UpGrade

Po letech strávených v zaměstnání jako THP jsem se náhle ocitla bez práce. Firma ukončila svou činnost a já si po čtyřicítce musela hledat nové zaměstnání. Situace mě přinutila přijmout dělnickou pozici. Práce to byla příjemná. Docela jsem se sžila i s novým kolektivem. Nebyl to sice kolektiv, na který jsem byla zvyklá, postupně jsem si ale přivykla. Našla jsem zde nové kamarádky i méně oblíbené kolegyně. Fyzicky jsem práci zvládala, což bylo důležité. Někdy jsem přišla domů hodně unavená, jindy to šlo. Rozhodně jsem byla ve větším zápřahu, než když jsem pracovala v kanceláři.

 

Už když mě do firmy přijímali, byla mi ta osoba nesympatická. Protivná, upjatá, nepříjemná ženská seděla v kanceláři na postu personalistky a měla pod prstem také mzdovou agendu. U malých firem to tak bývá, že administrativní síla musí zvládat víc pozic. Tato žena, říkejme jí paní Přikrylová, ovšem svou práci tak úplně nezvládala a její přístup k zaměstnancům i zákazníkům firmy, kteří se občas objevili v její kanceláři, byl víc než neprofesionální. Byla to líná, zlá, protivná ženská, to mi došlo téměř ihned a později jsem se o tom jen ubezpečila. Přesvědčili mě o tom i ostatní. Když mé kolegyni umírala dcera a ona potřebovala nutně uvolnit ze zaměstnání, Přikrylová jí odmítala vyjít vstříc s tím, že pokud si ona sama nesežene za své směny náhradu, má smůlu. Jistě by kolegyni mnozí směnu vyměnili, nebo by šli do práce úplně za ni, ale po noční směně nebylo možné jít ještě na ranní, nebo jsme měli v daný den už směnu svou. Prostě to nešlo.

„Běž na vedení, máš na to nárok,“ domlouvali jsme kolegyni.

Ta to nakonec vyřešila tak, že se svěřila své lékařce a ta jí napsala nemocenskou. Místo pár směn pak kolegyně marodila mnohem déle, a když jí dcerka zemřela, totálně se zhroutila.

Když jsem já měla naopak vypsanou dovolenou a cestovní kancelář mi zrušila zájezd, požadovala jsem na osobním oddělení, aby mi dovolenou zrušili. Do plánované dovolené zbývaly ještě tři týdny, řekla jsem to s dostatečným předstihem, ale bába Přikrylová, jak jinak nazvat tu ženskou, odmítla.

„To mám jako kvůli vám celé přepisovat?“

„Ano, máte, podle zákoníku práce přímo musíte.“

Nic jsem ale nezmohla. Problémů bylo ve firmě víc. Bylo na běžném pořádku, že si zaměstnanci, a nebylo jich málo, stěžovali na výpočet svých mezd. Docházelo tak pravidelně k reklamacím. Sice se vše vyřešilo, protože docházkový systém přes čipové karty umožňoval zpětnou kontrolu, všichni z toho byli ale rozladěni. A nemálo i pan ředitel, který si nedostatků také pomalu začínal všímat.

Úplná tragédie byly stravenky. Jedni jich dostali moc, druzí málo, téměř nikdy neseděl jejich počet s odpracovanými směnami.

„Však si je můžete vyměnit, je vás tu pět a půl a neumíte si poradit,“ reagovala babizna, když nás čekalo před kanceláří na reklamaci asi pět.

To bylo něco na mě!

„Právě proto, že je nás pět a půl, tak byste měla umět těch pár stravenek správně napočítat a rozdělit,“ řekla jsem naštvaně za sebe i své kolegy.

„Tak si sem pojďte sednout místo mě,“ oponovala Přikrylová.

„Mileráda,“ usmála jsem se. „Vy myslím máte obyčejný gympl a já vysokou. Určitě zvládnu vaši práci a ještě budu na lidi milá a příjemná.“ Asi se můj názor líbil všem, protože mě odměnili potleskem a Přikrylová zrudla a na hodně dlouho se zavřela do své kanceláře. Až bušení nespokojených zaměstnanců na dveře ji přivedlo zpět do reality. Oni by totiž nestihli autobus z práce. Nejezdili jako paní Přikrylová autem a museli být včas doma. On jim totiž další autobus jel za hodně dlouho.

A tak to šlo pořád. Tedy až do chvíle, kdy se ke mně donesla zpráva, že firma hledá účetní, personalistiku a asistentku v jedné osobě.

„To by bylo akorát pro tebe,“ řekla mi kolegyně, když zprávu objevila na podnikovém intranetu.

„No, to ano. Ale dělat kolegyni babizně Přikrylové, to bych nevydržela ani den.“

Domnívali jsme se totiž, že vedení si všimlo přehmatů své zaměstnankyně a hledá jí kolegyni, která by za ni tahala horké brambory z ohně.

„To bych dělala všechnu práci za ni a ona by slízla smetanu.“

 

Inzerát mi ale nedal spát. Práce s lidmi v kanceláři mě baví, je to práce, na kterou jsem zvyklá a firma si skutečně žádala změnu. Přikrylová ji táhla ke dnu. Byla jsem překvapená, že inzerát je vypsán přímo na pana ředitele. Veškerou personální agendu vedla neoblíbená Přikrylová, k ní se běžně zasílaly také žádosti o zaměstnání a životopisy. Nyní se měly zaslat na pana ředitele.

Nakonec jsem si nemohla pomoct, vyhotovila jsem žádost i motivační dopis a zaslala je na vedení.

Vyhodit mě snad nevyhodí a zkusit se má všechno.

 

Byla jsem pozvána k pohovoru. Dočasná personalistka Přikrylová si v tu dobu užívala svou dovolenou. Nechápala jsem to. Jednalo se přece především o její úzkou kolegyni?

Trochu nervózně jsem předstoupila před svého ředitele. Nebyla jsem si jistá, jestli se mu má tvář vůbec vybavuje. Asi ne, my dělníci jsme většinou pro vedení jen pořadovým číslem.

Snad právě proto, že jsem úspěchu vůbec nevěřila, jsem odpovídala na dotazy s ledovým klidem. Dokázala jsem panu řediteli líčit náplň činnosti ve firmě, kterou jsem už nějakou dobu znala, reagovala rychle a pohotově a znala jsem i historii firmy. Vždyť o nic nešlo.

 

Pan ředitel se poté se mnou rozloučil a v koutcích mu šibalsky cukalo.

Vrátila jsem se opět do výroby. Netrvalo ale dlouho, vrátila se Přikrylová a já byla volaná k panu řediteli. Myslela jsem si, že na kobereček. Opět jsem měla reklamaci na personálním oddělení, protože mi neseděly odpracované hodiny a tak nějak otevřeně jsem řekla Přikrylové, co si o ní myslím.

Kdepak, pan ředitel mě jmenoval na místo personalistky, účetní a asistentky v jedné osobě.

„S paní Přikrylovou?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Kdepak, místo ní!“ odpověděl pan ředitel důležitě. Přikrylová si ve své kanceláři už balila své věci.

 

Byla jsem ráda, že jsem si nakonec dodala odvahy a na pohovor jsem šla, aniž bych tušila, že vedení nehledá kolegyni pro dosavadní sílu, ale plánuje celkový abgrade.

 

Nyní jsem úplně spokojená. Mám prima ředitele, který mi jednou řekl, že když mě spatřil na pohovoru, už předem věděl, že jsem ta pravá.

„Totálně mě odzbrojilo, když jste té nemožné a nespolehlivé ženské řekla, že se klidně posadíte na židli místo ní,“ řekl mi po čase. No, a ono se tak stalo.