Všechno zlé je pro něco dobré

Jsem už deset let ženatý. Deset dlouhých let. S ženou jsme vychovali dvě dcery, které se už blíží dospívání. Zažili jsme deset letních a deset zimních dovolených, několik rodinných výletů, ty ovšem v prvních dvou letech našeho společného života. První dva roky jsme podnikali ledasco. Líbali se pod rozkvetlou třešní nejen na Prvního máje, chodili jsme na procházky při měsíčku, do kina a má žena mě několikrát přiměla zúčastnit se také plesu.

Ty první dva roky našeho společného života jsme se na sebe neskutečně těšili. Nemohl jsem se dočkat, až mi skončí směna a já půjdu za svou láskou a za svými dětmi. Zatímco ostatní zašli na jedno, nebo na dvě do hospody, já utíkal domů. Později jsem chodil s nimi. Doma to bylo stále stejné. Děti buď zlobily, nebo neposlouchaly, málo jedly, nebo něco provedly, nechtěly se učit nebo dostaly špatnou známku ve škole, žena byla unavená a čekala mou oporu. Jenže já měl po šichtě a zasloužil jsem si také odpočinek. Ona byla přeci doma. A později, když se žena vrátila také do práce, jsme se doma jen míjeli.

A přišla tato doba. Nejdřív se uzavřely hranice, poté i některé firmy a my se nesměli shromažďovat. Zavřeli nám hospody, restaurace, posilovny, bazény, kina, divadla a různá sportoviště a nařídili nám zahalit si tváře. Dětem uzavřeli školy. Dočasné uzavření firmy postihlo i mého zaměstnavatele, a později přišla domů i má žena s tím, že minimálně na měsíc bude doma za osmdesát procent platu. Bral jsem to jako možnost si odpočinout. Dva dny jsem skutečně prospal a má žena na tom byla stejně.

Pak jsem se ale s touto ženou denně míjel v koupelně, kuchyni, na toaletě a sedával s ní večer u televize. Byla to má žena, naše domácnost. Uvědomil jsem si, že ji vůbec neznám. Už to nebyla dívka, do které jsem se před lety zamiloval. Všímal jsem si, že jí pomalu začínají šedivět vlasy a jiskra v očích dávno vyhasla. Přestože jsme nadále žili intimním životem, až nyní jsem si všiml, že její postava ztratila na pevnosti a malinko přibrala. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml? Přišel jsem domů až za tmy, mírně opojený z hospody, a naše intimní chvíle se smrskly na to nejnutnější, protože jsme oba ráno vstávali do práce. Zjistil jsem, že mé dcery jsou už docela velké a samostatné. Dávno jim nikdo nemusí chystat svačinu a říkat, co si mají obléct a co dělat. V prvních dnech jsem objevoval, že má žena změnila své zájmy, denní rituály, je víc podrážděná, a když se jí něco nelíbí, ječí na mě. Ty první dny jsme se začali hádat. Mé ženě se nelíbilo, že za sebou neuklízím, jsem líný a nic v domácnosti neudělám. Já zase marně hledal ve své ženě to milé a éterické děvče, které se mi stále vybavovalo ve vzpomínkách. Stali jsme se dvěma cizími lidmi pod jednou střechou.

Jak šel den za dnem, hádali jsme se víc a víc a já se přesunul na noc do obýváku.

Mé ženě se častěji objevovaly v očích slzy.

Jenže pak se mi jednou zdál sen. Byli jsme v něm zase mladí, krásní a štíhlí. Měli jsme se rádi tak, jako před lety. Museli jsme spolu vycházet. Jsme přece rodina?

Ráno jsem vstal o malinko dřív a zašel jsem pro snídani pro celou rodinu. Cestou domů jsem jako puberťák vyplenil záhon narcisů, který jsem míjel. Nachystal jsem koblížky na talíře a pocukroval je, uvařil čerstvou kávu a dcerám čaj. Dal jsem narcisy ve váze doprostřed stolu a čekal, až se rodina vzbudí. První se probudila manželka.

„My něco slavíme?“ zeptala se a protřela si oči, jestli se jí to nezdá.

„Ne, zlato. Jen jsem nachystal snídani.“

Chvilku jsem váhal, než jsem ji políbil. V první chvíli se malinko odtáhla, ale pak si pusu nechala dát. Kdy jsme se vlastně přestali líbat a proč to bylo?

S obědem jsem manželce pomáhal. Když myla okna, nabídl jsem se jí, že záclony pověsím já. Jak dlouho už nevěším záclony? První měsíce po svatbě to byla výhradně má práce. Má žena stála dole pod schůdky a jistila mě. Povídali jsme si u toho, smáli se a měli jsme se rádi.

Den plynul po dni a já zjišťoval, že pokaždé, když své ženě nabídnu, že za ni odnesu něco těžkého, pomůžu jí s prací v domácnosti, nebo ji jen pohladím, ztrácí se z jejích očí zloba a vrací se do nich tak důvěrně známé plaménky a jiskřičky radosti. Její poslední dobou zakaboněná tvář se začala víc a víc usmívat.

„Co kdybychom si zajeli celá rodina jako kdysi, na kole někam za město?“ navrhl jsem jedno ráno.

Žena se na mě podívala, jako bych sem právě spadl z Marsu nebo jiné vzdálené planety.

„Na kole? Víš, jak dlouho jsem neseděla na kole? Bůhví, v jakém stavu kola jsou.“

Kola byla dávno připravena. Já ten výlet plánoval. Hledal jsem, co můžeme v této době podniknout, když se nemůžeme shromažďovat a vše nám zavřeli. Příroda je stále otevřená.

A tak jsem ve sklepě naše kola leštil, seřizoval, pumpoval a připravoval na jízdu. Kupodivu nebyly proti ani naše dcery. A tak jsme ještě ten den vyrazili na krátkou cestu po nové cyklostezce za město.

Tak se nám to zalíbilo, že jsme náš cyklovýlet pravidelně opakovali. Zase jsme se smáli a bylo nám krásně a já si uvědomil, že svou ženu stále miluji.

Po několika týdnech jsem zjistil, že se mé ženě vrací pevná postava a já už nevyspávám ráno až do dvanácti. Cítím se lépe, a přestože jsem se svou ženou prakticky pořád, večer se na ni těším, až se zavře naše ložnice a my budeme mít čas jen sami na sebe.

A ačkoli se ze začátku zdálo, že tato doba povede u nás k rozvodu, do našeho vztahu se naopak vrátila láska.

Já zjišťuji, že má žena je krásná i po dvou dětech a desetiletém manželství. Zjistil jsem, že pokud jí budu pomáhat a dotýkat se jemně jejích vlasů, bude to zase má krásná, milá a usměvavá víla, kterou jsem si před deseti lety bral.

Myslím, že tato doba dala našemu manželství novou sílu a dodala mu dávno zapomenutou jiskru. A tak i nemilé zážitky mohou prospět dobré věci.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete