Tři sourozenci

Vdávala jsem se velmi mladá. Měla jsem sedmnáct roků, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Se svým přítelem jsem se scházela už dva roky. Vilém měl již 21 let a pracoval jako policista. Měl slušný příjem. Když jsem mu oznámila, že spolu čekáme dítě, požádal mě o ruku. Mí rodiče sice tvrdili, že jsem na sňatek mladá, dítě ale bylo na cestě, a tak se konal sňatek. Vilém dostal služební byt, do kterého jsme se přestěhovali a plánovali společnou budoucnost. Narodil se nám syn Pavlík a dva roky po něm druhý syn, Patrik.

Manželství nám ale moc neklapalo. Manžel mě podváděl, chodil pozdě z práce a já věděla, že to není ze zaměstnání, ale domů se ubírá od milenky. Já sama se starala o dvě děti a snažila se manžela přimět, aby zůstával doma s rodinou. Čím víc jsem se snažila, tím víc vyhledával Vilém mimomanželský vztah. Později se ani svými vztahy netajil, nesnažil se vymlouvat a spal v oddělené místnosti. Oba jsme byli mladí, nevyzrálí, a po roce jsme usoudili, že ani děti nás nepřimějí k tomu, abychom zůstali spolu. Jediné, o co mi šlo, byly děti. Pavlík a Patrik byli středobodem mého života. Neuměla jsem si představit, že bych mohla o ně přijít. Žila jsem slušným životem, sama jsem vysokoškolsky vzdělaná a o děti jsem se dokázala postarat.

Vilém jako policista měl ale spoustu známých a na soudu, který nás rozvedl a následně rozhodl o svěření dětí do péče, pracovala Vilémova sestra. A tak bylo nezvykle rozhodnuto, že obě děti budou svěřeny do péče otce. Vilém operoval svým finančním zázemím a hodlal se přestěhovat do rodné obce, kde na něj čekal dům. Dům nechali postavit Vilémovi rodiče pro své děti, pro Viléma a jeho sestru. Ta se ale, stejně jako Vilém, přistěhovala za svou láskou do našeho města a dům zůstával prázdný. Nyní se Vilém rozhodl přestěhovat i s dětmi na Valašsko, odkud pocházel. Dům, čistá příroda, Vilémovo postavení i jeho příjem a kontakty mu přihrály obě děti do péče. Byla jsem zdrcená.

Pravidelně dvakrát týdně jsem jezdila za svými dětmi 150 kilometrů daleko. Vilém nedělal problém, abych s nimi strávila vždy celý den mimo dům. Brala jsem děti na bazén, na kolotoče, do zoo apod. Jednou za čtrnáct dní jsem si je brala k sobě domů na víkend.

Tento způsob života mě stál nemalé peníze a spoustu času. Zaměstnavatel mi ale vycházel vstříc a umožňoval mi, abych za dětmi jezdila. Práci jsem si dodělávala formou přesčasů. Byla jsem ale hodně unavená, navíc jsem viděla, jak na chlapce působí otcova výchova. Kluci byli rozmazlení. Vše, co chtěli, měli, co jim neumožnil jejich otec, to jim dopřávali jeho rodiče. Kluci odmlouvali a v pubertě už ani nechtěli jezdit ke mně. Doma prý mají vše, co potřebují. Já nemohla finančně konkurovat jejich otci. A tak jsem se s dětmi, ač jsem měla zájem se s nimi vídat, vídala méně a méně. Doufala jsem jen, že se mají dobře, nic jim neschází a jejich otec je dobře vychová.

V tom období jsem se seznámila s novým přítelem. Byla jsem ještě mladá, nemohla jsem žít osaměle, bez dětí a trápit se. S Petrem jsem po dvou letech začala žít. Nebrali jsme se, byl to jen vztah založený na lásce. Petr byl naprosto jiný, než můj bývalý manžel. K ničemu mě nenutil, nepřikazoval a vždy, když nastaly problémy, jsme našli společné řešení. Petrovi záleželo na tom, abych byla šťastná. V našem vztahu nebyl nadřízený a podřízený, oba jsme měli stejné slovo, oba jsme měli potřebu vyjít vstříc tomu druhému. Po dalším roce se nám narodila dcerka. Když se Pavel s Patrikem dozvěděli, že jsou vlastně nevlastními sourozenci malé Klárky, nesli to velmi špatně. Dokonce řekli, že se za mě stydí, a odmítali ke mně víc jezdit. Byli v pubertě, měli svou hlavu, a já je nenutila. Nebyly to už malé děti.

O jejich dalším životě jsem se dozvídala jen z občasných telefonátů s Vilémem. Jezdila jsem za kluky jen na jejich narozeniny a o Vánocích s dárky.

Pavel vystudoval gymnázium, ale na vysokou školu nechtěl jít. Patrik šel na průmyslovku. Tu ovšem nedodělal. Odmítl se víc učit, chtěl vydělávat peníze. Kdo ale zaměstná kluka, který nedodělá ani střední školu? Většinu času se toulal po okolí a miloval alkohol, snad zkusil i drogy. Jeho táta sloužící u policie ho z jeho problémů vždy nějak vysekal. Alespoň Pavel začal pracovat ve fabrice blízko bydliště.

Já zatím žila spokojený život s mým novým přítelem a naší malou dcerkou. Z Klárky rostla krásná, zdravá a chytrá holčička. Dbala jsem na to, aby byla dobře vychovaná. Když už jsem nemohla vychovávat své dva syny, snažila jsem se z dcery vychovat dobrého a slušného člověka.

Před rokem mi zemřel táta. Bylo to velmi smutné období. Maminka potřebovala ve svém věku stálou péči. Ač jsem jí nabídla, že bych si ji vzala k sobě a starala se o ni, odmítla. Přijala ubytování v domově seniorů v našem městě s tím, že zde má spoustu známých a nikomu nebude překážet. Ostatně, mohla jsem za ní denně docházet i se svou rodinou.

Po rodičích zůstal velký byt. Ten nechala maminka přepsat na mě s tím, že se jednou bude byt určitě hodit některému z mých dětí. Ve stejném období mi začaly chodit dopisy od exekutorů. Mladší ze synů, Patrik, řešil své životní potřeby a skutečnost, že nikde dlouho nevydržel pracovat, různými půjčkami. Jeho otec ho naučil nadstandardním potřebám. Patrik nebyl skromný, neuvědomoval si, že řádně nepracuje, ale nehodlal slevit ze svých požadavků. V osmnácti měl už auto, střídal partnerky, chodil po různých podnicích. Jeho táta nejdřív platil dluhy za syna. Když se ale dluhy vyšplhaly do vyšších sfér, odmítl platit a dotovat syna, který nepracuje. Dluhy ale nezmizely. Patrik si myslel, že před nimi uteče do zahraničí. Sebral se a utekl, ani jeho táta nevěděl, kde se přesně nachází.

Trápila jsem se. Porodila jsem tři děti. Pavel žije obyčejným životem, přesto, že měl na víc. Patrik se zadlužil a nepracuje, dělá jen ostudu. Jedině z Klárky snad jednou vyroste slušný a vzdělaný člověk. Nyní mě ale trápil Patrik. Ač jsem neměla možnost moc zasahovat do jeho výchovy, byl to stále můj syn. Pokud se jednou vrátí domů, exekutoři mu vše zabaví a ani jeho táta mu nepomůže. Dávno nad Patrikem zlomil hůl. Vilém měl navíc své vlastní starosti a trpěl dost vážnou nemocí, kterou mu diagnostikovali ve věku 45 let.

Zmobilizovala jsem všechny síly, obešla úřady, posbírala informace o Patrikových dluzích, které mi nakonec jako matce byly sděleny, a byla překvapena. Za těch x let dokázal Patrik udělat vskutku neskutečné dluhy. Nakonec jsem se rozhodla. Pro budoucnost svého syna jsem se rozhodla prodat byt po rodičích a finance získané z jeho prodeje použít na umoření dluhů svého syna. Maminka mi mé rozhodnutí nevymlouvala. Vždyť Patrik je její vnuk, ač ho už hezkou řádku let neviděla.

Konečně je můj mladší syn bez dluhů. Z prodeje bytu toho moc nezbylo. Přesto jsme si koupili malou zahrádku. Pěstujeme na ní ovoce a zeleninu a učíme naši dceru, že nic není zadarmo. O vše se musí přičinit. Klárka nám pomáhá, dělá radost, a je vedena k tomu, aby se pilně učila a snažila se jednou v životě prosadit a být užitečná. Snad se nebude opakovat historie a Patrik jako černá ovce rodiny zůstane jediný.

Tak se stále cítím, ač jsem byla kdysi ošizena o výchovu svých synů, jako správná máma. Snad si to jednou mí synové uvědomí.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete