Vyměnila jsem barák za lásku

S manželem jsme oslavili dvacet let společného života. Naše dcera měla čtrnáct let a syn už šestnáct. Nežili jsme si zle, ale prvotní stav zamilovanosti vystřídal pocit samozřejmosti. Poslední roky jsme už ani nežili intimně. Když ztratil manžel práci, našel novou až ve městě vzdáleném přes 200 kilometrů od naší vesnice. A tak žil na ubytovně a domů jezdil dvakrát za měsíc.

„Co kdybychom si udělali společnou dovolenou?“ řekl jednou v létě.

„My dva?“ zeptala jsem se. „To nemyslíš vážně, že?“

„No tak nemyslím. Pojedu s kluky z práce na ryby,“ řekl manžel uraženě.

Ani jsem ho nepřemlouvala. V létě mi dovolenou nedají a manžel si vybral dovolenou právě v létě. Udělám si dovolenou sama s dětmi na podzim. Sylva z práce se nedávno rozvedla a nemá s kým jet, její Katka si rozumí s naší Janou a Pavel si taky má co říct s naším Radkem. Bude to lepší, než po letech s manželem.

Můj manžel odjel na ryby, jak sliboval, a já si ani neuvědomovala, že doma není. Bylo to stejné, jako poslední rok, když byl v práci mimo domov. Nám, nebo spíše dětem, poslal z dovolené domů jen pohlednici. Když se vrátil z dovolené, vysypal doma plnou tašku špinavého prádla, vyspal se, pořádně se najedl, a zase jel za prací. Takto jsem žila poslední rok. Naučila jsem se žít sama s dětmi. Zvykla jsem si usínat v noci sama a sama se probouzet. Z práce jsem byla tolik utahaná, že mi nechyběl muž, ani milenec.

„Fakt nikoho nemáš?“ ptaly se občas kamarádky.

„Mám přece manžela?“ odpovídala jsem.

„Co ale…milování? Když je pořád pryč?“ ptaly se.

„Na to si zvykneš,“ posteskla jsem si. Byla to pravda. V práci jsem dělala v montérkách a vytahaném tričku, doma a po zahradě jsem chodila ve vytahaných teplákách a jen do města na nákupy jsem si oblékla mimořádně rifle. Stala se ze mě šedivá myš. Na vesnici jsem se na zahradě a kolem domu víc oháněla motyčkou a rýčem, než abych sahala po líčení a chodila ke kadeřníkovi. Byla jsem stará – mladá, jak jsem o sobě s oblibou sama tvrdila.

Skončilo léto a my s kolegyní plánovaly pomalu svou dovolenou.

„Pěkně si to užijeme,“ slibovala Sylva u katalogů cestovních kanceláří.

„Hlavně si pořádně odpočineme,“ dodávala jsem střízlivě.

Dřív, než dovolená, navštívila náš dům policie. Sdělili mi, že můj muž zemřel v práci.

„V práci? Co se mu stalo?“ utřela jsem si oči kapesníkem. „To nemůže být pravda, včera večer mi volal!“ začala jsem najednou pochybovat.

„Srdeční příhoda dnes ráno. Upřímnou soustrast,“ řekl policista.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Začala jsem se vinit z toho, že jsem s mužem nebyla na dovolené. Možná by vše dopadlo jinak? Možná bychom se zase sblížili, možná bych ho ani nenechala zase odjet daleko za prací. Možná by tu ještě byl?  Musela jsem to říct dětem, vystrojit pohřeb a…Co se vůbec v takových případech dělá? Žili jsme v domě, který patřil manželovu otci. Tchán žil v přízemí a nám vyhradil první patro, kde jsme si zařídili pěkný byt o velikosti 3+1. Nechá nás tu ještě žít?

„To víš, že tu můžete zůstat bydlet,“ řekl mi tchán, když jsme se všichni vzpamatovali z náhlého manželova úmrtí. Dovolenou jsme z piety odsunuli na neurčito. Dlouhé týdny jsem dávala dohromady manželovy věci. Doklady, oblečení a jeho osobní věci mi poodhalily manželovu skrytou tvář. Zamčené v jeho nočním stolku ležely na samém dně zásuvky fotky mého muže a neznámé ženy. Byl tam i disk s videem. Z něj jsem zjistila, že ona žena byla jeho milenka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tvář neznámé zahlédla i na pohřbu. Stála mezi posledními, co přišli uctít manželovu památku, v ruce kytičku bílých lilií.

Kupodivu jsem necítila k ženě odpor, ani nenávist. Můj muž byl obyčejný chlap a delší dobu jsme se nemilovali. Náš život se smrskl na děti, práci, peníze a hospodaření kolem domu. Jeho smrt mě vzala, odešel přece člověk, s kterým jsem strávila velký kus života. Nezhroutila jsem se ale. Měla jsem ho stále ráda, ale už to nebyla ta závratná láska, jakou jsme pociťovali v prvních letech po seznámení. Nyní už bylo jedno, že měl milenku.

Žili jsme dál v domě, jako před manželovou smrtí. Děti tu vyrostly a já měla kousek od domova práci.  

Nic se v mém životě vlastně nezměnilo. Chodila jsem do práce, věnovala se dětem a ve volné chvíli pečovala o dům i zahrádku.

Tchán byl ale v našem bytě častěji a častěji. Kolikrát jsem v kuchyni vařila a zaslechla jsem neobvyklý šramot z obývacího pokoje. Děti byly ve škole, a tak jsem dostala strach, jestli se do domu někdo nevloupal. Vyzbrojená vařečkou jsem pak objevila tchána, jak něco kutí vkleče v našem obývacím pokoji u topení.

„Co tady děláte?“ ptala jsem se.

„Jdu zkontrolovat topení,“ řekl jen.

„To nemůžete zaklepat?“ rozlítila jsem se. Co kdybych se třeba převlékala? Mohla jsem mít doma návštěvu. Při představě, že bych si našla nového partnera, s kterým mě mohl tchán přistihnout, se mi zvedal žaludek.

„Budu klepat ve svém domě?“ rozlítil se tchán. To byla pravda. Dům ani jeho část na nás nikdy nepřepsal. Sliboval přepsat dům na mého manžela ještě v době, kdy žil.

„Vyplatil jsem Jitku i Michala,“ říkal o dvou sourozencích mého muže. „Tak barák přepíšu na vás,“ sliboval. Ale neudělal to. Těsně po pohřbu řekl, že dům přepíše na mé děti, svá vnoučata. Ale to byly také plané sliby. Nechtěl po mně víc, než za spotřebu energie, ale neměla jsem nic jistého. Dobře jsem si uvědomovala, že kdyby můj tchán zemřel, musela bych vyplatit švagra i švagrovou, nebo se domu vzdát. A tak jsem tu žila a nepouštěla se ani do větších úprav v bytě. Tchán sice občas provedl nějakou rekonstrukci v domě, ale za cenu mého soukromí. Takto jsem tchána nacházela v mém bytě po návratu z práce, nebo mě překvapil večer, když jsem už ležela v posteli.

„Mami, včera jsem se večer koupala, tys byla v práci, a děda mi najednou vlezl do koupelny,“ stěžovala si dcera jednou, když jí bylo už šestnáct.

„A to ani nezaklepal?“ ptala jsem se Jany.

„Nezaklepal. Když jsem pištěla, tak mi řekl, že musí zkontrolovat kachličky.“

Ihned jsem letěla za tchánem.

„To nemůžu zkontrolovat kachlíky?“ řekl, ani se na mě nepodíval.

„Ne, nemůžete, pokud se Jana nebo někdo jiný koupe. Já vám taky nelezu do koupelny!“ křičela jsem.

„No bože, vždyť je to má vnučka.“

„Právě proto, že je to vaše vnučka a je v pubertě! Varuji vás, ještě jednou ji budete šmírovat…“ nedopověděla jsem. Tchán celý zbrunátněl.

„Ty ze mě snad uděláš úchyla!“ překřičel na mě.

„Tak se nám vyhýbejte!“

Od této chvíle jsem náš byt zamykala. Nechala jsem dole u schodiště namontovat nové dveře, protože ve starých byl rozbitý zámek. A měli jsme alespoň částečný klid. Tchán ovšem nedokázal ovládat svou zvědavost.

„Koho tam máma měla, slyšel jsem nějaké zvuky?“ ptal se mých dětí, kdykoli jsem měla doma návštěvu. A byly to vždy jen kamarádky.

V tu dobu jsem začala uvažovat o tom, že bych požádala o městský byt. Měla bych to sice do práce dál, ale měly bychom s dětmi klid. Nemusela bych se nikomu zpovídat a mohla bych si domů zvát návštěvy. Jen vysoké nájmy v městských bytech mě zatím od žádosti o byt odrazovaly.

Nějakou dobu poté jsem si začala všímat zvýšeného zájmu svého kolegy v práci o mou osobu.

„Nechceš hodit domů?“ nabízel mi často. Jezdil totiž do práce z města autem.

„Vždyť to mám domů kousek,“ odmítala jsem, ale jeho galantnost mi lichotila. Karel byl starý mládenec. Všichni jsme sice věděli, že má desetiletého syna, nikdy se ale neoženil. Matce svého syna platil výživné a chlapce vídal každý druhý víkend. S jeho matkou neudržoval žádné vztahy, vyjma stručných informací o svém dítěti.

Vždy jsem nabídku odvozu odmítala, ale jednou, když jsem si odnášela z práce také velkou kabelu jablek, kterou mi donesla kamarádka, jsem přece jen nabídku přijala.

„Nechceš zajít nahoru na kafe?“ nabídla jsem Karlovi za odvoz.

„Děkuji, rád si dám,“ odpověděl a následoval mě do mého bytu v patře. Na zamknutí dveří jsem v tu chvíli zapomněla.

Děti byly ještě ve škole. Já uvařila kávu a donesla ji na stolek do obývacího pokoje. Přinesla jsem i sušenky, které byly doma. U kávy jsme si nerušeně povídali, když jsem zahlédla skleněnou výplní za dveřmi pokoje stín.

S prstem na rtech jsem se tiše blížila ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a načapala tchána, jak nás špehuje.

„Co tady děláte?“ ptala jsem se.

„Já jsem doma. Ale jak si to představuješ, že si sem vodíš chlapy?“

„Já si můžu dělat, co chci!“ rozkřikla jsem se. „Jsem snad dospělá.“

„Ale byla jsi vdaná za Radka,“ připomněl mi mého zesnulého manžel.

„To máte sice pravdu, ale Radek je už tři roky po smrti. Nemůžete očekávat, že zůstanu až do smrti sama. Navíc toto je kolega z práce, kamarád.“

„Dobrý den,“ postavil se Karel.

„Sedni si, a vy běžte dolů a nelezte sem. Říkala jsem vám, že máte klepat. Já jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat.“ Pořádně jsem se rozčílila. Ač se tolik nestalo, uvědomovala jsem si, že takto dál už nechci žít. Nevěděla jsem přesně, zda chci ve svém životě ještě vážnou známost, ale jistě jsem věděla, že v domě nemám pocit soukromí. Ať udělám, kdy chci, co chci, vždy mě bude mít tchán pod drobnohledem.

Tchán se rozmáchl, jako by mě chtěl udeřit. Karel mu ale skočil do rány. Ti dva se začali pošťuchovat mezi dveřmi obývacího pokoje.

„Já už radši půjdu, nechci tomu páprdovi ublížit,“ řekl pak Karel a chvatně odcházel. „Vyprovodím se sám, děkuji za kafe.“

Karel odešel a já se mu v práci pár dní vyhýbala. Myslela jsem si, že je na mě naštvaný.

„Copak, Leni? Ty se mi vyhýbáš?“ zeptal se jednou, když jsme se potkali na chodbě a já neměla kam se před ním skrýt.

„Ne, ale omlouvám se ti za svého tchána. Víš, asi se nesmířil se smrtí svého syna.“

„To chápu. Ale je mi líto tebe, že nemáš soukromí. Nepřišla jsi i ty o manžela? Ale nemůže čekat, že budeš žít jako jeptiška přece? Měl by chtít, abys byla šťastná. Ty ještě žiješ a jsi matkou jeho vnoučat,“ řekl mi Karel ten den pravdu, kterou jsem si i já uvědomovala dávno.

Krátce nato jsem zažádala ve městě o přidělení bytu. Měla jsem sice trvalé bydliště v domě tchána, ten ale nebyl přímým rodinným příslušníkem a jako matka dvou studujících dětí jsem měla při přidělování bytu přednost.

„Jsi hloupá, necháš si sebrat barák,“ řekla mi tehdy jedna má kamarádka.

„Ale to není můj barák. Ani na děti ho nepřepíše. Jednou umře a já nikdy jeho děti nevyplatím. Budu muset odejít a skončím na ulici.“

„Budeš mít pak přece nárok na část baráku po manželovi?“ ptala se dál.

„To ano. On má ale ještě dceru a syna, a ti jsou lakomí. Neumím si představit, že by mi velkoryse přenechali svůj podíl,“ objasnila jsem kamarádce svou situaci a žádost o byt jsem nestáhla.

Brzy nato jsem dostala krásný dvoupokojový byt. Stěhovala jsem se sice do proti baráku stísněných prostor, bylo to ale jen mé království.

Tchán zemřel pouhých pět měsíců nato, co jsem se odstěhovala. Jezdila jsem mu do domu před jeho hospitalizací v nemocnici uklízet a pomáhat, nikdy jsem ho nenechala na holičkách, ale bydlela jsem už ve svém.

„Až zemřu, budeš tu bydlet s dětmi,“ sliboval mi. Jeho dcera i syn se na něj totiž vykašlali.

Když zemřel, strhla se obrovská hádka mezi jeho synem a dcerou o dům. Přestože jsem i já s dětmi zdědila podíl na baráku, jeho děti dům vyrabovaly a zdevastovaly z důvodu, aby ten druhý nebydlel v domě. Nakonec prodali dům pod cenou a já nikdy neviděla z prodeje ani korunu.

Se svým kolegou z práce, Karlem, jsem se sblížila až po smrti tchána. Každý z nás má svůj vlastní byt, navštěvujeme se a oba jsme tak trochu doma v obou bytech. A je nám spolu stále krásně…