Zkoušel jsem si zubaře najít i prostřednictvím malého „všimného“, ale nepochodil jsem. Nakonec jsem se obrátil na zdravotní pojišťovnu.
„Bohužel, je nám líto, ale zubaři nejsou,“ zněla odpověď. Paní mi doporučila ordinaci v Olomouci. Já ale bydlím v Ostravě. To je opravdu z ruky. Pokud budu mít skutečný problém a bude nutné zubaře navštívit několikrát do týdne, je to nemyslitelné.
„Nebo zkuste Polsko. Slyšela jsem, že tam také hodně lidí jezdí.“
„No, pak je tu také Německo, Slovensko, Rakousko, nebo si zaletím do Ameriky,“ brumlal jsem si znechuceně.
Za celý svůj
život jsem neměl s lékaři problémy. Nyní zubaře nemám a na totální
endoprotézu kyčelního kloubu jsem v bolestech čekal pomalu rok. Loni jsem
šel na operaci šedého zákalu, a to jen proto, že pacient, který byl na řadě
přede mnou, náhle zemřel. Jinak by na mě přišla řada až letos v červnu, a
to by mě neoperovali kvůli pandemii covidu. Tak alespoň vidím.
Už jsem se pomalu smiřoval s pocitem, že zubaře nikdy nebudu mít a až to bude nejhorší, vyhledám snad jako za dávných časů kováře. I když si zuby čistím několikrát denně, trvale být bez zubaře se mi zdá být riskantní. Nejspíš tak ale žijí i ostatní pacienti mé bývalé lékařky, a bude jich přibývat.
Nedávno jsem šel kolem zdravotního střediska v blízkosti mého domova. Upoutala mě tabulka, že se dvě zubní lékařky právě z tohoto střediska přestěhovaly do Frýdku-Místku.
Nevěřil jsem, že by někdo z jejich pacientů odmítl jezdit k zubaři slabých dvacet pět kilometrů, zvlášť když situace ohledně dentálních lékařů v Ostravě byla nedávno dokonce medializovaná. Naděje ale umírá naposledy. Vyčkal jsem týden. Po týdnu jsem koupil dvě obří bonboniéry a rozjel se do Frýdku-Místku. Adresu z cedulky jsem našel a vyhledal ordinaci první lékařky. Po zaklepání jsem chtěl spustit proslov, který jsem si doma připravil. Byl to srdceryvný proslov o tom, jak vzorný jsem pacient, jak dbám o ústní hygienu a jak bych byl neskonale rád, kdybych se mohl zařadit mezi pacienty právě této lékařky. Ač jsem lékařku neznal, chtěl jsem pět ódu na její ruce ze zlata a srdce ze stejného kovu. Udělal bych prostě cokoli, jen kdybych konečně zubaře nebo zubařku našel.
Nebylo třeba. Ač cedulka o stěhování visela týden na zdravotním středisku a lékařka odeslala všem svým pacientům také zprávu na telefon, že se stěhuje a je nutná návštěva u ní v nové ordinaci, zhruba třetině pacientů to bylo jedno. Neobtěžovali se ani zavolat.
A tak jsem lékařku našel a bonboniéry ani nebylo třeba. Má nová lékařka si ji ale zasloužila. Druhou jsem nakonec dal sestřičce. Stálo to za to. Nyní mám skvělou zubařku, která nemá ordinaci daleko, vyzná se ve své práci a jsem spokojený.
Ono se někdy vyplatí zkusit i nemožné. Občas to totiž vychází.
ChytráŽena.cz