Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 28.04. 2024
Dnes má svátek Vlastislav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Už nesním svůj sen, já ho totiž žiju

3. 07. 2023 | Vaše příběhy

V životě jsem to asi neměla lehké. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi po rozvodu s alkoholikem. Děti byly malé a já, dosud žena v domácnosti, se o ně musela postarat. Můj bývalý muž neplatil na děti, nepomáhal, nehlídal. Najednou jsem musela do zaměstnání od dvou malých dětí.

Najít první zaměstnání po mateřské nebylo tak těžké. S vysokou školou se mi naskytla lehká administrativní práce v příjemném pracovním kolektivu. Bylo mi tam dobře, kolegyně byly příjemné a já doufala, že děti uživím a život se bude ubírat jen tím nejlepším směrem. Jenže oba kluci začali být často nemocní, navíc jakmile se vyléčil jeden, ulehl druhý. Byla jsem stále na ošetřovném. Nemohla jsem ale od čtyřletého a sedmiletého dítěte do zaměstnání a kluky nechat doma.

Rok to se mnou vydrželi, pak mi bylo naznačeno, že bych si měla najít jiné zaměstnání. Nemohli stále vykrývat mou nepřítomnost. Ač jsem své práci rozuměla, chápala jsem je. Po roce jsem odešla, končila mi pracovní smlouva, kterou by mi stejně neprodloužili.

Nastala zlá doba. Bývalého manžela přijali do protialkoholní léčebny, po pár měsících z léčebny na vlastní žádost odešel a následně se upil. Ač to byl pro mě dávno cizí člověk, jednou to byl otec mých dětí, navíc stále mladý muž. Nebylo mi to jedno. Děti po svém otci zdědily jen dluhy, kterých jsem se v jejich jménu vzdala. Tím, že Vašek nikde roky nepracoval, neměl ani jeden ze synů nárok na sirotčí důchod. Já byla navíc bez práce. Byla jsem zoufalá a věděla jsem, že jediné, co mě a mé děti spasí, je nové zaměstnání.   

Po dvou týdnech intenzivního hledání jsem přijala práci v dělnickém provozu. Byla to práce v montovně. Ženy, s kterými jsem pracovala, byly zlé, a když se dozvěděly, jaké mám vzdělání, téměř se nedalo mezi nimi přežít. Vstávala jsem brzy ráno, abych odvedla děti do školky a celý den stála na nohách, abych si pro děti chodila mezi posledními. Nevnímala jsem den a noc, žila jsem jen proto, abych uživila nás tři. Po roce jsem už nemohla dál. Když jsem jednou zkolabovala z vysílení, usoudila jsem, že na tuto práci už dál nemám. Odešla jsem z práce a opět mě čekal pracovní úřad. Neměla jsem kamarádky, protože jsem na ně neměla dosud čas, partnera a ani energii žít. Jediné, co mě drželo nad vodou, byly mé dvě malé děti. Musela jsem se pokusit najít práci do třetice.

Zkrátím to. Dokud mí synové nevyrostli, střídala jsem zaměstnání. Někde jsem nevydržela ani měsíc. Holka s vysokou, a neudržela jsem se ani jako prodavačka. Někde mě vyštípaly kolegyně, jinde jsem na práci neměla fyzicky, a někde zase podnikatel neplatil. Byl to začarovaný kruh a já se pohybovala mezi úřadem práce, zaměstnáním a sociálkou, v mezidobí se starala o děti a byla děsně unavená. Přestala jsem si věřit. Snila jsem o práci, která by mě bavila. Určitě by to byla práce s lidmi, protože jsem chtěla být užitečná. Kluci rostli a já byla s nimi stále sama. Muže jsem už nechtěla. Bála jsem se, že narazím na podobného, jako byl jejich otec. Žádnou práci jsem si nedokázala udržet. Buď byla na mě příliš těžká, nebo pozice brzy skončila z organizačních důvodů. Táhlo mi na čtyřicet, kluci už byli velcí, nechtěli se mnou trávit tolik času jako dřív, neměla jsem partnera a kamarádky jsem měla jen na pár občasných rozhovorů. Připadala jsem si jako troska. 

Až se mě jednou má sousedka, mnohem mladší holčina, s kterou jsem si tykala, zeptala, čeho bych v životě ještě chtěla docílit a jaké zaměstnání si vlastně pro sebe představuji jako ideální. „Asi kancelář,“ řekla jsem. To byla má obvyklá odpověď. Věděla jsem, že na kancelář mám potřebné vzdělání. Ve skutečnosti jsem snila své sny o tom, jak pomáhám lidem. Někde v nějakém centru, stacionáři nebo nějakém spolku, kde bych mohla být mezi lidmi klidně od rána do večera, připravovala bych zábavu pro ty lidi, starala se o ně a vykouzlila občas úsměv na jejich tvářích. To byl můj tajný sen. Neměla jsem ale potřebné vzdělání. Vystudovala jsem ekonomický směr vysoké školy a neměla ani kurz sociálního pracovníka. Na taková místa berou lidi s jiným vzděláním.

Střídala jsem dál zaměstnání, nikde jsem nevydržela dlouho a byla nespokojená se svým životem.„Nechceš náhodou přítele?“ zeptala se opět jednou sousedka. Zpanikařila jsem. Ve svých pomalu čtyřiceti letech jsem na muže nemyslela. Stále jsem ale nenacházela něco, pro co bych žila. Synové mě potřebovali méně a méně, pro trh práce jsem byla stará, kamarádky jsem měla povrchní.

Až pak jsem potkala dávnou spolužačku ze školy. Dlouho jsme se neviděly. S Monikou jsem si hodně rozuměla. A bylo tomu tak i nyní. Monika žila také roky od rozvodu sama, měla dospělou dceru a byla už babičkou. „A pracuješ?“ napadlo mě se zeptat.

Monika mi vyprávěla, jak právě v centru po psychicky postižené našla práci, nový domov i smysl života. Její dcera s vnučkou a manželem hodně cestovali, navíc žili daleko. Monika se, stejně jako já, utápěla ve své vlastní samotě. Byla nespokojená s prací i se životem.

„A pak jsem našla svou práci, kterou bych nikdy za nic nedala,“ usmívala se Monika. A měla přitom ekonomku! Navíc jen střední školu, žádné kurzy, certifikáty, sociální dovednosti. Prostě to zkusila. Ano, Monika žila sen, který já jen snila.

S Monikou jsem se začala vídat pravidelně. Těšila jsem se na naše sedánky u kávy. Vzpomínaly jsme na školní léta a má dávná spolužačka mi vyprávěla o svých klientech. V té době jsem skutečně pracovala v kanceláři, a zdálo se, že práce by mi mohla vydržet. Měla jsem tam jen jednu nadřízenou, docela příjemnou ženskou, a, světe, div se, v zaměstnání jsem byla už deset měsíců. Jenže náhle se uvolnilo místo v centru, kde pracovala Monika. Jednalo se o pozici aktivizačního pracovníka v sociálních službách.

„Nechtěla bys to dělat?“ zeptala se Monika.

„Já na to nemám vzdělání.“

„Jaké vzdělání? Umíš se smát? Umíš pohladit? Umíš vymyslet nějakou hru, potěšit, polaskat? Právě toto my totiž potřebujeme.“

Na základní škole jsem bývala docela komediant. Ráda jsem pořádala výlety, soutěže, byla ve středu dění. Pak jsem poznala Vaška. Vaška, který mě připravil o iluze. Dal mi ale dva dnes už dospělé a zaměstnané syny. A já si stále stěžovala, bála se něčeho a neuměla se pořádně prosadit.

Už za tři dny jsem stála před usměvavým mužem a ucházela se o nové zaměstnání. Vůbec jsem nevěděla, co mě na pohovoru čeká. Ten muž mě přivedl mezi klienty. Byli jimi mladí i staří, lidé různého věku. Všichni ale byli nějak postižení. Trpěli různými psychickými nemocemi a žili ve svém vlastním světě. Ti všichni chtěli žít, radovat se a být aktivní po svém.

Když jsem tam tak mezi těmi lidmi stála, uvědomila jsem si, že mě potřebují. A nejen oni mě, ale hlavně já je. Možná neměli víc zájemců, možná nemohli čekat na někoho s lepší profesní přípravou, ale vzali mě. Uprostřed těch lidí, uvnitř centra, kam chodí lidé, kteří možná nepřemýšlejí jako my ostatní, ale mají také srdce, umí mít rádi a dokážou se radovat ze života, jsem našla svůj druhý domov. Začala jsem organizovat výlety, hry a soutěže a věnovat se individuálně lidem s pochroumanou duší. Kouzlila jsem úsměvy na tvářích druhých a odnášela si vzácný pocit ve svém srdci. Bude to pomalu deset let, co jsem učinila to rozhodnutí  odejít z kanceláře, kde mi nebylo zle, abych našla centrum, kde jsem zakořenila. Už nestřídám zaměstnání a zase si malinko věřím. Mám velkou spoustu přátel, takovou rozsáhlou veselou rodinu. Já pomáhám jim a oni mně.  A tak to asi mělo být.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Už nesním svůj sen, já ho totiž žiju:

Už nesním svůj sen, já ho totiž žiju
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
ale konec dobrý, tak snad všechno dobré. Sama ze své zkušenosti vím, že člověk si na ten svůj sen musí počkat. Někdy chvíli, jindy celé roky Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles