Viktor

Týden uběhl jak voda. Domů jsem se vrátila s krásným pocitem. Strávila jsem týden lezením po skalách s partou přátel a poznala i nové lidi. Mezi nimi Viktora. Přeskočilo pár jiskřiček a my se rozhodli, že se budeme vídat i po návratu domů. Viktor má sice doma v Čechách byt, tady na Moravě ale bydlí už devět let. Má pronajatý pokoj v domku u kolegy z práce.

„Jistě se jednou vrátíš domů,“ řekla jsem mu ještě na dovolené.

„Možná. Ale pokud najdu lásku tady, nemusím se vracet. Byt pronajmu, nebo prodám. Tady mám práci, která mě živí…“, odpověděl. A já mu věřila. Po pár týdnech jsem ho pozvala k sobě na návštěvu. Do svého bytu, do svého království. A po měsíci jsme platili už za pár. Najednou se vkradla do mého života láska. A přestože byl Viktor o dvanáct let starší než já, a měl za sebou už nepodařené manželství, zatímco já byla ještě svobodná dvacetiletá dívka, rozuměli jsme si. Naše názory se kupodivu vždy shodly v tom podstatném. A hlavně, oba nás spojovala láska k horám. A tak jsme i v létě vyrazili spolu na skály.

Na Vánoce jsem Viktora představila rodičům. Ti mi nikdy nemluvili do života. Taťka sice namítal, že je pro mě Viktor starý, pak ale sám usoudil, že právě takový muž je už vybouřený a má rozum.

Na jaře jsem jela na menší výšlap jen s kamarádkou. A tam jsem si přetrhla vazy v pravé noze. Domů jsem se vrátila s berlemi a velkými bolestmi. Následovala operace a rekonvalescence. Viktor za mnou jezdil každý den po práci. Já byla v pracovní neschopnosti a velmi jsem se přes den nudila. Zato večery a často i noci patřily Viktorovi. Ten odjížděl často z mého bytu až ráno.

„Lež, já se o tebe postarám,“ říkával a vařil mi, nakupoval i jinak pomáhal v bytě.

To nás ještě víc spojilo. Neuměla jsem si představit, že bych o Viktora mohla někdy přijít.

„Miláčku, miluji tě.“ Přistihovala jsem se, že touto větou Viktora odměňuji nejen denně, ale prakticky každou hodinu jeho přítomnosti v mém životě.

Měla jsem dojem, že má nemocenská nás sblížila. Ovšem problémy s nohou nekončily. Čtyři měsíce jsem byla na nemocenské, když jsem už konečně mohla zase do práce.

„Nemůžu se dočkat. Těším se jako malé dítě!“ nadšeně jsem líčila Viktorovi.

Druhý den jsem si užívala i problémy v práci. Byla jsem opět mezi lidmi, se svou oblíbenou kolegyní. Po týdnu se Viktor chystal opět na skály.

„Pojedeš se mnou?“ zeptal se.

„Ráda bych. Ale doktor říkal, že přímo skály už asi nebudu moct nikdy. Můžu ale na túru. Tu prý vazy zvládnou. Co kdybychom jeli na pořádný výšlap?“

„A co kdybych já jel na skály, a ty ses ještě doléčila? Třeba za nějaký ten měsíc budeš moct i na menší skály,“ řekl Viktor s nadějí v hlase, pohladil mě a odjel.

Nemohla jsem mu bránit. Stejně jsem nemohla po dlouhé nemocenské v práci chybět.

„Dobře. Jeď, a pošli mi pohled,“ políbila jsem svého muže snů.

Viktor odjel, a po pár dnech nepřišel pohled, ale rovnou dopis. Dychtivě jsem ho otevřela. Musela jsem mu hodně chybět, že na skalách napsal i dopis…

Napsal, ale… V dopise mi Viktor vylíčil, že jsme se poznali na skalách. „A oba nás skály bavily. Ale Ty, lásko moje, už nikdy nebudeš moct tuto lásku se mnou sdílet. Je mi to moc líto. Dal bych nevím co, abys zase mohla se mnou slézat tu kamennou krásu. Ale nebylo by to nic platné. Bude se mi stýskat, ale nechci nás trápit. Rozhodl jsem se zůstat tady v Čechách. Bez skal nemůžu být. Brzy na sebe zapomeneme, a bude nám zase dobře. Miloval jsem tě, ale jsme příliš mladí na to, abychom se okrádali o koníček. Prosím, netrap se kvůli mně dlouho. A nevzpomínej na mě ve zlém…Viktor.“

Tehdy skončila má velká láska. Trápila jsem se kvůli Viktorovi hodně dlouho. Rozhodně déle, než bych čekala. Nad vodou mě držela práce a nový koníček, potápění. Svého muže jsem si ale, pro jistotu, našla mimo vodu. Co kdyby mi lékaři někdy zakázali potápění? Dnes je Viktor jen vzpomínkou.

Pochopila jsem, že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Vždy na záhonku rostou minimálně dvě voňavé kytičky, které můžou člověka udělat šťastným.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10