Vypůjčená chata

Ten rok nerostly moc houby, zrovna jako letos. Seděla jsem s kamarádkou v útulné kavárně a ona právě líčila, jak tráví s přítelem čas na společné chatě. „Holka, tam ti roste hub!“ rozmáchla se kolem sebe. „Letos asi moc ne,“ namítla jsem. „Právě, že letos taky!“ básnila kamarádka. Jsme houbařská rodina. „To by bylo fajn, kdybychom si mohli hříbky nasbírat,“ napadlo mě hned.

„A nepůjčila bys nám někdy chatu na jeden nebo dva dny? Zadarmo to nechci. Děti by měly zážitek,“ zeptala jsem se. Tehdy má dcera a syn byli ještě malí.

„Tobě? Vždycky. Třeba na týden,“ usmála se kamarádka. „Co takto příští týden? To s Patrikem jedeme do Prahy a na chatu nemáme čas,“ usmála se kamarádka.

Domluvily jsme se nakonec, že na chatu pojedu ve čtvrtek hned ráno s dětmi a manžel za námi přijede v pátek večer po práci. Strávíme na chatě celý víkend společně, abychom se v neděli večer mohli vrátit domů. A kamarádka mi ihned předala i klíče od chatičky.

Manžel s mým plánem rád souhlasil. Les, hory a příroda byly pro něj vždy na předním místě.  

Ve středu jsem nabalila nezbytnosti a ve čtvrtek ráno jsem odjela s dětmi autem na chatu, zatímco manžel mířil do práce.

„My ti zatím nasbíráme hříbky, tatínku,“ mávala dcera z okýnka auta.

„Letos nerostou,“ usmíval se manžel. „Ale kdybyste nějaké vypátrali, budu rád.“

Na místo jsme přijeli v dopoledních hodinách. Na kraji lesa nás přivítala chatička jako malovaná.  

„Maminko, půjdeme hned na houby?“ křičely děti. A tak jsem souhlasila. Převlékla jsem děti do tepláků, sama jsem se také převlékla do lesa, a s košíkem v ruce jsme vyrazili.

Les byl krásný, ale hub moc nerostlo. S bídou jsme zaplnili dno košíku. Odpoledne se nám kupodivu začalo víc dařit, a k večeru byl konečně košík plný. Vraceli jsme se lesem k chatě. Děti běhaly po lese plny elánu, a co chvilku mi ukazovaly své objevy v podobě ještěrek, mloka, kytek a dalších pokladů. Já se kochala okolím a nemohla si vynachválit, že na konec léta je k večeru nezvykle teplo. Když jsme opouštěli les, naskytla se nám nezvyklá podívaná. Les, louka a okolní kopce se topily v červáncích zapadajícího slunce. Zahlédli jsme stádo laní pasoucí se na kraji lesa, netušíc naši přítomnost. Byla jsem šťastná, že jsme vyměnili pohodlí města za pár dní v přírodě.

Přišli jsme do chaty a já se chystala koupat děti. V tu chvíli mi došlo, že mi něco chybí. V euforii nad krásou přírody jsme někde nechali náš košík hub! Venku už byla tma, děti unavené a hladové… Nemohla jsem ten den nic dělat. A tak jsem děti vykoupala, nakrmila večeří, kterou jsme si přivezli s sebou, a uložila do voňavých postýlek. Zítra se zkusíme po košíku podívat.

Ještě ten večer jsem ale volala kamarádce.

„Všechno je v pořádku, chata je úžasná, a houby docela rostou. Není jich sice moc, ale něco jsme našli. Jenže jsme to hned zase ztratili,“ hlásila jsem.

„Jak, ztratili?“ ptala se kamarádka.

„No, kochali jsme se přírodou, až jsme košík zapomněli někde v lese. Vůbec netuším, kde,“ přiznala jsem.

„Neboj, v těch místech moc lidí není. Na devadesát procent košík najdeš tak, jak jsi ho někde nechala,“ smála se kamarádka.

Moc jsem si přála, aby to byla pravda. Hub sice moc nebylo, ale košík byl poměrně nový. A měla bych tak postaráno o večeři na druhý den pro manžela.

Ráno nás probudilo sluníčko. Zvědavě nakukovalo do světnice, jako by nás chtělo vytáhnout za nosy ven. Při pohledu na hodiny jsem zkoprněla. Bylo deset hodin! Tak to už košík nenajdeme.

Přesto jsme obuli holínky a vyrazili jsme do lesa.

„Proč to bereš? Víš přece, že houby jsme posbírali už včera,“ řekla jsem synovi Petříkovi, který s sebou nesl plastový kyblík od barvy místo košíku.

„Ale zase jsme je ztratili,“ utrousil syn a kyblík si nechal.

Chodili jsme lesem místy, o kterých jsme si mysleli, že jsme je navštívili předešlého dne. Asi jsme někde uhnuli z cesty, protože jsme nasbírali tolik krásných hub, že kyblík, který vzal Péťa, byl úplně plný. Nakonec jsme houbami naplnili i dětské kšiltovky a teplákovou bundu.

O chvilku později jsme stanuli na louce, kde předešlého dne děti chytaly ještěrky. A tam uprostřed na pařezu, viditelný ze všech stran, stál náš košík s houbami.

„Máme ho, my ho máme!“ skákaly děti radostí, jako bychom objevili neznámý kontinent.

„No jo, ale jak to všechno uneseme?“, honilo se mi hlavou.

Obtěžkáni klouzky, suchohřiby, praváčky, modráky, kozáky, růžovkami a dalšími druhy jedlých hub jsme se vraceli k chatě. Uložila jsem úrodu do ledničky a zatím jsem namazala dětem chleba marmeládou. Rychle musím z hub udělat něco k jídlu, ať máme něco na večeři.

Ale manžel přijel dřív, než měl, a tak úroda zatím trůnila v ledničce.

Když se s námi přivítal a děti mu poradily, ať se podívá do ledničky, zůstal stát s pusou dokořán.

„A tys mi v telefonu říkala, že moc nerostou. Že máte jen pár kousků,“ divil se.

„To jsme také měli, než jsme je ztratili a při jejich hledání jsme našli nový houbový poklad“, honilo se mi hlavou. Ale ve skutečnosti jsem se jen usmála a obdržela jsem od muže sladkou pusu.

„Víš co? Hříbky zpracujeme zítra. Teď si zajedeme na večeři někam do restaurace,“ navrhl manžel a my s dětmi, utahaní z dvoudenního putování po lese, jsme s vděkem souhlasili.  

V okolí chaty jsme objevili útulnou restauraci, do které se rádi vracíme, kdykoli si chatu od kamarádky znovu půjčíme.