Vše zlé je nakonec k něčemu dobré

S Monikou jsem se znala ze školky. Ne ze školky, kterou jsme navštěvovaly my dvě, ale ze školky, kam chodil můj a Moničin syn.

Já vychovávala svého syna od úmrtí manžela sama. Monika měla manžela, s kterým žila. Jejich Martin a můj Pavlík byli největší kamarádi. A tak jsme se začaly navštěvovat i my dvě. Protože Moničin manžel byl často na služebních cestách, nebo z práce chodil až večer, začaly jsme s Monikou podnikat různé výlety. Braly jsme jejího Martínka a mého Pavlíka na bazén, jezdily jsme spolu na kole, chodily na procházky. Moničina manžela jsem viděla jen dvakrát. Byl pozorný a upovídaný. Trošku jsem jí ho záviděla.

Kluci šli do první třídy, každý do jiné školy, ale nepřestaly jsme se navštěvovat. Chodily jsme na kávu, povídaly jsme si a nevynechaly jsme ani bazén, ač já chodila do práce. Monika ještě zůstala doma, protože její muž vydělával slušné peníze. Tak proč si to nedovolit?

Někdy jsem se ptala sama sebe, proč zrovna já musím být tak samostatná. Sama jsem živila sebe i syna, pracovala, starala se o stárnoucí rodiče, a co jsem nevydělala, to jsem neměla. Namísto toho Monika, která seděla doma, si mohla dovolit utrácet mnohem víc než já. Zatímco já byla ráda, když jsem se synem a občas nějakou kamarádkou vyrazila u nás na hory na pár dní, Monika s manželem jezdívala na nákladné zahraniční dovolené.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Jednoho dne jsem zastihla Moniku v slzách. Zprvu jsem se bála, jestli se něco nestalo jejímu synovi. Pak mi ale řekla, že přišla svému muži na nevěru.

„A co víc, ta jeho...je těhotná,“ plakala Monika. Ano, její věčně zaneprázdněný muž ujel na jedné ze služební cestě se svou sekretářkou.

Po zjištění, že z toho vznikl zárodek nového života, se své ženě omlouval a přísahal, že šlo o ojedinělé vybočení. Vybočení, z kterého se mělo narodit dítě. Nastávající maminka se totiž nechala slyšet, že si dítě nechá.

„Nikdy bych mu to neodpustila,“ řekla jsem spontánně kamarádce. Asi měla stejný názor. Pak ale přiznala:

„Když mu neodpustím, kdo nás bude živit?“

„A kdo živí asi mě?“ Byla jsem nabroušená. Vždyť já taky nemám nikoho, kdo by mě a mého syna živil. Přesto mému synovi nic zásadního nechybí. Místo moře má sice pobyt na horách, ale to ho nijak neomezuje. A že nemá oblečení od nejlepších značek? Alespoň si všeho bude víc vážit.

Monika se nakonec rozhodla manželovi odpustit. Spolkla jsem poznámku, že když to udělal jednou, udělá to její muž klidně znovu. To by kamarádce nepomohlo.

Monika si ale určila podmínky. V první řadě požadovala, aby byla sekretářka jejího muže propuštěna. Propusťte ale nastávající maminku. A tak to její muž vyřešil tak, že své milence zajistil podobné místo u svého kolegy v jiné firmě. Od této chvíle Moničin muž byl ještě pozornější. Dokonce měl i více času pro rodinu. Monika časem na nevěru částečně zapomněla. Musela se jen smířit s tím, že manžel platí výživné na malou dcerku, která se z nevěry narodila. Zůstal ale jí a jejímu synovi. Těch pár korun? Při jeho postavení k přehlédnutí.

Moničin manžel svou dceru navštěvoval jednou týdně. To dítě za to nemohlo. Byla to krásná holčička, i Monika si ji nakonec oblíbila. S její maminkou se vídal jen při předávání dítěte.

Po čase měl Moničin manžel opět víc práce. V zaměstnání zůstával až do pozdního večera. Aby jeho žena neměla jakékoli podezření, volával jí co chvilku. Až to Monice pomalu začínalo vadit.

„Už mu věřím. Poučil se,“ tvrdila mi.

„Já bych přesto byla opatrná,“ řekla jsem kamarádce. Moničin muž nebyl ošklivý chlap. Pravidelně cvičil a na rozdíl od Moniky, která se časem zakulatila, nebylo divu, vždyť stále seděla jen doma, poutal pozornost žen. Kdykoli jsem ale chtěla Moniku přimět k větší aktivitě, setkala jsem se s odmítnutím. Zatímco já při práci stíhala pravidelně jezdit na kole, chodit po horách a plavat, Monika si jednou za čas zašla do bazénu, kde se rochnila ve vířivkách. Tím její aktivita končila. A tak jsem se s Monikou vídala čím dál méně a dala jsem přednost aktivnějším kamarádkám. S těmi jsem se věnovala svým zálibám.

Naši synové rostli a jejich záliby se také začaly lišit. Proto jsem byla překvapená, když jednou večer někdo zazvonil u našich dveří. Byla to Monika, opět uplakaná.

„On to udělal znovu,“ plakala. O chvilku později jsem se u kávy dozvěděla, že její manžel jí byl opět nevěrný. Na obchodní schůzce se seznámil s majitelkou konkurenční firmy, s kterou vyjel na údajnou služební cestu. Bohužel, muž si nedal pozor a z nevěry bylo další těhotenství. Tentokrát si žena nechala dítě vzít. Byla totiž také vdaná.

Až nyní Monika pochopila, že nevěra by se nejspíš vždy po čase opakovala, a požádala o rozvod. Ač se její manžel maximálně snažil, aby vzala žádost zpět, tentokrát bylo manželství rozvedeno. Její bývalý muž se odstěhoval do malého bytu. Monice zůstal byt se vším zařízením, bývalý manžel si vzal jen auto. Stejně neměla Monika řidičák.

Zpočátku se zdálo, že Monika nepřežije. Plakala a neuměla téměř nic. Vždyť nebyla zvyklá pracovat a starat se sama o celou domácnost. A tak jsem vzala věci do svých rukou. Pomohla jsem kamarádce najít si práci, zprvu jako pomocná síla, a začala jsem ji brát na kolo i dlouhé procházky. Někdy se Monika vymlouvala, nechtělo se jí, ale já nepolevovala. Po čase jsem ji přinutila také běhat. Z kuličky se zase klubala krásná ženská. Dokonce si dodělala maturitu. Tak získala nové zaměstnání na lepší pozici.

Nakonec jsem v Monice získala i parťačku do fit centra, kam jsem se chtěla dlouho přihlásit. Chodily jsme tam pravidelně a moc nás to bavilo. Nakonec jsme si právě tam našly obě i nové partnery.

Kluci jsou už velcí a my dvě máme s kým trávit volný čas.

A nebýt nevěry bývalého Moničina muže, možná bych zůstala navždy sama. A tak tvrdím, že vše zlé je k něčemu dobré.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete