolo. Se zaťatými zuby jsem v bolestech cvičila koleno pomalu do kolapsových stavů, abych se mohla plnohodnotně starat o syna, o psa, o domácnost i o sebe. Podařilo se. Měsíc po operaci jsem šla opět na výšlap. S ortézou, ale šla. Túru deset kilometrů jedním směrem jsem nedomyslela. Výšlap mi šel, sestup byl o mnoho horší. Po hodinách sestupu, kdy mě můj malý syn vedl za ruku a povzbuzoval: „Mami, ještě pár kroků a budeme tam.“ jsem konečně stanula v civilizaci na vlakovém nádraží. Můj výšlap mě ale zocelil. S nohou jsem na dlouhé roky zvládla výšlapy, kolečkové brusle, lyže i kolo. V domnění, že se mi už nic nemůže stát, protože vše, co mohlo, se mi v životě už porouchalo, jsem si připadala jako nesmrtelná. A to až do chvíle, kdy mi ze dne na den otekl kotník a nemohla jsem na něj stoupnout. Opět následovala dlouhá léčba, která přetrvává.

Nikde nemohli najít lékaři příčinu a paní doktorka nenápadně vyslovila podezření, že „třeba jsem si nemoc vysnila“. Již poněkolikáté v životě jsem se cítila jako simulant.

„Člověk si může vysnít bolest, paní doktorko, ale jak vysvětlíte otok?“ ptala jsem se lékařky, která se až do té chvíle na mou nohu ani nepodívala.

„Třeba máte jinak posazený práh bolesti,“ koktala lékařka. A tak jsem sňala ortézu, s níž jako jedinou jsem zvládla těch pár metrů na středisko, a strčila jí nohu do zorného pole. Ať taky ví, co léčí, když se do té doby neobtěžovala na končetinu ani podívat. Připadala jsem si mizerně, male, uboze. Jak jí dokázat, že se přes všechny mé dosavadní nemoci cítím na dně? Jak jí mám dokázat, že skutečně vím, co je malá bolest, střední a silná?  Mám jí opět říkat o tom, co jsem prodělala? Lékařce, která si stále plete mé jméno a pokaždé je stejně udivená, že mám psa, syna, a ještě víc šokována, že jsem měla melanom? Mám jí znovu opakovat to, jak jsem bojovala o život s encefalitidou a pásovým oparem, když to vmžiku zapomene? Má už přes sedmdesát let a zapomíná, ale stále ještě sedí v ordinaci, aby mi přes stůl na dálku opakovala, že jsem simulant. Když se pak dozví, jak jsem byla nemocná, je šokována, a pošle mě domů s dovětkem: „Třeba se to spraví samo.“ Tak tomu bylo i nyní. Ovšem nyní jsem žádala konečně odběry krve! Tak mi je milostivě udělala.

Bolest se přenesla i na další klouby a jednu noc jsem byla letecky převezena do vzdálené nemocnice. Až tam jsem po procitnutí zjistila, že jsem tři „dny nebyla“. Ocitla jsem se v bezvědomí a dodnes nevím, jak jsem se do nemocnice dostala, kdo mi zavolal pomoc a co jsem v noci dělala na ulici. Protože mě „našli“ uprostřed noci na ulici. V době po procitnutí nebyl u mě nikdo jiný, než můj táta. Ovšem pak se našli „přátelé“, které hrozně zajímalo, co se mnou je. Přesně do chvíle, kdy jsem řekla, že bych potřebovala pomoc. Taťka je ve věku, kdy sám pomoc potřebuje, je na silných lécích a stará se mi o psa. A já potřebuji koupit alespoň rohlík, nebo chléb. I nemocná musím něco jíst, což asi lidé nechápou.

Poslední kapkou byl rádoby „kamarád“, který v době mého zdraví rád přijel, zašel si v létě se mnou zaplavat, nebo projet se na kole. Nyní ovšem řekl, že se mu „to nehodí“.

Jako by se mně má nemoc hodila!

Má nemoc mi hodně vzala, ale i dala. Výsledky budou za pár dní a lékaři tuší, co by to už mohlo být. Na internetu jsem našla toto: „… jsou velmi nebezpečné bakterie, které šíří v těle člověka infekci -, jež způsobuje širokou škálu trvalých, bolestivých i jinak nepříjemných zdravotních potíží. Napadají různé orgány a plíce a posléze klouby, srdce a mozek“. Nyní čekám na ortel. Bez přátel, ale také bez pseudopřátel, o které nestojím…