Všeho moc najednou

"O co ti jde, Honzo, nemoh´ by ses vymáčknout na rovinu?“ upřela Jana zkoumavě své krásné modré oči na spolužáka. „Já opravdu nepotřebuju nic vysvětlit. Opravdu se dnes odpoledne nenudím. Vážně si vystačím docela sama.“ Hezoun Honza hryže ret, uvnitř to v něm vře, ale když se tak dívá na tu půvabnou holku, na tu zajímavou kombinaci takřka černých vlnitých vlasů s temnou modří jejího pronikavého pohledu, přemáhá netrpělivost i narůstající hněv.

„Dobře,“ řekne odhodlaně, „nemůžu bez tebe být.“ Jana se srdečně rozesměje. Pak se zamyslí: „Podívej, co když mi tohle už někdo řek´. Co když já to akceptovala. Co když třeba s někým chodím,  teď mu řeknu – Honza beze mě nemůže bejt, tak je mi to líto, kamaráde.“

„Jenže ty s nikým nechodíš, já to vím určitě!“ namítl Honza vzdorovitě. „Pozoruju tě už pár měsíců a nestačím se divit…osmnáct už ti bylo, a s žádným klukem jsem tě ještě neviděl, jen s Evou jste chodívaly ze začátku roku, a teď už klušeš po přednáškách rovnou domů vždycky sama…“

„Eva se mnou přestala chodit z přednášek od té doby, co jsi  ji pozval na vycházku a pak na další… Ale moc těch vašich společných vycházek nebylo, šels´ pak párkrát ještě s Danou…“

Honza se zarděl radostí. Holka ví o jeho avantýrách, tak tedy zřejmě žárlí – no tak to by nebylo marné…

Jana jako by mu ale četla myšlenky: „Teď si zřejmě myslíš, že žárlím… ale bylo by mi tě líto, kdyby tě něco takového jen napadlo…Já naopak nechápu lidi, kteří pořád střídají partnery. Už proto bych tě nechtěla, že jsi měl aspoň jedno rande snad se všemi holkami z ročníku…“

„Prosím tě, nebuď divná. Přece musím s holkou aspoň promluvit, poznat její inteligenci, než s ní začnu chodit."

„To můžeš klidně na seminářích. No – a my chodíme na společné semináře už pár měsíců, tak to už jsi mohl odhadnout, že já nejsem padlá na hlavu, abych ti věřila…“

„A co že mi nevěříš?“ usmál se Honza podle svého mínění naprosto neodolatelně.

„Že se chceš s každou holkou jenom pomuchlovat a pak zas studovat charaktery někde jinde…“

„Á, tak Evička si přece stěžovala,“ povzdechl si ironicky Honza.

„Nestěžovala. Je to správná holka, náhodou. Jen se tak zmínila, že její charakter už máš prostudovaný… no a já jsem si z téhle její poznámky udělala představu zas o tvém charakteru… abys tedy věděl!“

„Dík, že tolik přemýšlíš o mém charakteru, panno Jano,“ zasmál se Honza zle. „Je vidět, že ti přece jen nejsem lhostejný… tak až se k tomu budeš chtít přiznat, dej vědět,“ prohlásil hodně domýšlivě – a šel směrem k vrátnici. Jana z něj byla natolik znechucena, že se rozhodla nejít rovnou domů. Honza by ostatně mohl čekat před fakultou. Rozhodla se skočit ještě do školní knihovny, stejně potřebovala nějakou odbornou knížku pro seminární práci… Pohrabe se trochu v katalogu. Přede dveřmi studovny potkala Mirka. Čahoun v notně odřených džínách a sáčku s poněkud kratšími rukávy zčervenal radostí, jak se tak náhle před ním objevila. „Jano, to jsem rád, že tě vidím! Představ si, že jsem narazil na bezvadnou knížku – Strukturu moderní lyriky – přesně to, co potřebuješ na seminárku. Asák o ní ani neví. Je sice v němčině, ale to by se zmáklo… Je v ní spousta ukázek, ale naštěstí se ke všem najdou překlady… mě by to bavilo, já bych ti s tím pomohl, kdybys chtěla…“ Janu to úplně zaskočilo. Po chvíli užaslého mlčení povídá: „Jak to, že jsi hledal knížku, kterou potřebuju já? Vždyť ty, pokud vím, sis vybral nějakou středověkou legendu… ještě jsem se divila, že tě to baví…“

„Ale, Jani, mě baví všecko od literatury… já už mám svou práci hotovou, vždyť mám mít referát jako první… Ty sis náhodou nakousla mnohem větší krajíc…“

„Já jsem si to dodatečně uvědomila,“ přiznala se Jana. „Ale už se nedalo nic dělat.“

„Já jsem pro tebe tu knihu pro jistotu vypůjčil, tady je…“ ukazuje Mirek.

„No, pane jo,“ zalekla se Jana. "Ta odborná němčina – to nebude legrace…“

„Sedli bychom na to spolu, já mluvím doma s mámou německy,“ nabízí se nesměle Mirek. „Do dvou měsíců máš seminárku jako fík…“

Mirek se zardívá samou horlivostí, upřímné hnědé oči mu září radostí, že pro tu nádhernou dívku může něco udělat. Vyšli z budovy. Na schodišti opravdu dosud čeká Honza. Když uviděl zapovídanou dvojici, vyhvízdl úžasem. Vstoupil jim do cesty drze prohlásil:

„Tak ty děláš Janě bodygarda?... No, kámo, nech si pořádně zaplatit, potřebuješ nový sáčko, tohle máš beztak po bráchovi, co?“

Mirkův úsměv na tváři pohasl a mladík pobledl hněvem. Jana strnula nad tou drzostí. Ovšemže si několikrát letmo všimla, že Mirek chodí hůře oblečený než ostatní spolužáci, že je hubený a všechno na něm plandá, ale v životě by nečekala od vysokoškolského spolužáka takovou hrubost.

„Odpal, Honzo,“ řekla ostře. „A pamatuj si, Mirek je můj kamarád, a ty mu tak už nikdy neříkej! Ty – nejsi ničí kamarád!“ A udělala něco, co dosud v životě – uchopila Mirka za ruku a táhla ho za sebou po schodech na chodník.

Honza zůstal stát u dveří fakulty a Jana, aniž by si to uvědomila, vedla Mirka k nim domů. Bydlela na Malé Straně, měli to jen přes most. Ve svém rozhorlení si neuvědomila, že drží Mirka za ruku. Ten si to uvědomoval zato moc dobře, ale bál se promluvit, aby nastalou situaci nějak nepokazil. Teprve na Jánském vršku se zeptal: „Kam jdeme, Jani?“

„No k nám na svačinu přeci,“ povídá Jana. „Eva k nám taky často chodila ze školy na svačinu, máma je na to zvyklá…“

„No jo,“ zalekl se Mirek, „jenže slyšelas Honzu. Nejsem na návštěvu u vás oblečený…“

„Já mám bezvadnou mámu,“ odporovala Jana. „Ona nekouká na to, co má kdo na sobě, ale jaký je. Jen pojď!“

Než došli ke dveřím starobylého stavení ve Šporkově ulici, málem se srazili s Evou. Měla uplakané oči, a kdyby na ni nepromluvili, snad by je ani nezaregistrovala.

„Jdeš k nám, Evi?“ vlídně ji oslovila Jana. Eva vyděšeně zvedla blonďatou hlavu. „Vlastně ani nevím. Jdu od doktora.“ „Ty jsi nemocná?“ zeptal se účastně Mirek. Eva bezradně zavrtěla hlavou. „Něco horšího.“ A dala se do pláče. „Prosím tě, nebreč tady na ulici. Jde se k nám. Tam nám všechno povíš.“ Jana odemkla domovní vrata velikým klíčem a všichni vešli do průjezdu. Po dřevěných schodech stoupali nahoru. Na zápraží je uvítala Janina matka. Vlídná elegantní paní působila právě tak  uklidňujícím dojmem jako to čtyři století staré stavení.

Ani známkou údivu nedala najevo překvapení nad Mirkovým chudým oblečením a Evinou zbědovanou tváří. „To je dobře, že si vedeš rovnou dva kamarády,“ zahlaholila, „pekla jsem makotvarohové koláče. Kafe bude hned, pochutnáte si.“

Opravdu – dlouhou pavlačovou chodbou s dřevěnými dveřmi do jednotlivých místností to neodolatelně vonělo. Jana už nesla spolužákům teplé pantofle pro návštěvy, ukazovala, kam si  mají odložit, a vedla je do svého pokoje. „Ty máš krásný pokoj!“ vydechl Mirek a přistoupil k oknu. Pohled na malostranská průčelí a střechy byl fascinující. Eva, která to tu znala, se schoulila ve svém vysezeném křesle a zakryla si tvář dlaněmi.

Janina matka, nesmírně taktní a chápavá paní, přivolala dceru do kuchyně a předala jí tam tác s kompletním pohoštěním pro hosty. „Abych vám tam nemusela chodit,“ usmála se na ni povzbudivě. Odhadla, že by mezi mladými lidmi byla přebytečná. Jen na Janinu prosbu zavolala Eviným rodičům, že dcerka je u nich a že se asi zdrží.

Evě moc do jídla nebylo, ale teplá káva jí udělala dobře. „Mirku, jez ty koláče, ať má máma radost!“ byly tak dobré, že při nich Mirek zapomněl na pokoření, jehož se mu dostalo od Honzy. Ostatně už je smazala cesta na Malou Stranu s Janinou malou dlaní v ruce.

„Tak, Evo, a teď nám pověz, co se stalo,“ vyzvala ji Jana. „Myslím, že před Mirkem klidně můžeš. Právě jsem se přesvědčila, že je to nejhodnější kluk z naší studijní party.“

„Ale to ne,“ hájil se Mirek. „Ale víc hlav, víc rozumu.“

„Jsem v tom,“ vyhrkla Eva.

Oba kamarádi na ni vykulili oči. „Cože?“ „Víš to jistě?“ vyptávali se o překot. Jana si první uvědomila, že jim Eva sděluje holou skutečnost. „Honza, viď?“ zeptala se věcně. „Jo,“ lakonicky kývla Eva. „A co on na to?“ vyhrkl Mirek. „Ještě to neví,“ přiznala Eva. „Vždyť jsem vám řekla, že mi to teď řekli na gyndě. Měla jsem obavy už něco přes měsíc, jenže Honza už si stejně začal s Danou, a tak jsem se jen modlila, abych se mýlila…“ „A je to přece tak,“ věcně poznamenala Jana. „Co přesně říkal doktor?“ „Jsem ve třetím měsíci. Čili nejvyšší čas jít na potrat. Když chci dostudovat, že by to bylo nerozumnější, obzvlášť když Honza už o mne nemá zájem… Jenže já byla v šoku, brečela jsem, tak mi lékař řekl, abych se poradila s rodiči a pověděla to Honzovi – a co nejdřív přišla… Já se bála jít domů, tak jsem šla k vám, a zrovna jsem vás potkala. Ty, Jano, jak by něco takového přijala tvoje máma?“ Jana se zamyslela. „Já nevím. Ještě jsem o tom nikdy nepřemýšlela… ale kdybych chodila vážně s klukem, jasně by o tom věděla a musela by s tím počítat…. Jo – ona mi jednou řekla, abych začala chodit jen s takovým klukem, kterého bych si mohla vzít, kdybych s ním čekala dítě… mám ale dojem, že by mě podržela, i kdybych ji neposlechla… a já – právě že mám tu jistotu, pořád na tu její radu myslím… „My jsme se s mámou o takových věcech nikdy nebavily…“, přiznala s pláčem Eva. „A o Honzovi vůbec neví, já nejsem zvyklá se jí svěřovat. Ona je pořád samá práce a starosti.“ Jana i Mirek měli na jazyku otázku, zda to Eva řekne Honzovi, ale oba se ji ostýchali vyslovit. Měli na Evina bývalého milence shodný názor. „Tak což tedy poslechnout toho doktora?“ navrhl tiše Mirek. Jana se na něj vyděšeně podívala. Chtěla říct, že viděla obrázek tříměsíčního plodu. Že je to podle ní dítě. Chtěla vykřiknout, že je to vražda. Ale matka ji od malička vedla k tomu, že to, co je její názor, nemusí být názor druhého. A že jsou situace, kdy si člověk musí o sobě rozhodnout jen a jen sám. Ve světnici se rozhostilo ticho. Za okny se stmívalo, nechtělo se jim rozsvěcet. „Dítě je možné taky porodit a dát osvojit lidem, kteří nemohou mít vlastní,“ napadlo ještě Mirka. „To mi přijde nejisté, že by to Eva nakonec tak udělala,“ uvažovala nahlas Jana. „Dítě se narodí, ona ho uvidí, zaraduje se – mám dítě – a za nic ho nedá. Aspoň sebe mám v podezření, že by se mi to stalo,“ dodala po chvilce.

„Já si to myslím od té chvíle, co mi to doktor řekl," ozvala se teď Eva. „Nosím v sobě dítě – a sama mám rozhodnout, že se nenarodí.“

„Když uvažuješ takhle, je věc úplně jasná,“ uvážlivě pronesl Mirek. „Tak ten potrat můžeme škrtnout.“ „A to osvojení taky,“ dodala Jana.

„Mám strach z mámy,“ povídá Eva. „A taky doktor říkal, že když si dítě nechám a uvedu Honzu jako otce, tak že on musí platit výživné.“ „Tak ho bude platit,“ rozhodl Mirek tvrdě. „Já si ho beru na starost.“

K Eviným rodičům se vypravili ještě ten večer. Nejdřív se tam strhla bouřka, ale tři odhodlané mladé obličeje čelily všemu hromobití. Mirek s Janou slíbili, že budou Evě pomáhat se studiem i s hlídáním dítěte a Mirek ujistil Evina tátu, že Honzu zmáčkne sám. Udělal to hned příští den před první přednáškou na fakultě. Vzal si Honzu stranou a oznámil mu, že bude otcem. Honza se kroutil, to se rozumí, ale Mirek nesmlouvavě prohlásil, že bude lépe, když se Honza přizná dobrovolně. Honza začal lamentovat, že nemůže přece jako student platit alimenty.

„Podle tvého ohozu a výdajů za děvčata soudím, že máš bohaté rodiče,“ tvrdě ho odbyl Mirek. "Mohou ti pomoci. Kromě toho se o prázdninách přestaneš flákat a najdeš si dobře placenou brigádu. Dej si na mě pozor!“ pohrozil mu. „Já teď budu bodygard tvého děcka!“

Jana, Mirek a Eva od té doby tvořili takřka nerozlučnou trojici. Pravda, někdy později k večeru, když už Eva musela domů, sedávali Jana s Mirkem sami v pokojíku nad překlady prokletých básníků. Eva se totiž rozhodla, že z její seminárky bude diplomová práce. A tak jí Mirek, který svoje studium zvládal velmi snadno, musel pomáhat.

Moderní lyrika se vůbec ukázala být velmi inspirativní pro vývoj jejich vzájemného vztahu. Jednou nad ní seděli tak dlouho, že už se Mirkovi nevyplatilo jet domů, takže s mlčelivým souhlasem Janiny matky zůstal na noc. Takhle: máma ne že by výslovně souhlasila, ale prostě šla dávno spát.

Postel měla Jana ve svém pokoji jen jednu, a tak když do ní uléhali, měli oba trému.

„Jano, já jsem ještě nikdy neměl žádnou holku,“ přiznal se Mirek. „Já jsem taky ještě neměla kluka,“ utěšovala ho Jana. Napoprvé jim to dopadlo dost neslavně, ale náladu to nepokazilo ani Janě, ani Honzovi. Leželi vedle sebe, skrze záclonu koukali na měsíc nad malostranskými střechami a povídali si.

„Co když teď budeme hlídat s Evou dvě mimina? Jak to uděláme?“

„Já bych ráda dokončila fakultu s tebou,“ vzdychla Jana.

„Mě to baví.“

„Tohle taky není k zahození,“ políbil ji Mirek.

„Musel bych vzít s kámou Honzou nějakou tu brigádu navíc, no. Abych uživil manželku a dcerku nebo synka.“ „Jen doufám,“ zahloubala se Jana, „že to nebudou dvojčata. Bylo by toho najednou moc.“