Vesnická romantika

Byla jsem mladá, a právě mi skončil můj první vztah. S Markem jsem byla čtyři roky, a najednou jsem zůstala sama. Přestože jsem rozchod iniciovala já, nebylo to lehké období. Ale každá rána se časem zahojí.

Věnovala jsem se svým koníčkům a povinnostem.

„Nechtěla bys poznat mého známého?“ zeptala se jednou bývalá spolužačka ze školy, Barbora, při náhodném setkání. Nikdy jsem Barboru nepovažovala za dobrou kamarádku. Spojovaly nás roky ve škole, ale nepatřila k lidem, které mi zvlášť přirostli k srdci. Po pravdě, nikdy jsem s Barborou ani netrávila volný čas. A najednou se mě ptala na otázku, na kterou jsem neuměla odpovědět. A to jsem ještě netušila, že se neptá ze zájmu o mě, ale chce se jen bavit na můj úkor. Potřebovala se totiž svého „známého“ Pavla zbavit.

„A kdo to je? Kolik má roků? Proč ho chceš seznámit právě se mnou?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„No, slyšela jsem, že ses s Markem rozešla, a Pavel je taky sám. Tak mě napadlo, že byste se k sobě hodili,“ řekla.

„Ale vůbec nevíš, co by na mě říkal. Kdybychom se někde potkali, tak neřeknu. Ale takto? Jak bys nás jako chtěla seznámit?“ blekotala jsem.

„Nech to na mě,“ řekla Barbora, a odcházela.

„Barboro, raději ne!“ křikla jsem za ní, ale na víc jsem neměla čas. Musela jsem do práce.

 Na setkání se spolužačkou jsem už pomalu zapomněla.

„Na, tady máš nějaký dopis. Kdopak ti píše?“ podávala mi jednou odpoledne mamka dopis. To jsem ještě bydlela u rodičů.

„Nevím,“ řekla jsem, a šla jsem do svého pokoje. Když jsem dopis otevřela, úplně jsem zkoprněla. Psal mi nějaký Pavel, představil se a připsal pár řádků o svém životě. Až na konci se zmínil, že mou adresu má od mé spolužačky Barbory. Byla jsem na spolužačku nejdřív naštvaná. Pak jsem si ale dopis přečetla ještě jednou. Pavel bydlel v malé vesničce nedaleko našeho města. Dopis psaný nevypsanou rukou působil na první pohled kýčovitě. Když jsem si ho ale pročítala už potřetí, našla jsem v Pavlových slovech zalíbení. Tak krásně psal o ovcích, které choval, o lese v okolí i o své babičce, s kterou žil.

„Mám ji rád, je to má druhá máma. Jako bych žil v pohádce. Je to taková ta pohádková babička, která chodí v barevné zástěře, peče domácí buchty, které ti dnes už málokdo upeče, a chodí každou neděli do kostela v šátku“, psal o ní.

„A mám i kočičku, vlastně mourovatého kocourka Filipa. Když mi zemřeli rodiče při autonehodě, nechtěl jsem s nikým dlouho mluvit. A tak mi babička dovolila mít v pokoji Filipa. Tomu jsem se nejdříve se vším svěřoval. Ale když jsem se smířil s bolestí a steskem po rodičích, uvědomil jsem si, že mlčením nic nevyřeším. Koupil jsem ovce a začal se věnovat zvířatům, přírodě a babičce. Život jde dál. Jsem sám a nikdy jsem neměl delší vztah. Asi proto, že jsem vesnický buran. Naposledy jsem se poznal právě s Barborou a myslel jsem si, že mě má ráda. Ale dala mi tvou adresu, tak jsem se asi mýlil. Asi můj dopis roztrháš a pošleš mě do háje, že? Ale zkusil jsem napsat, protože mi chybí opravdová láska a je mi smutno. Mám jen ta zvířata a babičku a žiju na vesnici. Měj se pěkně. Pavel“

Tak končil dopis od Pavla. Nejdřív jsem chtěla dopis zahodit. Pak mi ale přišlo neslušné zklamat pisatele a nedat mu vůbec žádnou šanci. A tak jsem Pavlovi napsala krátký dopis.

 „Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost…“, ihned mi odepsal Pavel. A připsal spoustu dalších informací.

„Musí to být hodný člověk,“ honilo se mi hlavou. Hodný, ale trochu primitivní. Pavel žil vesnickým životem, a já jsem byla městská holka. Neměl zájmy, jako mám já a mí vrstevníci, ale žil jako vesnický důchodce. Chodil na houby, staral se o hospodářství a na prvním místě u něj byli druzí.

Z každého jeho slovíčka ale čišela dobrácká povaha a priorita udělat někomu radost. A tak jsme si začali pravidelně psát. Po pár týdnech mě Pavel pozval k sobě na návštěvu.

„Naše ovečky mají malá jehňátka, určitě by se ti líbila,“ snažil se mě nalákat.

Byla sobota a já seděla v autobuse. Mířila jsem do vesničky, kde žil Pavel. Den předtím jsem náhodou potkala Barboru.

„Ty k němu pojedeš? To myslíš vážně?“ ptala se, když zjistila, že si s Pavlem píšu.

„Ano, pojedu. Proč bych nejela? Ty sama jsi nás seznámila,“ řekla jsem.

„To jo, ale… Chtěla jsem se ho zbavit. Je to takový vesnický buran, za kterého se budeš akorát stydět. Viděla jsem ho jednou, a stačilo mi to,“ přiznala nakonec barvu. „To jeho nemoderní oblečení!“ odfrkla.

Nedala jsem se ale odradit. Za tu dobu, co jsem si s Pavlem psala, jsem byla přesvědčená o jediném – není to zlý člověk! A to mi k nezávazné návštěvě stačilo.

Hned, co jsem vystoupila z autobusu, se ke mně hrnul.

„Ahoj, ty budeš určitě Jana,“ řekl, a podal mi kytku zabalenou v papíře.

„Děkuji,“ usmála jsem se a podala mu ruku. Překvapilo mě, jak má tvrdou pokožku na rukách. Na hlavě měl jakousi hučku, něco mezi baretem a kšiltovkou, neidentifikovatelné barvy. Svetr, který měl oblečený, snad zdědil po prapradědečkovi. Ani křusky na nohách a něco mezi riflemi a montérkami mu na kráse nepřidalo.

„Já jsem Pavel,“ řekl. „Asi sis mě představovala jinak, že? Víš, já nemám smysl pro módu,“ přiznal se, a pohledem spočinul na špičkách mých střevíčků. „Ale v tomhle by ses u jehňat zamazala.“

Odvedl mě domů, kde v čistě vybílené světničce seděla na židličce jeho babička a před ní byla navršená mísa domácích koblížků s čepicemi cukru, za kterou by se nemuseli stydět v žádném z pekařství.

„Dobrý den, já jsem Pavlíkova babička,“ usmála se stará paní a upřímně mi podávala ruku. „Posaďte se u nás a vemte si koblížek. Pavlíku, řekni jí, ať jí, vždyť je taková hubená.“

Bylo to nepříjemné, přijet k neznámému klukovi a sedět v kuchyni i s jeho babičkou. Naštěstí jsme šli brzy ven. Pavel mi půjčil nějaké staré křusky. Nabízel mi i staré tepláky, které jsem odmítla. A šli jsme za ovečkami. Pak jsme šli na procházku k lesu. Pavel byl galantní a se vším mi chtěl pomáhat. Podával mi ruku, jakmile se objevila nějaká nerovnost terénu a vysvětloval mi, jak se jmenují rostliny, které rostly všude kolem. Byl milý, ale nemožně vypadal.

„A tys nikdy nechtěl žít ve městě, chodit na diskotéky, bavit se jako mladí lidé?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Žil jsem ve městě, než jsem přišel o rodiče. To mi bylo osm let. Ale je tu babička a barák. Vím, že jsem nemoderní, a kdybys mi pomohla, poradila mi, co mám nosit, tak bychom snad mohli být přátelé. Rád bych se podíval, kde žiješ, ale asi by ses za mě styděla,“ řekl, a potáhl si svetr ke krku.

„Jestli chceš, pomůžu ti. Můžeme vybrat pár moderních kousků, které se dnes nosí. A můžeme být kamarádi,“ přikývla jsem. Nevěděla jsem, jestli z lítosti, nebo proto, že Pavel byl tak hodný.

Příští návštěva proběhla u nás ve městě. Navštívili jsme obchoďák a já pomohla Pavlovi vybrat pár pěkných kousků do šatníku. Když se oblékl do moderních riflí a trička, navštívili jsme holiče a nechali zastřihnout Pavlovy vlasy do moderního účesu, strčil Pavel do kapsy většinu městských kluků. A já si najednou uvědomila, že je hezký. A hlavně uměl zastat veškerou práci.

Po půlroce jsem do vesničky už jezdila zamilovaná. Pavlovu babičku jsem brala jako svou vlastní a z vesnice jsem odjížděla vždy s výslužkou.

„Tak takové buchty jsem nikdy nedokázala upéct,“ mlaskala má máma a těšila se, kdy jí konečně Pavla ukážu.

A vrcholem bylo, když jsme jednou potkali Barboru. Málem jí spadla čelist, když viděla proměněného Pavla.

„To zírám, cos z něho udělala,“ řekla mi později.

„Já? Pavel byl vždy krásný muž. Jenže tys viděla jen ten jeho svetr a nemoderní oblečení. Neviděla jsi ho jako člověka. A teď je už můj,“ řekla jsem lakonicky.

S Pavlem jsme spolu už pět let. Po dvouleté známosti jsem se přestěhovala k němu na vesnici. Do města k rodičům to mám blízko, domeček jsme zrekonstruovali, když babička zemřela. A brzy budeme mít mimo nových jehňátek také přírůstek do rodiny. Čekáme totiž miminko. Budu mu péct domácí koblížky i buchty dle rodinné receptury, které mě babička stačila naučit péct.

Dodnes jsem Barboře vděčná, že nás seznámila. Z její strany to sice nebylo přátelské gesto, ale bez ní bych Pavla asi nepoznala.