Varování ze záhrobí

Na začátku svého příběhu bych ráda uvedla, že nevěřím na duchy a nadpřirozeno. Ale…jak si vysvětlit následující zážitek? Jsou to již téměř dva roky, co zemřel můj švagr. Zemřel v pouhých 42 letech a má sestra zůstala sama se dvěma dětmi, Petrem a Lucií. Děti jako nezletilé musely mít určeny právní zástupce ze sestřiny strany pro následující dědické řízení. A protože sestra je jedním z dědiců, nesmí děti zastupovat. A tak poprosila mě a mého otce, abych já zastupovala synovce a náš otec neteř. Samozřejmě, že jsme souhlasili. Jsme přece rodina.

Dědické řízení se táhlo tak, jako vše v naší zemi. Přestože na dědickém řízení nebylo nic neobvyklého a složitého, švagr neměl nemanželské děti, milenky ani žádný zahraniční kapitál, pan notář měl čas.

Konečně se řízení chýlilo ke konci a já i můj taťka jsme se museli také dostavit k závěrečnému podpisu. Oněch necelých sto kilometrů bylo nejlepší absolvovat autem. A tak já coby neřidič seděla na místě spolujezdce, taťka za volantem a můj pes Ben byl odkázán na zadní sedadla. Ale Ben, zvyklý od štěněte jezdit na klíně vepředu, se co chvíli vtlačil na můj klín, přes můj i tátův zákaz.

varování ze záhrobí Takto jsme dojeli k sestře, naložili jsme ji a jeli dál. Celé jednání trvalo jen pár minut. Podepsali jsme a jeli. Sestru jsme odvezli domů, vypili jsme u ní kafe, můj pes a sestřin Alík na sebe nepřátelsky vrčeli přes zavřené dveře obývacího pokoje (Oni se totiž nesnesou navzájem, přestože jsou oba velmi přátelští. Ale rodina je rodina a oba jsou to žárlivci.), rozloučili jsme se a jeli jsme zpět domů, ať nás nezastihne tma. Cestou jsem pozorovala okolí. Byli jsme asi ve dvou třetinách zpáteční cesty, když jsem na jedné autobusové zastávce zahlédla známou siluetu. V muži stojícím na zastávce jsem poznala mého téměř dva roky mrtvého švagra. Ano, byl to Pavel! Dokonce byl oblečený v obleku, který měl v rakvi na pohřbu. Kdybych ho na vlastní oči neviděla ve smuteční síni, nikdy bych tomu nevěřila. Stál tam a díval se mi přímo do očí. Podívala jsem se na taťku. Ten se ale věnoval řízení.

Přepadl mě divný pocit. Jeli jsme v hustém provozu, před námi auta, za námi auta, byla právě dopravní špička. A já měla pocit, že nesmíme jet dál. Pořád jsem viděla Pavlův pohled, jak se mi dívá přímo do očí. Co to mělo znamenat? Bylo mi najednou hodně úzko a nechtěla jsem jet dál.

„Tati, podívej, tam je ořešák a dole na zemi je plno ořechů. Zastav, posbírám je,“ napadlo mě, jak cestu přerušit.

„Kvůli ořechům nebudu stavět. Doma jich máš dost. Ten strom někomu patří, ještě si zapíšou značku a budu mít problémy,“ odvětil otec.

To, že jsem viděla švagra u cesty, jsem mu nemohla říct. Myslel by si, že jsem blázen. A tak jsem horečnatě přemýšlela, jak auto zastavit.

„Taťko, že mi zastavíš, potřebuji na záchod,“ řekla jsem po chvíli znovu.

„Jsi snad malá? To vydržíš. Jedeme v koloně, kde bych ti teď zastavil?“ odpověděl znovu táta.

V tu chvíli mi skočil na klín Ben. Probojoval se ze zadního sedadla na přední, zapřel se nohama, abych ho snad nemohla strčit zpátky dozadu, a byl šťastný, že je u paničky.

„Běž dozadu, Bene!“ napomenul ho taťka.

A já najednou dostala další nápad. Otočila jsem psa zadkem k taťkovi, sklonila jsem mu hlavu a chytla ho za čumák.

„Taťko, zastav! Ben zvrací!“ řekla jsem naléhavě. Ben samozřejmě nezvracel. Ale taťka v obavě o své potahy konečně zastavil u cesty. Já jsem vyběhla se psem ven. Šla jsem s ním kus od auta, tam jsem si stoupla tak, abych kryla psa, a předstírala jsem, že pes řeší svou náhlou nevolnost. Taťka přes mé tělo nemohl vidět, že pes místo zvracení nadšeně poskakuje a očichává okolí.

„Já s ním ještě chvilku pochodím, ať je mu lépe,“ oznámila jsem po chvilce, a šla se psem pomalu k lesíku. Taťka mezitím pohodlně zaparkoval na malém parkovišti u nedaleké samoobsluhy. Já jsem se procházela se psem a přemýšlela o muži na zastávce. Nejspíš to byl někdo švagrovi hodně podobný. Co ale ten oblek z rakve? Po zhruba půlhodince jsem se vrátila už klidnější do auta, a pokračovali jsme v jízdě. Neujeli jsme ani kilometr a naskytla se nám šílená podívaná. Pod kopcem byla hromadná havárie, několik aut zde bylo totálně sešrotovaných, houkaly sanitky, byl tu i vrtulník. Policie řídila dopravu. Všimla jsem si Škodovky, která jela před námi, i Opela, který byl hned za námi. Tato dvě auta dopadla asi nejhůře. Bylo jasné, že jejich posádka neměla šanci přežít.

„Podívej, tati, kdybychom nezastavili, tak…“, ani jsem nedomluvila. Bylo mi jasné, že bychom dopadli velmi tragicky.

Taťka se podíval na Bena a pohladil ho za ušima. „Ty to nevíš, ale ty jsi nás vlastně zachránil!“ Drbal psa a ten byl na vrcholu blaha.

Taťkovi jsem neřekla, že ten, kdo nás zachránil před smrtí, byl můj mrtvý švagr.

Dodnes nevím, zda nás přišel zachránit, nebo to byl jen přelud. Jak ale vysvětlit onu hromadnou bouračku? Večer ve zprávách jsem se dozvěděla, že si nehoda vyžádala šest lidských životů. A díky varování ze záhrobí jsme s taťkou nebyli mezi nimi i my.

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete